ak. malíř Ivan Bukovský

„A táta byl v souvislosti s tim probíhajícím vyšetřováním, který předcházelo tomu procesu, taky vyšetřován. Prostě, najednou na tři dny zmizel a nebyl. A po třech dnech se vrátil, naprosto vyčerpanej: ‚Marianno, udělej mi silný kafe a já jdu spát.‘ A dlouho potom z něho vylezly zajímavý věci. K tomu je nutno dodat, to je možná taky jeden z důvodů, proč byl vyslýchanej, že jeden z bratrů Slánských, a teď nevim, jestli to byl Rudolf nebo Richard, byl našim svědkem na svatbě. Takže právě proto na něj byla zaostřena trošičku ta pozornost, navíc ještě ten Hermann Field do toho, takže samozřejmě byl vyšetřovanej. A táta mi, to už jsem byl starší, už sem byl schopnej to chápat, vyprávěl takovou zajímavost. Že se ho samozřejmě ptali, jak s tim Fieldem mluvil, protože zjistili, že sice umí jakžtakž slušně německy, ale angličtinu neovládá. A Field uměl jenom anglicky. A táta, protřelý koncentráčník, věděl, že na otázky při vyšetřování se odpovídá tak, jak byly položený. Ani slovo víc. A tak prostě řekl, že s tím Fieldem hovořil prostřednictvím tlumočníka. Naštěstí se ho nezeptali, kdo byl ten tlumočník, poněvadž to by musel říct, že to byla moje matka, a já bych byl pravděpodobně v útlém věku sirotkem. Ale jak říkám, naštěstí táta věděl, jak odpovídat, a tak z toho vyvázl pouze těmi třemi dny vyšetřování. Ale myslím si, že už tehdy byl nahlodaný ten jeho světonázor, ten světonázor snad ještě ne, ale ty nositelé toho světonázoru. Protože v druhý polovině 60. let, když už sme vedli moudrý hovory, protože já jsem začínal rozum brát, tak mi řekl: ‚Vopovaž se do tý partaje někdy vstoupit, to nejsou žádný komunisti, to je banda zločinců.‘ A mám takovej pocit, protože zemřel v 70. roce, že to, co se odehrálo v osmašedesátym roce v srpnu, že ho vlastně zabilo. Protože von byl nemocnej, samozřejmě, už byl postiženej zdravotně z koncentráku, ale furt se nějak držel, ale tohlecto ho zdravotně a vůbec psychicky zlikvidovalo, takže v říjnu 70. roku zemřel.“

„Jirka Cerha šel v tomto směru tak daleko, že díky mně napsal dvě naprosto skvělý skladby, na moje požádání. Ta první se jmenuje Cela číslo 42 a byla zkomponovaná a předvedená v Terezíně u příležitosti vernisáže výstavy v 80. roce, kterou sem dělal společně teda s Jirkou Sozanským. Tu sme připravovali od 77. roku díky Jirkově iniciativě, on to má všechno na triku. A přizvali sme potom k tomu závěrečnýmu sympoziu ještě Zdeňka Berana a Oldu Kulhánka a Petra Kováře, Ivana Dolejška a Luboše Janečku, sochaře. Ten potom emigroval do Ameriky. To vokolo tý výstavy byl taky pěknej skandál, protože ta měla bejt zatržená na poslední chvíli. Ve finále potom fungovala, proběhla, ale byla zavřená předčasně, nebo něco. A co bylo zajímavý, přestože jsme měli domluvenou poměrně značnou publicitu s novinářema, tak asi dva dny po zahájení tý výstavy přišel striktní příkaz z ÚV KSČ neuveřejňovat o tom žádný informace. Nicméně, ještě před tím zákazem, jeden nebo dva články vyšly, a dokonce běžel takový krátký šot o té výstavě v televizi. Což se nám povedlo! Půvabný na tom bylo, že tehdy jeden ze zaměstnanců Odboru kultury ÚV KSČ, nějakej Semín, poměrně špatnej grafik, jezdil potom po celý republice a vykládal kulturním pracovníkům, že: ‚Teda soudruzi, takhle, takhle se teda to umění dělat nemá.‘ Čímž zapříčinil obrovskou náhradní publicitu, protože kulturní pracovníci objednávali autobusy a jezdili se do Terezína dívat, jak se to tedy dělat nemá. Takže ta výstava jaksi byla navštívená nad naše očekávání. Nejen teda těma běžnejma návštěvníkama památníku, ale i hromadnejma výpravama lidí, který v kultuře dělali. Takže tady je vidět, že někdy, jak bych to řekl, přílišná horlivost nepřináší přesně to, co by přinést měla.“