Radomír Burša

„V mé první fázi praxe v Tatře Kopřivnice jsem se setkal tváří v tvář s Lidovými milicemi. Do té doby jsem věděl jen z občanské výchovy, že je to jakási ozbrojená pěst dělnické třídy, ale šlo to mimo mě. Pak jsem vídával uniformy Lidových milicí u vrátnice, když jsem šel do práce, občas i na dílnách. Říkal jsem si, co to je? Jednou jsem zjistil, že nebudou hlídat milicionáři, ale nějaká složka Civilní obrany, protože Lidové milice mají cvičení ve střelbě. Ptal jsem se, proč jdou, proboha, střílet. Prý kdyby bylo třeba bránit fabriku. Tenkrát jsem se tomu smál, ale smích člověka docela přešel, když viděl pochodující špalír lidí s puškami přes rameno, jak nastupují do náklaďáků. Byli mezi nimi i moji spolupracovníci.“

„Voda, chodba, zubní kartáčky, šůrování podlahy, řev, tvrdé šťouchance. Méně odolní kluci měli lokty a kolena do krve. Já se dokázal od viditelného poranění uchránit. Ten řev a obrovský tlak byl hrozný. Následné dny jsem pozoroval, že starší vojáci, takzvaní mazáci, si vybíjeli svou zlost nebo psychickou deformaci na těch, kteří to nejhůř snášeli. Nedalo se proti tomu nic dělat. Bylo jasné, že kdyby to někdo řekl profesionálním vojákům, byl by to obrovský průšvih. Postupně mi docházelo, že není možné, aby o tom lampasáci nevěděli. Kdyby měli zájem, tak by to řešili. Ale asi to patřilo k věci. Se sebezapřením jsem si přetrpěl své a postupem času mi přestali tito mazáci věnovat pozornost. Potřebovali vidět výraz utrpení a obrovského strachu, a to se jim u mě nedostávalo, i když přitvrdili. Pak jsem najednou získal oproti jiným, kteří to zažívali mnohem intenzivněji, jakýsi klid.“