The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Victoria Bursa (* 1949)

• narozena 6. prosince 1949 v Ostravě

• její rodiče Leo Melcer a Edit Fischová během holocaustu ztratili své předchozí partnery

• strýc Viktor Fisch se stal hrdinou bitvy u Sokolova

• mladí a základní školu prožila v Ostravě

• v roce 1963 odjela s matkou do Izraele

• po dvou letech se vrátila zpět Československa

• během svatební cesty emigrovala do Velké Británie

• později se provdala za profesora zeměpisu George Bursa

• usadila se v Cambridge

Victoria Bursa se narodila 12. června 1949 jako Viktorie Melcerová v Ostravě-Vítkovicích. Její rodiče byli židovského původu a při věznění v koncentračních táborech ztratili své předchozí partnery. Matka Edita se jmenovala za svoboda Fischová a přežila věznění v Terezíně. Otec Leo Melcer byl povoláním hodinář a druhou světovou válku přežil pouze díky zapsání na slavný Schindlerův seznam.

Matčina rodina

Rodina matky Victorie Bursa pocházela původně z Polska. Manželé Adolf Efraim a Markéta Fischovi vychovali celkem čtyři děti. „Dva kluky a dvě holky. Rodiče provozovali hospodu ve Studénce u nádraží. Je vidět z vlaku. Potom se rodina přestěhovala do Ostravy a koupila dům blízko jatek a tam měli také hospodu. Otec rodiny musel za první světové války narukovat do rakousko-uherské armády. Jednou projížděl vlakovým transportem Studénkou a babička s bratrem běželi, aby ho viděli,“ vypráví Victoria Bursa.

Nejstarší z rodiny byl Rudolf Fisch. Vystudoval medicínu, pracoval v židovské nemocnici a později v židovském starobinci v Ostravě. Zahynul v Terezíně. Druhá nejstarší byla matka pamětnice Edita, poté sestra Hilda a nejmladší byl bratr Viktor. „Ten se vyučil automechanikem a chtěl studovat techniku v Brně, ale začala okupace. On i s dědečkem šel do Niska, později se dostal do Sovětského svazu a hrdinně padl v březnu 1943 v bitvě u Sokolova. O Viktorově smrti jsme se dozvěděli od Hildy manžela, který prošel všemi boji na východě. Po válce marně hledal manželku v Terezíně. Moje máma a babička tam ještě byly, ale Hilda už odjela na židovskou obec do Prahy.“ Za války zemřel i dědeček pamětnice Efraim Adolf Fisch. Také byl vyvezen do Niska, také pak s Viktorem a Karlem Hahnem utekl do Sovětského svazu. „Dědeček byl vězněn na Ukrajině ve městě Cherson a pak, snad, my to nevíme, umřel v Uzbekistánu na tyfus. Je ale možné, že zemřel ve vězení.“ 

Maminka pamětnice byla poprvé vdaná už před válkou. Její manžel zahynul na otravu krve v Dachau těsně před osvobozením. Se svým druhým manželem Leo Melcerem, který také ztratil za holocaustu předešlou partnerku, se seznámila až po válce.

Otcova rodina

„Dědeček Jakub Melcer přijel z Polska do Ostravy začátkem 20. století, a protože uměl spravovat hodinky, tak si postavil stůl do vchodu jednoho domu v Ostravě blízko náměstí a tam provozoval živnost. Seznámil se s dcerou majitele domu a vzali se. Poté založil obchod a klenoty.“

Otec pamětnice Leo Melcer byl v říjnu 1939 nacisty vyvezen do tábora v Nisku nad Sanem. Podařilo se mu uprchnout a dostat se zpět do protektorátu. Vrátil se k rodině, která v tu dobu pobývala v Praze. Později byli všichni deportováni do Terezína a pak dále do Osvětimi, kde manželka Edith i syn Jiří zahynuli v říjnu 1944.[1] Leo Melcer jako jediný nacistické věznění přežil, protože byl zapsán na Schindlerův seznam a pracoval v továrně v Brněnci. „Otec o tom nemluvil. Měla jsem tušení, že byl v tom seznamu. Vyhledala jsem si ho a našla tam jeho jméno. Byl na seznamu jako jemný mechanik. Četla jsem později i knihu, ale bylo to velmi těžké čtení.“

