The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Bystrovová (* 1947)

• rozená Švagrová, 18. prosince 1947 ve Staré Huti u Dobříše

• dětství na pražském Smíchově

• od roku 1966 zaměstnána v deníku Svobodné slovo

• rozvoj kultury a práce novinářky 1966–1969

• okupace republiky 1968, prověrky 1970

• manžel Vladimír Bystrov

• cenzura

• listopad 1989

• působení v Lidových novinách a Týdnu

• současnost

Letní brigáda v reprezentační prodejně tisku na Příkopech všechno změnila. Marta nahlédla do zákulisí novinářské práce v kancelářích Svobodného slova a uprostřed knih a novin se rozhodla, že po maturitě nepůjde studovat medicínu, jak jí naplánovala rodina, ale stane se novinářkou. Pro deník Svobodné slovo psala dvacet pět let.

Vše začalo v Melantrichu

V nakladatelství a vydavatelství Svobodného slova Melantrich se seznámili už její rodiče, Bohumila a Emanuel. Marta, nejmladší ze čtyř sourozenců, se narodila 18. prosince 1947 ve Staré Huti u Dobříše. Maminka Bohumila Buňatová pocházela z velkého statku v Nové Vsi pod Pleší, který byl rodině po roce 1948 zestátněn. Vystudovala obchodní školu a na povinné praxi se seznámila se svým nastávajícím mužem. Tatínek Emanuel Švagr pocházel z velmi chudých poměrů. V roce 1945 vstoupil jako přesvědčený komunista do KSČ, ale nadšení mu vydrželo jen do politických procesů v 50. letech. Bez vzdělání a řemesla se vypracoval na vedoucího technického zabezpečení nakladatelství Melantrich.

Chudé a šťastné dětství

Na jaře 1948 se rodina přestěhovala do Prahy. Bydleli v bytě v Drtinově ulici, později přejmenované na ulici Nikose Belojannise. Vedli skromný život. Pamětnice vzpomíná, jak především v srpnu a září – kdy se muselo nakupovat čtyřem dětem oblečení a věci do školy, uhlí a brambory na zimu a ještě podle maminčiných slov „nesměli otevřít, protože tu bude chodit ta bestie od plynu“ – to bylo s rodinným rozpočtem velice nahnuté. Marta neměla ani koloběžku, ani kolo, ani brusle. Nejběžnější zimní zábavou bylo sáňkování a v létě se partě sourozenců staly hřištěm ulice industriálního Smíchova, svahy Petřína a široké okolí. Ve škole se podle Martiných vzpomínek potkala pestrá směsice dětí ze zámožných poměrů i z perzekvovaných rodin, které přišly o všechen majetek.

Nevybavuje si, že by rodiče něco vysvětlovali nebo mluvili s dětmi o politice. Z bytu hleděli přímo do oken bývalé kaple kláštera přebudované na tělocvičnu příslušníků policejních sborů, z církevního areálu se staly garáže Státní bezpečnosti. Ve dvoře jejich domu sídlila tiskárna nakladatelství Svoboda, po večerech zde neustále hučela rotačka. Marta si na večerní hluk tak zvykla, že se jí po přestěhování dlouho špatně usínalo.

Zásadní rozhodnutí

Rodiče spolu s tetou a strýcem lékařem naplánovali Martě studium medicíny. Ta však rok před maturitou nastoupila na brigádu do redakce Svobodného slova a reprezentační prodejny tisku a knih na Příkopě. Nahlédla do zákulisí výroby tisku a rozhodla se stát novinářkou. Psaní ji bavilo a šlo jí. Po maturitě v roce 1966 ji nepřijali na vysokou školu. Nastoupila tedy jako elévka do redakce deníku Svobodné slovo. Noviny, stejně tak jako celý podnik patřily Československé straně socialistické, jedné ze stran zahrnutých do Národní fronty. Kanceláře i tiskárny byly v národním podniku Svoboda na Václavském náměstí, kdysi dům i tiskárna Melantrichu.

Marta se dostala do redakce v nejlepší okamžik. Ke své práci se zrovna začali vracet zkušení reportéři, kteří pamatovali žurnalistickou praxi ve svobodném předválečném Československu a po roce 1948 byli zavřeni nebo vyhozeni z novin. Vzpomíná na návštěvu jednoho z bývalých vězněných redaktorů v kanceláři: „Přišel za mnou a říkal mi: ‚Jestlipak ty víš, jakej byl tvůj táta?‘ Já jsem si říkala, teď se něco dovím, to bude zlý. A on řekl: ‚Představ si, že se sbíraly podpisy, aby byla popravená Milada Horáková, a on je všechny vzal a spálil. Takovej byl skvělej.‘“

