The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

praporčík Josef Bürger (* 1923)

• narozen 5. 12. 1923 v Chlumu u Křemže, okres Český Krumlov

• od roku 1933 vyrůstal bez otce, který zemřel na rakovinu

• učil se zámečníkem a instalatérem

• v dubnu 1943 byl povolán do wehrmachtu, prodělal čtyřměsíční výcvik v Německu a ve Francii

• 13. 1. 1943 byl nasazen u Dněpru do první linie proti Rudé armádě

• pro neplnění vojenských povinností byl německými vojáky hlídán jako vojenský zběh

• 5. 2. 1943 přeběhl k Rudé armádě, během přebíhání byl lehce raněn na rameni

• následující týden působil v Rudé armádě jako spojař a automatčík

• po výslechu sovětským důstojníkem měl být zastřelen, ale byl odveden do zajateckého tábora poblíž města Stalino (dnešní Doněck)

• přihlásil se do Svobodovy armády a měl být odveden v Moskvě, odvodní komise však mezitím odjela do volyňského Rovna

• byl na čtyři měsíce internován v zajateckém táboře poblíž Moskvy

• po čtyřech měsících odjel vlakem do Kamence Podolského, kde byli vojáci evidováni a odvezeni do Sadagury, kde proběhl krátký výcvik

• krátce vedl výcvik volyňských Čechů

• dostal se k automatčíkům velitele Pagáče

• byl převelen do autoroty, se kterou se účastnil karpatsko-dukelské operace

• s autorotou se účastnil dalších osvobozovacích bojů

• demobilizoval v roce 1946

• po válce pracoval v dělnických profesích v papírnách ve Větřní

• do důchodu odešel v roce 1983

„Lidé mě odsuzují, že jsem byl v německé armádě. Ale řekněte jim to... Stál jsem u odvodu a říkal jsem, že jsem Čech, a ne Němec. To nebylo přihlášení, to jsem musel, byl to záměr. Potom něco vykládejte lidem...“

„To bych neřekl, že vystřelená kulka je tak horká. Úplně mi třela o ucho.“

„Všichni Němci, až na mého strážce, měli Göringa plné zuby. Říkali, že je to tlusté prase.“

Mládí bez otce v zadluženém hospodářství

Josef Bürger se narodil 5. 12. 1923 v Chlumu u Křemže, okres Český Krumlov. Pocházel z 11 dětí, tři však zemřely již v dětství a zbylých osm dětí se muselo starat o hospodářství po otcově náhlém úmrtí na rakovinu. Od mládí se chtěl Josef Bürger učit řemeslo.

„Moji dva bratři byli u Stráže obrany státu. To byli nejspolehlivější vojáci vybraní proti sudetským Němcům.“

„Otec zadlužil hospodářství na 105 tisíc předválečných korun. To je suma, něco jako dnes přes milion. Musel jsem hospodařit až do svých sedmnácti let a pak jsem se šel učit zámečníkem a instalatérem.“

„Doma jsme poslouchali Moskvu a Londýn. Měli jsme nit, jaká byla na šití, já jsem stál venku, a kdyby někdo šel, tak jsem jim nitkou dal znamení. Bylo to bezpečně udělané.“

V zákopech proti Rudé armádě

„Jak jsme se zvedli, tak jsme dostali palbu. Dostal jsem kulku do ramene a kolega do nohy a do paže. Ranění se ovšem nebrali.“

Po heydrichiádě přišel rozkaz nastoupit do německé armády – vzhledem k německému původu pamětníkovy babičky. Přes plukovníka Mrákotu z Českých Budějovic se dostal Josef Bürger na výcvik do Německa a do Francie. Výcvik proběhl ve velmi tvrdých podmínkách.

