The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Burian (* 1952)

• narodil se 26. března 1952 v Praze

• vyrůstal v umělecké rodině Emila Františka Buriana a Zuzany Kočové

• otec v roce 1948 zvolen do Národního shromáždění

• za normalizace studoval žurnalistiku a pracoval v časopisu Melodie

• v 70. letech začal vystupovat jako písničkář

• člen sdružení Šafrán a poté 11 let ve dvojici s Jiřím Dědečkem

• dnes vystupuje samostatně, působí i jako moderátor, spisovatel a průvodce turistů

Zlatá osmdesátá léta pro folkovou scénu znamenala krom přívalu popularity také udávání písničkářů pro ideologickou závadnost textů, kulturní kontroly během koncertů, absolvování kvalifikačních přehrávek nebo zákazy vystupování. Takový je výčet restrikcí, se kterými se museli folkoví interpreti včetně písničkáře Jana Buriana potýkat.

S popularizací folkové kultury si prý režim zprvu neuvědomoval, jaké nebezpečí pro komunistický státní aparát představuje. Pozdější počínání funkcionářů KSČ charakterizuje Jan Burian jako „Kupování duší písničkářů“, v překladu úlitby písničkářů, kteří se pro naplnění seberealizace neštítili kolaborace s komunistickým režimem.

„Do té doby si režim neuvědomoval nebezpečí, které tu je a které formuje mladou generaci velmi masovým způsobem. Když si to uvědomili, začali kupovat duše, a to tak, že vybraným jedincům začali najednou vydávat desky v obrovských nákladech. Najednou si ti dotyční začali myslet, že jsou hvězdy a jaksi se posouvali myšlením, že byli schopni dělat kompromisy. Proto bojkotovali Portu, jež byla pod vlivem Socialistického svazu mládeže (SSM). Spousta lidí si neuvědomovala spousta lidí, že najednou začíná režimu trochu sloužit, který si s ní dělá to, co chce,“ vysvětluje Jan Burian.

Otcův souboj mezi dvěma totalitami

Jan Burian se narodil 26. března 1952 v Praze do rodiny avantgardního národního umělce a komunistického prominenta Emila Františka Buriana (1904-1959). Vyrůstal tak napůl mezi domovem a divadlem, které mělo zásadní vliv pro jeho další působení. Emil František Burian patřil k silným a tvůrčím osobnostem své doby, avšak měl i odvrácenou méně čitelnou tvář. Vedle umělecké činnosti stanul v roce 1948 v Národním shromáždění za Komunistickou stranu Československa. Do značné míry byl však režimu pro svou nevypočítatelnost nepohodlný.

Po návštěvě Sovětského svazu v roce 1958 vystoupil ve Španělském sále Pražského hradu se sebekritickým projevem (viz. Dodatečné materiály). Podle jeho syna Jana Buriana se v jeho životě jednalo o složitý a celoživotní souboj s dvěma totalitami 20. století – fašistickou a komunistickou. „Dost jsem ho kvůli komunismu nesnášel až do roku 1989. Měl jsem ho rád jako člověka, ale nechápal jsem jeho příslušnost ke klanu komunistů. Viděl jsem to víc černobíle než dnes,“ říká s pochopením jeho syn. Rozporuplnosti svého otce se do hloubky věnoval v knize Nežádoucí návraty E. F. Buriana.

Janův otec zemřel v roce 1959 za dodnes nevyjasněných okolností ve státním sanatoriu, kde absolvoval banální operaci žaludku. „Důležité je, že se pak ztratila veškerá dokumentace, žádná nezůstala. Podle toho, co mi říkali pamětníci, tak matce bylo uloženo, že musí otce spálit a pohřbít v jiném hrobě, původně ležel na Slavíně na Vyšehradě,“ vysvětluje Jan Burian a nezastírá okolnosti, že se komunistický režim snažil jeho otce zbavit, obzvlášť po jeho kritickém projevu na Pražském hradě.

Když jí vezmete divadlo, vezmete jí život

Výchova sedmiletého syna zůstala na Janově matce Zuzaně Kočové (1922-1988), divadelní herečkce která svého syna celoživotně ovlivnila. Smrtí manžela se Zuzaně obrátil svět naruby, dostala se do existenčních problémů a po vážných sporech musela angažmá v divadle opustit. „Dostala se do situace, kdy byla před sebevraždou,“ hovoří její syn Jan Burian. „Přesto to na mě nepřenášela, mám pocit, že jsem měl šťastné dětství. Z jejího deníku jsem vyčetl, jak se rozmýšlela, jestli mi má koupit tepláky, protože na ně neměla.“

I ona patřila k přívržencům komunismu, ale i její přesvědčení se v podmínkách reálného socialismu začalo poněkud drolit a posledních iluzí ji zbavil vpád sovětských vojsk do Československa. „Byla typickým příkladem toho, jak se z člověka, který chce změnit svět k lepšímu, stane člověk, který je vyděšen z toho, co to bylo za proces, jakým musí projít. Protože než rodičům došlo, že nový člověk se nedá vybudovat tímto způsobem, a KSČ zločinecká organizace, tak jim to trošku trvalo,“ vysvětluje její syn.