Začátky ve víru dění

Martu dostal na starost Jindřich Lion, schopný a zkušený reportér. Dvě základní pravidla zněla: být všude první a každý den napsat alespoň krátkou zprávičku. Pamětnice popisuje své začátky v redakci: „Dávali mi lehké úkoly, ale využívali toho, že jsem byla mladá, možná i pohledná holka, tenkrát se nosily minisukně. A tak mě například poslali na konferenci, na které se sjeli lidé z celého světa, černoši, Asiati a podobně. Byla to moje první tisková konference a bylo to někde na Hubertusu. Já jsem vůbec nevěděla, jak se to dělá. Co tam mám dělat? A oni mi řekli: ‚Jdi, poslechni si, co tam budou říkat, a pak to napiš.‘ Tak takovým způsobem mě házeli do vody a mě to začalo bavit. Začala jsem si sama vymýšlet témata, samozřejmě jsem nedělala žádnou politiku, ale spíše zajímavosti.“ Vypracovala se od krátkých denních zpráv, takzvaných deniček, přes články, první Marty článek se věnoval výročí 150 let od založení Národního muzea, až k rozhovorům.

Byli jsme u toho, charakterizuje pamětnice své působení v redakci Svobodného slova. Pod okny kanceláří na Václavském náměstí se odehrávaly milníky československých dějin a Marta byla i ve středu bouřlivého rozvoje kulturního života druhé poloviny 60. let. Boom malých divadel, světový repertoár velkých scén, koncert Louise Armstronga nebo uvedení hry Mouchy za přítomnosti autora Jeana-Paula Sartra. Plodný kulturní a umělecký život, který byl zanedlouho na dvacet let utlumen. Kulturní část novin byla také jediným volným prostorem pro tvůrčí novinářský přístup, politickou část novin měly všechny deníky v podstatě stejnou. Marta se spolu s kolegy v kulturní rubrice deníku zaměřila na profily a rozhovory se zajímavými talentovanými lidmi, které vyhledávali, a díky dobrému úsudku tak často vedli první rozhovor s budoucími úspěšnými a slavnými osobnostmi. „Prostor pro diskusi byl a rozšiřoval se, otevírala se témata, která byla do té doby tabu. Diskuse se tiskly, dělaly se například celostránkové debaty. Myslím si, že kdyby to pokračovalo, tak by to došlo do svobodných sdělovacích prostředků.“

Nábojnice na památku

Dne 20. srpna 1968 měla Marta službu spolu s vedoucím směny redaktorem Pavlem Krásou. Věděli o plánovaném vojenském cvičení u hranic, jinak panoval klid. Okolo jedenácté šla domů. Vzbudil ji telefon kolem jedné hodiny se zprávou o okupaci země a instrukcí, ať přijde brzy ráno do práce. Doprava jela podle řádu. Václavské náměstí praskalo ve švech davem, vojáky a tanky namířenými na budovu Národního muzea. V redakci vládl poplach. Rozhodli se připravit zvláštní vydání. Marta spolu s Ladislavem Sprockem a Pavlem Krásou napsala reportáž Psáno horkým perem. Horko jim při sbírání materiálu skutečně bylo. Sledovali situaci z terasy před muzeem. Najednou Marta padla na zem. Ladislav ji porazil a zalehl, nad nimi rachotily výstřely do průčelí budovy.

„Psali jsme o tom, jak to je, chodili jsme a vykládali těm vojákům, ať jdou domů, chudáci, bylo to velmi zajímavé a dramatické, nevím, proč tam stříleli…“ vzpomíná pamětnice. „Ti kluci byli vyděšení, nevěděli, kde jsou, většina byla myslím Asiati, snad Uzbekové. Lidé na ně slovně útočili, lezli na tanky a říkali, jeďte domů a podobně, oni nevěděli, co mají dělat. Pod to vydání jsme se hezky všichni podepsali, druhý den nám to už kolegové zakázali.“ Příštího dne Marta do redakce nedošla, od kolegů se dozvěděla o obsazení budovy velením okupačních vojsk. Noviny se tvořily po bytech, část na Barrandově ve snaze vše utajit. 

Manžel a tchán

V roce 1970 se Marta vdala za Vladimíra Bystrova, tiskového mluvčího Filmového studia Barrandov. Znali se ze Svobodného slova, kam externě přispíval, a k rozhodujícímu setkání došlo na pohřbu Jana Palacha. Martu nejprve poslali pokusit se o rozhovor s Janem Palachem do nemocnice a později se zúčastnila jeho pohřbu, Vladimír Bystrov za barrandov a ona za redakci Svobodného slova stáli čestnou stráž u Palachovy rakve.

Otec Vladimíra Bystrova Nikolaj Vladimirovič Bystrov emigroval z rodného Ruska během bolševické revoluce a získal československé občanství. V Praze vystudoval a založil rodinu. Pamětnice vypráví o jeho zatčení těsně po příjezdu Rudé armády do Prahy v květnu 1945: „Přišli dva důstojníci a hledali pana Bystrova. Pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Byl v zaměstnání. Řekli, ať přijde, že ho potřebují, aby tlumočil. Odešel tlumočit a vrátil se za deset let. Byl na Sibiři a za nějakou dobu, vlastně až v roce 1948, dostali jakousi zprávu, moták, že je živ. A pak oficiální zprávu o jeho odsouzení na deset let. Těch zpráv za ta léta bylo jen několik.“ Vladimír Bystrov vyrůstal sám s matkou, která celých deset let nepřestala na manžela čekat a neustále apelovala na úřady, vládu a prezidenta se žádostmi o zastání. V 90. letech vyšlo z odtajněných moskevských archivů najevo, že československá strana o vysvětlení žádala. Dopisy však končily ve složce pod razítkem přísně tajné, odpověď nežádoucí. Vladimír nesměl studovat vysokou školu. V patnácti letech začal pracovat jako chemický laborant a sám se vrhl do psaní.