„Tam jsme měli každou druhou noc noční cvičení. Běželo se nejméně třicet kilometrů útokem, patnáct tam a patnáct zpátky. Ráno se šlo beze spánku rovnou na střelnici a ti, kteří stříleli dobře, šli do kasáren a měli volno. Já tam byl s Rudlou Reidlem a říkal jsem: ,Rudlo, přece nebudeme střílet dobře, vždyť jsme Češi.‘ Brzy jsme změnili názor. To byla tyranie.“

„Šli jsme s Rudlou Reidlem do krámu ve Vienne u Lyonu, a jak Francouzi viděli německé vojáky, tak hned odešli. Obchodník se nás ptal, co tam pohledáváme, a jakmile pochopil, že jsme Čechoslováci a chceme si s nimi povídat, tak nás vzal do kuchyně a jeho paní nám uvařila čokoládu. Dali jsme se do povídání a on byl normálně v domácím odboji. Všechno věděl. Když jsme přišli do kasáren, tak mně Rudla povídá: ,Ty si troufáš!‘ – ,No musíš, co kdybychom potřebovali nějakou pomoc.‘ Bylo jedenáct hodin večer – a najednou poplach. Dali nám ostré náboje a šli jsme hledat toho zběha. Cvičil nás desátník, na cvičáku nás honil do padnutí. Honil nás, aby byl dobrý. A on zdrhnul do Švýcarska. Byl ve spojení s obchodníkem v podzemním hnutí. Že byl obchodník v odboji, jsem se dozvěděl až poté od Rudly. Když bylo po všem, tak mně Rudla povídá: ,Teď ti, Pepku, něco řeknu.‘ – ,Já vím… To jsi teda pěknej!‘ – ,Jo, říkej si, co chceš, ale kdybych tě to řekl, tak by jsi utekl s ním. Já jsem to věděl, já jsem byl u něj. On mi to říkal a nabídl nám útěk.‘ Ale co by se stalo doma? Máma a sestra by šla do koncentráku a mužský by byli postřílení.“

Josef Bürger se zúčastnil ofenzivy u Dněpru, ovšem k útoku se pro silný ústup německých jednotek nedostal. Navíc celý ústup doprovázelo německé vojáky silné bahno. Wehrmacht bojoval pod Dněprem, Josef Bürger držel pozici u vesnic Malá a Velká Lepeticha (Mala a Velyka Lepetykha).

„Ve dne sluníčko a v noci mráz. Takže byla dva centimetry silná ledová kůra, tu člověk prošlápl a pod ní byla orná půda. My jsme měli vysoké kožené boty a ty zůstávaly v bahně. Napřed jsem je nosil přes rameno a pak jsem je zahodil. Zahodil jsem i plášť, takže jsem byl jen v kabátě a chodil jsem bosý.“

„Střídali jsme první linii, a než jsme se dostali do zákopu, tak jsme byli pod palbou. Světelné kulky nám alespoň ukazovaly, kudy střelba jde. Každý čekal, jestli to dostane, nebo ne.“

Josef Bürger dezertoval z wehrmachtu společně s německým studentem.

„Přišel německý ústup, tak jsem si říkal buď – anebo. Když jsme ušli asi deset kilometrů od opuštěné jednotky, tak jsme byli moc utahaní. Zavrtal jsem se do slámy a usnul jsem. Najednou zavolali na nástup a začali mě hledat. Našli mě a německý voják začal kolem mávat revolverem, že mě zastřelí. Každých třicet kroků jsem měl volat ,Bürger hier‘. To jsem volal celou noc, pak jsem přestával volat, ráno jsem přestal úplně a vzdaloval jsem se. Čekal jsem, co bude. Byl jsem pořezaný od ledu a obalený blátem. Přidal se ke mně německý student, Bremen, a povídá mi, jestli může jít se mnou. Souhlasil jsem. Popošli jsme k nákladnímu autu, otevřeli jsme dveře a vypadl z něj mrtvý řidič. Už jsme věděli, že jsme na hranici fronty. Přilétla sovětská letadla, a tak už mohli přijít jedině Rusové. Oni přišli, ale nevolali ,stůj‘. Jak jsme se zvedli, tak jsme dostali palbu. Začal jsem se zakopávat. Dostal jsem kulku do ramene a kolega do nohy a do paže. On byl postřelený, já jsem mu to ještě obvázal, ale ranění se nebrali.“

V Rudé armádě a v sovětských lágrech

„Tak jsem si těch deset kroků vyměřil, ale žádná slza... V duchu jsem si říkal: ,Mámo, tak mně to nevyšlo.‘ “

S Rudou armádou postupoval Josef Bürger následující týden.

