The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Burešová (* 1939)

• narozena 7. června 1939 v Kolíně, rozená Mejstříková

• maminka švadlena, otec elektrikář

• dětství za 2. světové války – bombardování Kolína

• první stupeň na základní škole “U kostelíčka”, druhý stupeň na 6. Základní škole v Kolíně

• střední pedagogická škola v Teplicích, poté přechod do Brandýsa nad Labem

• maturita s vyznamenáním na pedagogické škole v Kutné Hoře

• tři roky učitelka v Kouřimi

• po otěhotnění krátce školní družina v Kolíně

• mateřská dovolená – syn Aleš a Zdeněk

• učitelka na 6. Základní škole v Kolíně, později přesun na 5. Základní školu

• synovec Martin Mejstřík, vůdce studentů v roce 1989

Jako děti jsme měli z války hrůzu

Věra Burešová, rozená Mejstříková, prožila své nejútlejší dětství za druhé světové války. Narodila se 7. června 1939 v Kolíně mamince švadleně a otci elektrikáři. I když jí bylo jen pár let, na válku si dodnes živě pamatuje. „Jako děti jsme z toho měli samozřejmě hrůzu,“ vzpomíná. Dům Mejstříků se stal během bombardování útočištěm pro sousedy z okolí, protože Věřin tatínek zhotovil ve sklepě dvojité dveře, a tak mohl sklep sloužit jako kryt. Někdy ale bylo bezpečnější město zcela opustit. „Když byl nálet na Kolín, tak jsme museli utíkat s rodiči, vzali jsme deky a šli jsme na Cikorku směrem na Tři dvory do příkopu. Tam jsme si lehli, maminka nás tam přikryla a dívali jsme se, jak bombardovali nádraží. To bylo celé v plamenech.“ Bomby mířily také na průmyslové podniky, mimo jiné na Petrolku, nynější KORAMO, kde se vyráběly pohonné hmoty pro automobily, ale i tanky. „Vrátili jsme se domů šťastní, že nám stojí barák.“

Ne všichni z její rodiny ale válku přežili. V Kolíně se nacházel tzv. Oberlandrat, středisko německých vojáků, kde zavírali politicky aktivní obyvatele a odváželi je do koncentračních táborů. Mezi těmito lidmi byl i Věřin strýc František Mejstřík, který působil jako předseda Obce sokolské. Byl odvezen do tábora v Ravensbrücku, kde byl umučen. „Babičce poslali akorát balík s jeho věcmi.“ Jak si ale Věra pamatuje, k dětem se gestapo ve městě chovalo hezky. „Na děti si netroufli, k dětem byli vlídnější. My jsme je pozdravili, oni pozdravili nás. Chodili jsme na loutkové divadlo okolo a nikomu neublížili. Oni šli spíš po lidech, kteří byli zapojeni do odboje. Měli svoje donašeče z našich lidí, samozřejmě.“

Jako dítě vnímala Věra také nedostatek, který za války panoval. „Nakupovali jsme na lístky. Chléb, mouka, máslo, cukr, bonbóny. U nás byl na rohu krámek a já jsem si třeba přála čokoládu, ale naši říkali: ‘My ti koupíme radši bonbóny, těch je víc. Čokoládu sníš a máš na měsíc konec.’ Takové byly poměry.“ Pamatuje si také, že tatínek jezdil po vesnicích na kole a sháněl brambory a mouku.

Po osvobození se za velké slávy konala na náměstí přehlídka ruských vojsk. Věra si ale především vzpomíná, jak jako děti nadšeně pobíhali po Kolíně, házeli před tanky natrhané květy a nosili vojákům jídlo. Lidé také zdobili své domy československými vlajkami, jedna zavlála i na domě Mejstříkových. Sehnat látku ale nebylo za války jednoduché, a to ani pro maminku švadlenu. Nakonec si ale obratně poradila. „Bílá byla z prostěradla, modrá z nějakých trenýrek, červená už ani nevím, ale zkrátka vlaječka byla na domě.“

Ve škole od první třídy až do důchodu

S koncem války začala Věra navštěvovat dívčí základní školu, které se říkalo U kostelíčka. Tam vychodila první stupeň, poté přešla na 6. Základní školu. Po konci povinné školní docházky chtěla pokračovat na pedagogické škole v Brandýse nad Labem, ale neudělala přijímací zkoušky. Tatínek jí nakonec sehnal místo jinde. „Zjistilo se, že v Teplicích je také pedagogická škola a že tam mají dost místa, takže bych tam mohla nastoupit. Táta sebral motorku, na které mazal do Teplic, kde mi to vyjednal.“ V Teplicích bydlela na internátu, kde nebyla příliš šťastná. Každý týden jezdila domů a nechtěla se tam vracet. Díky dávce štěstí a tatínkově snaze ale nakonec přešla ještě v prvním ročníku na pedagogickou školu v Brandýse nad Labem, kde se nečekaně uvolnilo místo. Čtyřleté studium dokončila v Kutné Hoře, kde se otevřelo nové lyceum a z Brandýsa tam byli přesunuti všichni, kteří bydleli v Kolíně. Po úspěšném složení maturitní zkoušky nastoupila jako učitelka v Kouřimi. Po třech letech ale odešla, protože jí během těhotenství lékař nedoporučoval dojíždění. Před nástupem na mateřskou dovolenou tak krátce pracovala ve školní družině v Kolíně. Po mateřské dovolené, během níž se starala o své dva syny Aleše a Zdeňka, začala vyučovat nejprve na 6. Základní škole a později na 5. Základní škole, kde už zůstala až do důchodu.

Procházeli jsme prověrkami 

Až do roku 1968 vnímala Věra, podobně jako řada dalších lidí, Rusy jako osvoboditele. Situace se ale změnila se srpnovou invazí. „Tenkrát sem přijeli vojáci Varšavské smlouvy, obsadili Československo. Já jsem zrovna vezla prádlo na mandl v kočáře a tady na té křižovatce stál voják, řídil dopravu. A já říkám: ‘Rusáci na tancích, vždyť nás osvobodili, tak co by nám škodili?’ Takový jsem byla tentononc.“ Vzpomíná, jak lidé začali panikařit a dělat si zásoby, protože se báli, že nebude co jíst. V té době působila Věra jako učitelka na škole, a proto si dobře vzpomíná, jak se invaze a následná normalizace osobně dotkla i jí a jejích kolegů. „My ve škole jsme v tom šedesátém osmém samozřejmě procházeli prověrkami. Přišli soudruzi z národního výboru a ptali se nás, jestli schvalujeme vstup vojsk na naše území. Na to jsme museli odpovídat.“

Báli jsme se o synovce

Když přišla sametová revoluce, bylo Věře 50 let. Tehdy bedlivě sledovala dění v Praze, protože se tam nacházel i její synovec Martin Mejstřík, který aktivně vedl studentské protesty proti komunistickému režimu. „Martin měl odposlouchávaný telefon, takže se s rodiči nemohl moc bavit. Seděli jsme u televize a bratr říká: ‘Tak jsem zvědavý, jak to dopadne, aby se tomu Martinovi něco nestalo.’ No nestalo, protože nastoupil Havel a nová vláda.“

A jak se žije podle Věry Burešové dnes? “Určitě lépe než dříve,” říká, i když i dnešní doba má svá úskalí. „Moc bych vám přála, abyste zažili hezký život,“ vzkazuje budoucím generacím.