The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Buxbaumová (* 1931  †︎ 2020)

• narozena 11. listopadu 1931 ve Šternberku

• rodina ve Šternberku provozovala koňské řeznictví

• v říjnu 1938 po Mnichovu rodina opustila Šternberk zabraný Němci

• otec pamětnice Jakub Konečný zemřel v roce 1949 na následky zranění od sovětského vojáka

• v roce 1949 rodině znárodnili řeznictví ve Šternberku

• v roce 1953 se pamětnice provdala za Rudolfa Buxbauma

• Rudolf Buxbaum prošel za války koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi a Schwarzheide a jako jeden z mála přežil i pochod smrti

• zemřela 2020

Rodiče Věry Buxbaumové provozovali v převážně německém Šternberku řeznictví. Krátce po obsazení Sudet nacistickým Německem v říjnu 1938 ale rodina musela město chvatně v noci opustit. Otci totiž hrozilo zatčení. Vrátili se až po bezmála sedmi letech. Jenže v roce 1949 jim řeznictví pro změnu znárodnili komunisté. To už ale nežil otec pamětnice Jakub Konečný. Zemřel totiž na následky zranění po úderu pažbou pušky od sovětského vojáka, kterému odmítl vydat svého koně. V roce 1953 se pamětnice provdala za Rudolfa Buxbauma, který kvůli svému židovskému původu za války prošel koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi a Schwarzheide a jako jeden z mála přežil i pochod smrti vězňů. I jeho rodiče a sourozenci válku v koncentračních táborech přežili, ale mnoho příbuzných nacisté zavraždili.

Tátu udala stoupenkyně Konrada Henleina

Věra Buxbaumová, za svobodna Konečná, se narodila 11. listopadu 1931 ve Šternberku jako nejmladší z pěti dětí rodičům Jakubovi a Arnoštce Konečným. Rodina bydlela v pronajatém bytě v Potoční ulici, v níž také provozovala koňské řeznictví.

Již od útlého dětství pamětnice ovládala jak český, tak německý jazyk. Doma se sice mluvilo jen česky, ale většina sousedů i zákazníků řeznictví při běžné řeči používala němčinu. V bezmála třináctitisícovém Šternberku totiž tehdy žili převážně obyvatelé německé národnosti a jen 1300 osob se hlásilo k československé. Město také patřilo k těm s vypjatým nacionalismem, protože v roce 1919 během protestní demonstrace německých obyvatel několik demonstrantů vystřelilo na československé vojáky, kteří palbu opětovali. O život tehdy přišlo patnáct civilistů a dva vojáci. Obyvatelé města si pak tuto událost každoročně připomínali.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se německé obyvatelstvo začalo radikalizovat. V roce 1934 se rozhodující politickou silou ve městě stala Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP). Nejhůře to vypadalo v roce 1938, kdy ve Šternberku proběhlo několik demonstrací na podporu nacismu a došlo k několika ozbrojeným konfliktům. V září 1938 se sice konala velká demonstrace za zachování celistvosti státu, jíž se zúčastnilo na čtyři tisíce Čechů a německých sociálních demokratů, ale šlo už jen o pouhý výkřik do tmy. Za pár dní podepsali zástupci čtyř velmocí mnichovskou dohodu o přičlenění československého pohraničí k nacistickému Německu, do něhož spadalo i město Šternberk.

Buď těsně před příchodem vojsk wehrmachtu, nebo krátce poté rodina v noci tajně opustila Šternberk. Otce totiž někdo upozornil, že mu hrozí zatčení, protože ho udala jedna zákaznice za urážku Adolfa Hitlera. „Měli jsme koně s prohlým hřbetem. Jedna pravá henleinovka se táty ptala, na co toho koně máme. Otec jí odpověděl, že brzy přijde Hitler do Šternberka a bude na něm jezdit. Kvůli takové hlouposti jsme museli utéct,“ vypráví Věra Buxbaumová.

Vrátili se až po bezmála sedmi letech

Rodina se usadila v pronájmu ve vedlejších Bohuňovicích, které již stály za hranicemi nově ustavené Říšské župy Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland). Museli začít prakticky od nuly, protože Šternberk opustili jen s nejnutnějšími věcmi a ve městě zanechali i kompletní vybavení řeznictví. „Bylo nás několik dětí a k dispozici jsme měli jen kuchyň a světnici,“ vzpomíná Věra Buxbaumová na byt, v němž zůstali až do konce druhé světové války. V blízkých Lašťanech si otec pronajal řeznictví. Pamětnice docházela do obecné a později měšťanské školy v Bohuňovicích. Z válečných let jí v paměti uvízlo jen několik vzpomínek. Vypráví hlavně o samotném konci války, kdy se fronta přiblížila k Bohuňovicím. Několik dní tehdy rodina strávila v úkrytu ve sklepě, zatímco v okolí probíhaly boje, při nichž bylo dělostřeleckou palbou zasaženo i několik domů v Bohuňovicích. Konečně 6. května 1945 sovětští vojáci obec osvobodili. O několik týdnů později se rodina vrátila do Šternberka. Nastěhovali se do Olomoucké ulice, kde otec opět otevřel koňské řeznictví.