Když takzvaná normalizace dorazila do pražských divadel, předčasně ukončila uměleckou dráhu Zuzany Kočové. „Přišel pan Budlovský do státního divadelního studia, a pokud vím, zakázal všechno, co mohl. Divadlo jí vzali a musela začít úplně znova a jiný život. Samozřejmě se tím trápila, když dělala celý život divadlo. Pro herečku, když jí vezmete divadlo, vezmete jí život. Většina lidí se upije k smrti, ale ona začala pozvolna psát knihy a pak začala studovat psychologii,“ vypráví Jan Burian.

Vše se změnilo oceněním a Hutkovým pozváním na Strahovské koleje

Do té doby nosil Jan Burian nadšeně pionýrský šátek, nedokázal pochopit, proč ho někteří z jeho vrstevníků zatracují. Dopisoval si s pionýry ze Sovětského svazu, a vůbec, žil tehdejší modelový život socialistického dítěte.

Zásadní proměny světonázoru u něho přicházely v 60. letech, v časech puberty. Gymnaziální studia musela zápasit s jeho živelným pocitem bohémství.

Svou tvorbou ho uchvátilo divadlo Semafor, zejména pak písně Jiřího Suchého. Vrcholným a snad by se dalo říct i osudovým zážitkem se mu stalo vystoupení Jaroslava Hutky s Petrem Kalandrou a propadl obdivu k Hutkovým písním i textům. V tom samém roce se navíc poznal i s Karlem Krylem. Do světa písničkářů vkročil velmi rychle díky svým písním, které získaly cenu v hudební soutěži o Ptáka Noha, spojenou s neoficiálním sdružením písničkářů Šafrán. „Dali mi první cenu a zároveň mě Hutka jako svého hosta pozval na Strahovské koleje. Tím se pro mne vše změnilo. Netušil jsem, že je to vůbec možné, že se to může dít. Protože do té doby jsem chodil na žurnalistiku, v podstatě do politické školy, protože jsem nechtěl jít na dva roky na vojnu, které jsme se všichni báli,“ popisuje Jan Burian.

V Melodii jsme se snažili psát o dobrých věcech

Poté, co se nedostal Jan Burian na Filmovou a televizní fakultu Akademii múzických umění v Praze, od září mu hrozila povinná základní vojenská služba. Aby tomu unikl, nastoupil v roce 1971 ke studiím žurnalistky, které poznamenala vlna normalizace. Navzdory politickým nepřízním mu studium poskytovalo dostatek volného času, který dostatečně zužitkoval pro psaní autorských písní.

Už během vysokoškolských studiích přispíval do redakce hudebního měsíčníku Melodie, kam posléze zamířil i profesně, ačkoliv jen nakrátko. Hudebnímu časopisu, který vznikl v uvolněných poměrech první poloviny šedesátých let, vycházely otevřené recenze i v utužené normalizaci. Měsíčník dokázal vkusně a věcně kritizovat dobovou československou popmusic, na čemž se měl podílet také hudební publicista Jan Burian. „Dodnes časopis považuji za velice povedený. I když se v něm objevovaly ideologické úlitby, jako byl úvodník. Pak jsme tam ale tiskli, to jsem silně prosazoval, články o Velvet Underground, což se zdá neuvěřitelné. Přesvědčili jsme šéfredaktora, že Velvet Underground jsou levicová americká mládež, která je proti kapitalismu, a tudíž o nich musíme psát.“

V roce 1977 se v redakci naléhalo na podepsání takzvané Anticharty. „Bylo zajímavé kolem sebe vidět lidi, kteří prohlášení začali podepisovat. Třeba Ivan Mládek nebo další lidi, které jsme měli za kamarády a kteří si našli vždycky nějaký důvod, proč mají Antichartu podepsat. Tam se ta společnost opravdu dělila,“ vzpomíná Jan Burian. Přesto si uchoval svůj pevný a zdravý postoj, že svět se dá skutečně změnit, jen na místo boje volil prostředí kultury.

Neznali mě, nevěděli, co dělám a dali mi třetí stupeň

Redakci Melodie opustil Jan Burian po jednom a půl roce, pochopil ,že role hudebního recenzenta a písničkáře se vzájemně vylučuje. Vyhovovalo mu, že za stejné peníze může vykonávat práci domovníka a kombinovat ji s vystupováním. Musel však absolvovat takzvané přehrávky před kulturní komisí.

„Než jsem z Melodie odešel, přihlásil jsem se na kvalifikační zkoušky na Pražské kulturní středisko. Jelikož mě neznali a nevěděli, co dělám, dali mi třetí stupeň, což znamenalo, že mohu pobírat asi 200 korun za koncert, a stal jsem se profesionálem,“ vzpomíná. Jenže pozdější přehrávky tak lehký průběh už neměly. Představitelům kulturní komise se jeho tvorba nezamlouvala a v některých krajích republiky, kde vystupoval spolu s Jiřím Dědečkem, měli dokonce zákaz vystupovat.

