„Tam už byly stovky a stovky běženců. Byly tam jenom takový dřevěný boudy, ani dřevěný vlastně ještě nebyly. Potom nás převedli do takových dřevěných baráků. A tam už byly ostnatým drátem oplocený věže. A tam nás zahnali do toho dřevěného, ostnatým drátem obehnaného baráku. A dali nám za jeden den jednu naběračku nějaký kaše. Hlad jsme měli, to je těžko vypovídat.“
„Vstup Maďarů na Podkarpatskou Rus jsem moc odsuzoval a měl jsem k Maďarům, k fašistům, moc nepřátelský postoj, nemohl jsem je cítit, byl jsem schopen hned bojovat proti nim, ale k válce s nima nedošlo, tak jsem ilegálně utekl jako voják do Sovětského svazu… (Vzpomenete si na okolnosti toho útěku, kdy přesně to bylo?) Moc dobře si vzpomínám a nikdy v životě to nemohu zapomenout, a to proto, že jsem si představoval, že přijdu, ilegálně uteču do Sovětského svazu a že v Sovětském svazu nám vytvoří podmínky pro život, že budeme pracovat a budeme tam slušně žít. Bohužel, tak se nestalo, protože po ilegálním překročení hranic mě sovětská NKVD vzala pod bodák, teď mě zastavili. Vzpomínám a nikdy v životě to nezapomenu, protože když jsem přešel Karpaty, viděl jsem krásný hory, potoky, řeky, ryby vidím dodnes, jak plavou krásně, protože příroda byla velmi bohatá, krásná... Ale jenom při překročení hranic nás už sovětští vojáci, pohraničníci, vzali pod bodák... A heslo, kterým nás upozornili, už to bylo velmi špatné. Hned nám řekli, že nás upozorňujou, že jestli uděláme krok vpravo, krok vlevo, nebudeme je poslouchat, že po nás budou střílet. Tak nás vzali pod bodák a zavřeli nás do gulagu.“
„Zavolali mě, to byl komunistický režim, zavolali mě a enkávédista v hodnosti podplukovníka mi přečetl: ‚Podle paragrafu,‘ to v životě nezapomenu, ‚podle paragrafu 82 za ilegální přechod hranic vás odsuzujeme na tři roky do gulagu.‘“
„Mám hezkou vzpomínku, protože jsem narukoval v roce 1937, 1. října, k horskýmu pěšímu pluku čtyři a ty horský pluky byly tehdy v Československý republice pluky číslo jedna. Brali jenom zdravé chlapce, kteří snášeli veškeré těžkosti. Neměli jsme v horských plukách žádnou techniku, jenom koně a výcvik jsme prováděli většinou v horách, proto taky se jmenovaly horský pěší pluky. Měli jsme v Československé republice jenom čtyři.“
„Tak jsme pracovali a nelžu vám, když jsem ráno vstal, abych otevřel prsty, protože jsem vozil celý den kolečko, takhle, tak jsem musel ty ruce namočit, aby ty prsty trochu v tý vodě povolily a já je mohl takhle narovnat a to kolečko abych mohl zase vzít do ruky.“
„(Co dělaly horské pluky?) U horských pluků bylo především důležitý, abysme zvládali těžký terén. Měli jsme koně a všechno, veškerou výstroj a výzbroj, všechno ty koníčky museli zvládnout. Měli na sobě sedla, my jsme je naložili - všechno, i zbraně i střelivo - a prováděli jsme horský výcvik, boj v horách. (Takže hlavní náplní byla ochrana hranic?) Protože politická situace už byla dost složitá, tak jsme se připravovali na válku, ano, tehdy už byl Hitler, fašismus, takže jsme se připravovali bránit naši překrásnou vlast.“