„Každé ráno byl útok a Němci byli pryč. Provedli kulometnou a minometnou palbu jen tak nazdařbůh a v noci se stahovali dále. To trvalo celý týden. Chtěli, abych s nimi zůstal.“

Po týdnu s Rudou armádou a sovětské ofenzivě u Dněpru se chtěl Josef Bürger přihlásit do Svobodovy armády. Sovětští vojáci ho ani nechtěli pustit, během společného týdne si Josefa Bürgera oblíbili.

Následoval výslech sovětským důstojníkem. Josef Bürger dostal boršč a pak byl sovětským důstojníkem odveden ke své osobní stráži a přikázal jí, aby byl Josef Bürger zastřelen.

„Ve mně vznikl takový vzdor. Chovají se ke mně tak dobře a pak mě zastřelí!? Tak jsem si těch deset kroků vyměřil, ale žádná slza. V duchu jsem si říkal: ,Mámo, tak mně to nevyšlo.‘ On povídá: ,Otoč se!‘ Tak se mi podíval do očí a asi mu bylo divné, že nemám na popravišti žádnou slzu. Důstojník mu tedy nařídil, aby mě odvedl. Odvedl mě asi sedm kilometrů a přitom jsme si dobře povídali. Dostal jsem se do obrovské stodoly.“

Josef Bürger měl být odvšiven. Po sprše zjistil, že mu ve stejné budově internovaní Němci ukradli všechno oblečení. Náhle přišel nástup a s tím i povinnost nastoupit, Josef Bürger musel předstoupit úplně nahý a ve velké zimě začal po celém těle modrat. Josefa Bürgera zachránil sovětský velitel. Krutě potrestal německé zloděje, kteří u sebe měli více než jeden kus od každého druhu ošacení, a Josefa Bürgera zachránil do umrznutí.

Pan Bürger putoval do zajateckého tábora, kde se setkal s kamarádem z výcviku Rudou Reidlem. „Já si říkal, že tady někdo česky pláče… On to byl Ruda Reidl. Tak jsme se objali a brečeli jsme oba dva. Po nástupu jsme se opět rozdělili a shledali jsme se až v zahraniční armádě.“

Pamětník byl spolu s dalšími 13 československými vojáky vyslán do Moskvy, kde přibírala budoucí vojáky odvodní komise Svobodovy armády. Komise však odjela do Rovna a Josef Bürger byl deportován za Moskvu do zajateckého tábora. Zde pobyl čtyři měsíce. V zajateckém táboře byli lidé rozděleni do tří zón.

„V karanténě jsme se dobrovolně přihlásili na sekání ledu, tam se už dalo žít. Pak nás dali do třetí zóny, do shromažďovacího lágru. Druhá zóna byla v lese, tam byly takzvaný kuči, kde byl i maršál Paulus. Tam byli němečtí oficíři, kteří spolupracovali s Rusy, taková antinacistická škola, kde cvičili Němce na záškodnickou práci. V karanténě byl pořádek, tam byli dva generálové s vyznamenáními a ti podávali celkové hlášení. V takovém vojenském pořádku, až jsem žasnul.“

„Přišel za námi budoucí poslanec Národního shromáždění Marek Čulen. Tak jsme se shlukli. A jak ten člověk mluvil o Slovácích… Ten nadával na Čechy, že jsme okupanti a že Slováci bojují za osvobození od Čechů. Udělal ale jednu dobrou věc - po proslovu nabídl pozdrav domů. Prý máme možnost moskevským rozhlasem a pod nějakým pseudonymem poslat pozdrav domů. Tak jsem se toho chytil a napsal jsem lístek: ,Pepík z Podkvětí. Zdravím sourozence a všechny známé.‘ Slyšel to soused Beneš a řekl to mámě. Máma tomu nevěřila.“