Leo Melcer měl několik sourozenců. Jeden z nich, povoláním zlatník, Bruno Melcer, sloužil od roku 1942 v československé vojenské jednotce v Sovětském svazu. „Nikdy jsem ho nepoznala, protože když jsem se narodila, tak on už byl v Izraeli.“ Žil v Tel Avivu. Měl syna Arnošta, žil v Rehovotu a pracoval pro Weizmannův institut věd. Zemřel v březnu 1956. „Pak byla ještě teta Růžena, která se vdala za lékárníka Arnolda Habera z Karviné. Měli obchod v tom stejném velkém domě – kde byl zlatník, tak byla i lékárna. Prodávali i kosmetiku.“ Růžena Haberová v roce 1939 odjela lyžovat do Švýcarska. V tu dobu ovšem začala okupace. „Nechtěla se vrátit. Jejich firma dovážela kosmetiku od Heleny Rubinsteinové z Anglie. Dostala se s ní proto do styku a v Anglii ji zaměstnala. Do Anglie uprchl i její manžel a žili v Londýně i po válce.“ Leo Melcer měl ještě nejmladšího bratra Ottu, který zemřel v Bergen-Belsenu. V Terezíně zahynula i Ottova pětiletá dcera.

Život po válce

Po válce žili novomanželé Melcerovi v Ostravě, kde se jim v roce 1949 narodila jediná dcera Viktoria. Otec pamětnice tehdy pracoval jako hodinář v národním podniku Chronor. „Máma si brala šití domů. Něco jsme si našetřili, ale pak přišla měnová reforma.“

Malá Viktoria chodila do základní školy v Ostravě. Po jejím dokončení a smrti otce vycestovala v roce 1964 s matkou do Izraele, kde chtěly žít společně s matčinou sestrou Hildou Hahnovou. Ta se už před válkou provdala za budoucího hrdinu Svobodovy armády Karla Hahna a odešla s ním po roce 1945 do Izraele, kde si otevřeli dílnu a opravovali radia i televizory. Hilda později pracovala jako sekretářka v advokátní kanceláři, zatímco Karel musel narukovat do války, kde za Suezské krize překládal sovětské návody ke zbraním.

Emigrace do Izraele tehdy byla možná. „Muselo se požádat, vyplnit spousta papírů. To tehdy trvalo hodně dlouho a protože jsme tam už nikoho neměli a nemělo to žádný přínos v té zemi, tak nám to povolili. Tehdy to povolovali. Všechno, co jsme si chtěli vzít s sebou, se muselo sepsat. Přidělili nám jednoho celníka, který s námi vlastně žil několik týdnů a sepisoval na seznam každou lžičku, kterou jsme chtěli vzít. Všechno se zabalilo do velké bedny, kterou jsme nechali udělat, a ta bedna se poslala lodí. My odjeli nakonec s kufrem. Jeli jsme vlakem do Vídně a tam nás vzali do uprchlického tábora. Jmenovalo se to Neuchonburg. To byla taková velká kasárna a šíleně lidí a byly tam nějaké ubytovny a velice odporné záchody. Dali nám polévku k jídlu a potom nás vyzvedl strýc Karel Hahn, který tam pro nás přijel z Izraele, a teta Růžena Haberová, která přijela z Anglie, a vzali nás pryč do nějakého hotelu v centru Vídně a tam jsme nějakou dobu zůstali.“

Ve Vídni strávila Victoria s maminkou celkem tři týdny. Strýc jim dal peníze, odjel na tři týdny pracovně do Německa a slíbil, že se vrátí. Mohli si tak prohlédnout rakouskou metropoli, která tehdy vypadala úplně jinak než komunistické Československo. Později se i se strýcem vydali vlakem do Neapole. „Bylo to hrozně zajímavé, protože když jsme tam přijeli na nádraží, tak tam byly obchody. To jsem nikdy neviděla. Obchody s ovocem a já jsem poprvé viděla červené pomeranče. Tak jsem běhala ve velkém nadšení a křičela dívej se na to všechno ovoce, co tady je.“