„Tolik jsme dostali jídla, jak jsme splnili normu, no, všechno byla norma, kolik denně vyvezete koleček zeminy na trať... Dostal jste nejvíc 600 gramů chleba, 60 deka černýho, a když jste nesplnil normu, tak jste dostal 500. A když jste vůbec na práci nešel nebo nechtěl jít nebo něco, tak jste dostal 30 deka černýho chleba. Kaši jsme dostali ráno, kaši v poledne jsme neznali, protože jsme museli dělat. A večer jsme dostali kaši.“
„Vstup Maďarů na Podkarpatskou Rus jsem moc odsuzoval a měl jsem k Maďarům, k fašistům, moc nepřátelský postoj, nemohl jsem je cítit, byl jsem schopen hned bojovat proti nim, ale k válce s nima nedošlo, tak jsem ilegálně utekl jako voják do Sovětského svazu.“
Štěpán Bunzák se narodil 19. 8. 1919 v obci Mežhorje na Podkarpatské Rusi. V letech 1937 až 1939 absolvoval vojenskou základní službu u horského pěšího pluku 4 v Jelšavě. Po maďarské okupaci emigroval v říjnu 1939 do SSSR. Byl chycen a odveden do sběrného tábora ve městě Skolje. Byl odsouzen ke třem letům vězení a následně převezen do Charkova a Vizumi. Prošel gulagy od Kotlasu po Vorkutu. V roce 1942 byl propuštěn a převezen do Buzuluku, kde se formovaly československé jednotky. Zde v únoru 1943 vstoupil do čs. vojenské jednotky. Jako příslušník 1. čs. brigády se zúčastnil bojů o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov, Dukelský průsmyk i Liptovský Mikuláš a postupně velel četě, rotě i praporu. Rotmistrem se stal v říjnu 1943 a důstojníkem (podporučíkem) v prosinci 1944. Po skončení druhé světové války a po osvobození Československa sloužil nejprve jako příslušník OBZ na velitelství 1. oblasti v Praze. V roce 1945 se také oženil. Od dubna 1946 byl ve funkci velitele čety u ŠDZ pěchoty v Karlových Varech. V březnu 1947 byl přijat za vojáka z povolání v hodnosti kapitána a v říjnu 1947 se stal velitelem roty u Pěšího praporu 80 v Praze. V březnu 1951 nastoupil jako posluchač do kurzu velitelů pluků, pořádaného u Pěchotního učiliště v Bruntále. Po jeho ukončení převzal v říjnu téhož roku velení 18. pěšího pluku v Tachově. V září 1952 se stal velitelem výsadkové brigády v Prešově, v jejímž čele setrval do července 1953. Následně došlo k jeho ustanovení velitelem plzeňské 11. pěší divize. V únoru 1954 se stal plukovníkem. V srpnu 1957 nastoupil do přípravné školy pro studium v zahraničí při VA KG v Praze a v listopadu téhož roku odjel studovat na NVA K. J. Vorošilova do Moskvy. Ze studií se vrátil v září 1959 a převzal velení 13. tankové divize v Mladé. V září 1960 byl jmenován do hodnosti generálmajora. V prosinci 1963 přešel na MNO, na kterém zastával funkci zástupce velitele silničního vojska při Hlavním týlu ČSLA. Po vytvoření Silničního sboru působil od srpna 1966 ve stejné funkci na jeho velitelství v Olomouci. V červenci 1967 byl odvolán a nacházel se v kádrové dispozici u náčelníka GŠ ČSLA. V prosinci uvedeného roku odjel do Bulharska, kde působil jako vojenský přidělenec při Velvyslanectví ČSSR v Sofii. K jeho odvolání došlo v březnu 1970 a následně se opět ocitl v kádrové dispozici, tentokrát u náčelníka SBP - zástupce MNO. V únoru 1971 byl ustanoven do funkce zástupce velitele 1. armády v Příbrami, kterou zastával do června 1973. Následovala v pořadí již třetí kádrová dispozice a po měsíci nástup do funkce velitele posádky Praha, která byla v lednu 1975 přejmenována na „správce posádky - náčelník posádkové správy Praha”. Do zálohy genmjr. Štěpán Bunzák odešel na sklonku prosince 1983.