„Přijel sovětský důstojník z NKVD, vyndal sedm cihel špeku a pět jich dal zpátky. To se nadrobno nakrájelo do polévky, pro tři tisíce lidí byly jen dvě cihličky. Ta polévka byla voda, možná nějaká zelenina, k tomu dvě stě gramů chleba a dvě lžíce kaše. Tak kluci hladem trhali kopřivy a vařili si to v šálku. Kopřivy jsou zdravé, ale oni je solili surovou hospodářskou solí. Jednou k nám do třetí zóny přišel doktor, a když se to dozvěděl, tak to zakázal. Lidé zvodnatěli, otekly jim tváře a nohy, týden vydrželi a za týden zemřeli.“

„Když jsme se hlásili do armády, tak nám rovnou řekli o některých případech - že se přihlásil do armády, a když došlo k obklíčení a byli zajatí, tak přeběhl k Němcům. Ale Němci je stejně postříleli.“

Boje na Dukle

„Syn to dostal od miny nebo kulometu a padl. Táta to nevydržel, vyskočil za ním a dostal to také. A já je nakládal. Tři dny jsem nejedl…“

Po čtyřech měsících odjel Josef Bürger s dalšími československými vojáky vlakem do Kamence Podolského za bombardovaní německými letadly. Rozbombardované bylo i nádraží v Kamenci Podolském a Josef Bürger tak musel na tomto místě setrvat týden a poté se pěšky odebral do Sadagury, kde byli Čechoslováci rozděleni do vojenských funkcí. Josef Bürger se dostal k automatčíkům velitele Karla Pagáče a prodělal krátký výcvik.

Mimo jiné vedl výcvik volyňských Čechů. „To bylo všechno krátké. Než přijeli důstojníci z Anglie, tak to chvíli trvalo a cvičili je lidé z lágrů. Já byl velitelem družstva a cvičil jsem družstvo, protože jsem výcvik měl.“

Přes Černovce a rymanowské lesy došel do Krosna, ovšem do bojů u zdejšího města již nezasáhl. Před karpatsko-dukelskou operací byl odvolán z pozice automatčíka a přidělen do autoroty, Svobodova armáda dostala nové vozy a Josef Bürger byl nucen prodělat krátký řidičský výcvik. Josef Bürger se stal záložním řidičem, prvním řidičem byl Slovák Fízel.

„Poručík Pagáč mi povídá: ,Já mám s tebou jiné plány. Budeš mi dělat šoféra. Dostaneme auta, dostanu džípa a ty mi budeš dělat řidiče.‘ Tak jsem byl rád, ale velitel padl. Vystrčil hlavu z auta, myslel si, že je konec palby, a dostal střepinu přímo do čela.“ Poručíka Pagáče nahradil poručík Hertz.

„Před autorotou jsem byl v 1. četě druhého praporu automatčíků a vezl jsem moje automatčíky na Duklu. Jak mě kluci viděli, tak mi blahopřáli, jak se mám dobře. Jeden mi povídá: ,A víš, kolik nás je?‘ – ,No, bylo nás kolem čtyři sta mužů, tak tři sta?‘ – ,Sto padesát.‘ To byl dobytý jen průsmyk…“

„Nakládali jsme raněné… Byla to hanba. Byla obrovská palba a nervozita, že jsme je šoupali po zemi jako pytle. Až když jsme zalezli, tak jsme sundali plachty, dali jsme je na plachty a věnovali se jim. Jeden byl střelený do břicha a říká: ,Co myslíte, přežiju to?‘ – ,To víš, že to přežiješ, dnes se operuje… Střeva ti vyndají, poškozené vyndají, sešijí to a budeš zase zdravý. Ještě půjdeš bojovat.‘ Ale už jsem viděl, že je opuchlý, a věděl jsem, že je po něm. Dovezli jsme ho ke zdravotníkům už mrtvého.“