Z neapolského přístavu se Victoria, její maminka Edita a strýc Karel Hahn nalodili na italskou loď, jejíž destinací byla izraelská Haifa. Cestovali lodí Mesapia, kterou provozovala společnost Adriatica. „Byla to docela stará loď a my vystěhovalci jsme měli všichni třetí třídu, protože jsme za to neplatili, to platil Izrael. A Karel byl ve vyšší třídě, takže měl lepší kabinu a lepší jídlo. Prakticky celou dobu jsme měli nějaké špagety a sardinky. Taky jsme nikde nesměli vystoupit. Loď stavěla v Pireu a na Kypru. A Karel vystoupil a šel nakupovat nějaké věci pro tetu a my jsme museli zůstat na lodi.“

Pro Victorii to byla ve 14 letech první cesta do zahraničí a první velké dobrodružství. Už na půdě Svaté země dostala rodina v Haifě zásoby jídla, pytel brambor a mouky. Většina imigrantů pak zamířila do přistěhovaleckých typických azbestových domečků určených pro přechodné bydlení, zatímco Victoria s maminkou zůstala u rodiny svého strýce. Ten měl s manželkou na předměstí Haify pronajatý menší dům. „Poslali mě do kibucu, abych se naučila hebrejsky. Část dne jsme chodili do školy a část dne pracovali. Sbírali ovoce a pomáhali v kuchyni. Vstávalo se v pět ráno a potom se šlo do sadu sbírat jablka. Takové čerstvé jablko v šest hodin ráno ze stromu, to bylo ohromné,“ vypráví Victoria Bursa.

Maminka Edita se snažila v Izraeli najít práci, avšak v novém domově se necítila spokojeně. Neměla příjem, a proto se rozhodla po roce i s Victorií vrátit zpět do Československa. Na rozdíl od své dcery se také nenaučila hebrejsky a ke komunikaci využívala hlavně němčinu. Na československém velvyslanectví si vyřídila povolení návratu a v roce 1965 lodí odplula i s dcerou do Benátek a odtud dále vlakem přímo do Ostravy. „Moc se mi nechtělo vrátit, ale musela jsem.“

V Ostravě jim noví majitelé původního bytu Melcerových umožnili bydlet na přechodnou dobu v jednom pokoji. Poté dostali vlastní byt. „Maminka si našla práci a byla spokojená. Já jsem začala chodit na gymnázium a úspěšně odmaturovala.“

Podruhé do emigrace

Po maturitě se Victoria Melcerová poprvé vdala. S manželem vyjela během Pražského jara na svatební cestu k tetě Růženě Haberové do Anglie. Na britských ostrovech je zastihla i okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Změna politické situace v Československu znemožnila mladému páru návrat domů. Uvízli v Paříži, kde se zúčastnili protestního pochodu proti okupaci.

„V té době tam byly velké protesty francouzských studentů. A ten protestní pochod se s protestem studentů nějak dal dohromady. No a my, když jsme pochodovali, tak jsme před námi viděli vojáky a policisty a vypadalo to, že budou střílet slzný plyn, tak jsme odbočili do vedlejší ulice. Všichni tenkrát sledovali, co se děje u nás. Všichni fandili Československu.“

Teta Růžena nabídla Victorii ať se vrátí zpět do Anglie a zůstane natrvalo. Začala pracovat v cukrárně na území severního Londýna. Později dostal manžel pracující jako elektronický inženýr byt v Sussexu, kam se brzy za prací přestěhovali. Zde pak Victoria pracovala v kanceláři. „Angličtinu jsem se učila už v Československu. Chodila jsem totiž do školy se zaměřením na jazyky a měla jsem i soukromé hodiny angličtiny. V začátcích to byla velká výhoda.“

Po asi deseti letech se Victoria rozvedla a později provdala za profesora zeměpisu z Cambridge – také původem Čecha – George Bursu. Ve Velké Británii se zapojovali i do činnosti krajanského hnutí. „Tehdy mimo Londýn nebylo moc Čechů, ale jezdili jsme do národního domu v Hampsteadu na tanec nebo večeři. Scházeli se tam i českoslovenští piloti, ti ale byli jiná generace.“

Později pracovala i jako asistentka ve škole a coby tlumočnice z angličtiny do češtiny. Vychovala celkem tři děti. Dnes žije v Cambridge, pravidelně se ale do své rodné země vrací.

 

 

[1]Pamětnice uvádí jako datum jejich smrti likvidaci rodinného terezínského tábora v březnu 1944, Edith Melcerová se synem byla do Osvětimi deportována až počátkem října 1944 – viz https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/109404-edita-melcerova/