Otcova smrt a znárodnění řeznictví

Krátce po návratu do města se ale jedenašedesátiletý otec dostal do konfliktu s jedním sovětským vojákem. „Vedle nás sídlilo sovětské velitelství. Tatínek vyjížděl ven a oni po něm chtěli koně. Nechtěl jim ho dát, a tak dostal pažbou do spánku. Vím, že velitel přišel a toho, co to udělal, někam odvedl. Co se s tím vojákem stalo, nevím,“ vzpomíná Věra Buxbaumová a dodává, že otec následkem zranění trpěl velkými bolestmi hlavy a oslepl na jedno oko. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval a starost o řeznictví musela převzít matka. V roce 1949 otec zemřel na krvácení do mozku.

V té době již rodina neprovozovala řeznictví. V únoru 1948 totiž převzala pučem moc ve státě komunistická strana. Přestože nový politický režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost. Již v roce 1949 řeznictví rodině znárodnili a dosadili do něj národního správce s nepříliš vybraným chováním. Rodina proto dům opustila a přestěhovala se k matčině sestře.

Manžel přežil pobyt v koncentračních táborech i pochod smrti

Pamětnice pak nastoupila do zaměstnání v Chronotechně Šternberk. V roce 1953 se provdala za Rudolfa Buxbauma z Hradečné (od roku 1960 Nová Hradečná), kam se také přestěhovala. Manžel, jeho rodiče a sestry měli za sebou hrozné válečné roky, kdy kvůli svému židovskému původu prošli koncentračními tábory. Jako zázrakem všichni přežili, ale odnesli si celoživotní trauma. Zde je nutné vrátit se v čase.

Manžel Rudolf Buxbaum přišel na svět 2. ledna 1925. Zatímco jeho otec Jindřich Buxbaum se narodil v Kyjově, matka Berta Buxbaumová, za svobodna Fuxová, pocházela přímo z Hradečné. Do této převážně německé obce se její rodiče přestěhovali z Úsova v roce 1860 a žili tam jako jediná židovská rodina. V Hradečné vlastnili obchod se smíšeným zbožím a hospodu, kterou pak převzali manželovi rodiče. Po mnichovské dohodě ale v říjnu 1938 stejně jako celé pohraničí Hradečnou zabralo nacistické Německo. Jindřich a Berta Buxbaumovi se svými třemi dětmi Hanou, Rudolfem a Ilsou se museli odstěhovat do vnitrozemí. Odešli do Dambořic na Kyjovsku za rodinou Jindřicha Buxbauma. V lednu 1943 ale celou rodinu nacisté transportovali do terezínského ghetta. Zatímco Jindřich s Bertou a nejmladší dcerou Ilsou zůstali v Terezíně až do konce války, Hanu a Rudolfa čekal transport do koncentračního tábora Osvětim. Později Hanu Buxbaumovou v dobytčím vagonu odvezli do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kam na konci války proudily nekonečné davy vězňů. V přeplněném táboře lidé nedostávali potraviny a vypukla tam epidemie skvrnitého tyfu, která si ještě vyžádala tisíce lidských životů. Nakazila se i Hana, ale naštěstí přežila a po několikaměsíčním léčení se vrátila k rodině.

Manžela pamětnice Rudolfa Buxbauma krátce před příchodem sovětských vojáků do Osvětimi transportovali do koncentračního tábora Schwarzheide, který sloužil jako pobočný tábor Sachsenhausenu. V dubnu 1945 pak zbývající tisícovku přeživších vězňů donutili esesáci k odchodu z tábora. Hladoví, nemocní a k smrti unavení vězni museli každý den ujít desítky kilometrů. Kdo se opozdil, byl zastřelen. Cestu do Litoměřic, kde esesácký dozor najednou zmizel, jich přežilo pouze tři sta. V blízkém Terezíně pak konečně dostali od Červeného kříže najíst.

Rodina manžela Věry Buxbaumové sice přežila, ale válku nepřečkalo mnoho jejích příbuzných. Zemřeli všichni sourozenci Jindřicha Buxbauma. Bruno a Viktor údajně již v roce 1938 na selhání srdce v souvislosti s událostmi v Evropě a s perzekucí Židů, Rudolfa nacisté zavraždili 7. září 1942 ve vyhlazovacím táboře Majdanek a Johanu Grünwaldovou 24. ledna 1943 v Terezíně.

Do svého domu v Hradečné se Buxbaumovi vrátili až v roce 1951. Pamětnice vypráví, že manžel se k prožitým hrůzám nechtěl vracet. „Často se mu o tom v noci zdálo a vykřikoval. Musela jsem ho budit,“ dodává.

Jindřich Buxbaum zemřel v Hradečné v roce 1950 a jeho žena Berta o dvacet sedm let později. Oba jsou pochováni na židovském hřbitově v Olomouci. Věra a Rudolf Buxbaumovi spolu žili jedenatřicet let a vychovali syny Jindřicha, Pavla a Rudolfa. Každý se držel své víry, Věra katolicismu a Rudolf judaismu. Pobyt v koncentračních táborech ale manželovi vážným způsobem narušil zdraví a v roce 1984 ve svých devětapadesáti letech zemřel.

V roce 2018 bydlela Věra Buxbaumová se svým synem Jindřichem a jeho rodinou stále v Nové Hradečné. Všichni její synové se hrdě hlásí ke svým předkům a judaismu. Nejstarší Jindřich je členem Židovské obce v Olomouci a v roce 2017 vydal knihu Židé v diaspoře, která ve fotografiích provází životem současných židovských společenství.

https://dennikn.sk/933153/fotografuje-zidov-a-koncentracne-tabory-nosim-v-sebe-silny-pocit-nespravodlivosti/

http://www.pametnaroda.cz/story/dobry-milos-1923-924

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/