„Jednou jsme jeli sbírat mrtvé vojáky a shodou okolností jsem nakládal tátu se synem z mého družstva. Dozvěděl jsem se, že syn to dostal od miny nebo kulometu a padl. Táta to nevydržel, vyskočil za ním a dostal to také. Oba dva. A já je nakládal. Tři dny jsem nejedl a řekl jsem si, že se nechám raději zabít, než nakládat naše kluky. To je vám něco hrozného, když je máte v družstvu a pak je nakládáte jako padlé…“

„Proč se nikde nepíše, jakou jsme měli stravu? Rýže, rýže, divoká rýže, proso, rýže. Změnou byla jedna nebo dvě konzervy. My jsme neměli dobrou stravu, my jsme měli jen tak tak.“

Josef Bürger musel zároveň ubytovávat československé vojáky. Vojáky ubytovával také v Zyndranowé. „Musel jsem se dívat, jestli tam není položená mina. Musel jsem si opatřit dlouhý klacek, neotvírat žádné dveře, neotvírat kamna, nešlapat na schody. Miny nebyly na schodech, ani v kamnech, ale byly tam panzerfausty. Miny byly ve vodě. A jednou skutečně nějaký voják šlápl na schody, bouchlo to, utrhlo mu to ruku a nohu, a jak se válel, tak mu to utrhlo další nohu. Němci dávali miny i do kamen. Na Dukle byly haldy min, to byly kopice min. Tam se to skoro nedalo projít, jak to bylo zaminované.“

Dalším z úkolů Josefa Bürgera bylo nakládat a přivážet munici vojákům na frontě. Pracoval s těžkou municí, a navíc s kýlou, kterou při odvodu zatajil. „Jeden granát váží sedmdesát kilo. A dovedete si představit naložit celé auto podobných bedýnek? Místo tří tun se nakládalo i pět tun, až přes kabinu. Co nejvíce. To byla dřina jako hrom. Vozili jsme munici do minometů i pro kanony.“

„Že po nás střílely minomety, kulomety a kanony… To patří k tomu. I jako týlová jednotka jsme byli v nebezpečí.“

Ze Vyšného Komárniku, Svidníku, Bardějova a Prešova se dostali do Liptovského Hrádku, kde hrozilo československým vojákům obklíčení. „Přišel rozkaz zničit veškeré doklady, které máme. Nesměli jsme ani říkat, že jsme Češi. Zničil jsem všechno, i moje osobní poznámky. Naštěstí udělali protiútok, prorazili linii a dobyli ji zpět. Pak jsme dobývali Mikuláš víckrát.“

Přes Žilinu, Vsetín a Kroměříž se Josef Bürger dostal do Prahy. „My jsme jeli vždy až za pěšáky, to oni dobývali. Vozili jsme jim munici na frontu a zpátky do zdravotních středisek přiváželi raněné.“

Poválečný zastavený vojenský postup kvůli komunistům

Josef Bürger demobilizoval v roce 1946. „Chtěl jsem do vojenské akademie, ale pak přišel posudek - komunisté mi zabránili v postupu. Proto jsem je měl pořád strašně rád. Čekal jsem rok, dostal jsem jednou a podruhé možnost povýšení, a ani jednou jsem nebyl povýšen. Tak jsem odešel z armády. “

Vzhledem k nesouhlasu s komunistickou stranou musel pracovat v dělnických profesích. Nakonec se dostal do papíren ve Větřní, kde pracoval jako svářeč nebo instalatér. Josef Bürger vystupoval proti KSČ i na veřejnosti a mohl být zavřený, avšak nakonec se vše dobře vyřešilo domluvou. Do důchodu odešel v roce 1983.

„Narodil jsem se v první republice, byli legionáři a byly oslavy. Bylo ohromné nadšení. Sametová revoluce znamenala něco podobného. Ale republika nebyla ideální, aby se měli všichni dobře, byly také demonstrace, třeba na Kladně stříleli do dělníků. V pořádku to nebylo, ale vyvíjelo se to k lepšímu a přišla druhá válka. Dnes se máme dobře.“

„S Dělnickou stranou bych měl jenom jedno řešení. Dva kulomety, aby nikdo neutekl, vzít to odzadu dopředu…“