Odmítnout vystoupení byla jediná svobodná volba

Hudební dvojice Burian a Dědeček vznikla v roce 1974 a za jedenáct let nepřetržitého vystupování odehrála více než tisíc koncertů. Odmítali však vystupovat na festivalech typu Festival politické písně Sokolov.

„Ten, kdo tam hrál, je pro mě ztracenej. Jediný, komu to odpouštím, je Vladimír Mišík. Jinak jsme si nevážili všech, co tam hráli. To byla čistá kolaborace s odporným režimem, který vás pronásleduje, a ještě mu za to budete děkovat tím, že budete dělat to, co on chce?! Jediné, co v nás zůstávalo, byl odpor, že se k tomu nenecháme donutit. To byla jediná svobodná volba, kterou jsme si mohli dovolit,“ říká s určitou rozníceností Jan Burian.

Po veřejném vystoupení Havla na Lipnici jsme měli všichni zákaz

Folk v osmdesátých letech v Československu zaznamenal příval fanoušků hudebního žánrů a s ním se vyrojily i nové hudební festivaly, jako například Folková Lipnice (oficiálně Písní za mír), pořádaná podnikovou organizací Socialistického svazu mládeže.

V září 1988 v Lipnici neplánovaně vystoupil disident Václav Havel. Nápad přizvat ho na pódium se narychlo prodiskutoval v zákulisí s dramaturgyní Jarmilou Polákovou a dalšími účinkujícími, mezi nimiž nechyběl ani vystupující Jan Burian. „Byl to opravdu odvážnej nápad. Potřebovali si říct, jestli to nepřehnali, jestli se nestane nějaký průšvih. Lidi zvažovali, do jaké hloubky může protest jít, protože vždycky šlo o kejhák, ať už o vězení nebo zákaz vykonávání činnosti,“ připomíná Jan Burian.

Postih pro účinkující z Folkové Lipnice však skutečně následoval. „Po Lipnici jsme měli všichni zákaz. Po pořadatelích putovala černá listina, asi devatenáct lidí, co tam vystupovalo. Na seznam byl připsán i Pavel Dobeš, který tam tehdy nevystupoval.“

Havel mi pomohl s morálním dilematem

S porevolučním prezidentem se Burian setkal už o několik let dříve, když vystupovali s Jiřím Dědečkem v Trutnově. Havlova zpětná vazba na jejich hudební působení dokázala Buriana zbavit morálních rozporů a pochybností, se kterými vnitřně zápasil.

„Potěšil mě, protože říkal, že písničky nemusí být ani tak proti režimu, ale musí být dobré, protože lidi potřebují vidět dobrou kulturu. Takové názory by člověk úplně prvoplánově nečekal. Bylo to svým způsobem ujištění, že člověk si večer říká: Vždyť já tu lžu, neříkám otevřeně pravdu a neříkám si, že už komunistické moci bylo moc, vždyť to neříkám. Nejsem já zbabělec?! Tenhle morální problém řešíte a on nám pomohl v tom, že to, co děláme, není tak zbytečné,“ vzpomíná na setkání.

V roce 1986 vyšel u hudebního vydavatelství Panton první Burianův hudební singl a o tři roky později následovalo debutové album – přišlo až po sedmnácti letech koncertování.

Obušky nám namlátily vlastenectví do hlavy

Náznaky blížící se svobodny vnímal Jan Burian ještě před pádem komunistického režimu, zejména na koncertech nebo při rozhovorech s diváky z publika. Jenže vláda jedné strany platila oficiálně až do samotného závěru roku 1989. Sám se o tom přesvědčil, když se zúčastnil několika pouličních manifestací proti totalitě. „V tu chvíli mi došla jedna věc, která byla strašně důležitá, že mají vypadnout oni a ne my. Najednou jsem dostal kladný vztah k zemi, najednou se ztotožníte s tím, co má smysl. A bylo to takové velké vnitřní vítězství. Obušky mi namlátily vlastenectví do hlavy. “

Přehled o napjaté situaci v listopadových dnech roku 1989 se na mnoha místech Československa různil. Všímal si toho i Jan Burian při svých vystoupeních. Ve chvíli, kdy policejní jednotky zasahovaly proti demonstrantům na Národní třídě, koncertoval v Ostravě. Druhý den po návratu do Prahy pak zamířil rovnou do Laterny magiky. „V hledišti seděli různí lidé, zejména přátelé. Viděl jsem tam například i Jana Šůlu, kontroverzní postavu, která tam opravdu neměla co dělat. V tu chvíli už mi bylo jasné, že další vývoj nebude jednoduchý,“ vzpomíná Jan Burian.

Vzápětí se objevil před zaplněným Václavským náměstím a z balkónu Melantrichu zazpíval spolu s Martou Kubišovou a Hanou Zagorovou. Stejně tak nemohl chybět ani při víkendových demonstracích na tribuně Letenské pláně.

Od začátku 90. let navázal spolupráci s Českou televizí a kromě moderování vlastního pořadu skládal hudbu či pracoval na dokumentárních filmech. Má za sebou řadu vydaných knižních titulů a publikací.