Kleště režimu

Z místa tiskového mluvčího Filmového studia Barrandov Vladimíra Bystrova vyhodili při prověrkách v roce 1970. Soudil se o znění drtivého posudku a proces, ve kterém ho zastupovala Dagmar Burešová, vyhrál. Jeden z odstavců byl vyškrtnut, ale až do revoluce nebyl zaměstnán. Překládal a psal často pod jinými jmény. Marta byla v té době na mateřské se synem Vladimírem. Vzpomíná, jak ji prověrky minuly: „Volal mi šéfredaktor a říkal mi: ‚Martičko, nepůjdete tento týden rozhodně do redakce, viďte?‘ Já na to, no, chtěla jsem s kočárkem, ale tak tedy nepůjdu. Vůbec jsem nevěděla proč, co se děje. Pak jsem pochopila, že tam jsou prověrky a že by se mě ptali, zda souhlasím s takzvanou pomocí spřátelených vojsk.“ Ve stejném roce Marta ve třetím ročníku přerušila studia na Fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. Školu museli po prověrkách opustit nejlepší z učitelů a neměla důvod na ní setrvávat a ke studiu se později vracet.

Oproti 60. letům, kdy v redakci v jedné z kanceláří seděl zástupce Hlavní správy tiskového dohledu a vše, co šlo do tisku, muselo získat souhlas v podobě červeného razítka, v 70. a 80. letech tato přímá kontrola nebyla. Každý týden se však konala porada na tiskovém oddělení ÚV KSČ, na ní se scházeli zástupci strany, šéfredaktoři stranického tisku a jeden zástupce tisku pod správou tiskovin Národní fronty. Ten potom tlumočil výhrady k již publikovanému, jakým tématům věnovat pozornost či o čem by se psát nemělo, šéfredaktorům tisku Národní fronty. Přes ně se zprostředkovaně pokyny dostávaly do redakcí. Marta vzpomíná, že se výhrady pravidelně týkaly článků publikovaných ve Svobodném slově, Lidové demokracii, Zemědělských novinách a Brněnském večerníku.

Fungovala silná autocenzura. Podle pamětnice se však dalo k zadaným a nevyhnutelným tématům přistupovat jen informačně bez ideologie. „Psali jsme mezi řádky, to se dnes již nedá vysvětlit… Je to smutné konstatování, ale my když jsme chtěli psát o něčem, co tady nelze, tak jsme si brali na pomoc sovětskou perestrojku nebo citáty z ruských klasiků. Protože tam to všechno samozřejmě je. My jsme se zaštiťovali, že je to vlastně tam odtud, tak co by nám kdo mohl vyčítat. Kdo chtěl, tak si to v těch novinách našel.“

Pohřeb básníka

V seznamech jubilantů a lidí, o kterých by bylo vhodné psát, doručovaných z tiskového oddělení ÚV KSČ, vždy chybělo jméno Jaroslava Seiferta. Po jeho úmrtí se připravoval oficiální pohřeb v budově Rudolfina a konat se měl i soukromý obřad. „Přišla za mnou paní doktorka Jirásková, což byla něco jako jeho tajemnice nebo blízká spolupracovnice, a říkala, že bude ještě soukromý pohřeb v Břevnově a jak bychom to do těch novin dali, když se to nesmí. Měli jsme jasně danou instrukci, že oznámení oficiálního pohřbu jde přes Četku. Tak jsme vymysleli osobní oznámení, což byla taková řádková inzerce, kam se psalo, že má někdo narozeniny a podobně. Samozřejmě to nešlo přes šéfy. Šli jsme dolů do sazárny… řekli, že tam dáme tu deničku o tom pohřbu a on to nikdo neuvidí, protože tyhle stránky nikdo moc nečetl a nekontroloval, a skutečně to vyšlo. Všichni věděli, že ten pohřeb Seiferta je a přišly tam davy. Tajná policie to tam samozřejmě rušila, lítaly tam helikoptéry a podobně, ale prostě lidi to věděli,“ vypráví pamětnice.

Pod dohledem

„Byla jsem v té době hrozně naivní a každému jsem zcela důvěřovala. Takže jsem také nechávala roznášet Lidové noviny jistého ochotného pána, posléze jsem zjistila, že to byl fízl… Nikdy jsem nikoho dopředu nepodezírala, ani když si mě pan šéfredaktor zavolal do kanceláře a pustil nahlas rádio nebo vodu, tak jsem si říkala, že to je blázen, nedocházelo mi, co to znamená. Později jsem se dozvěděla, že jsme měli všichni odposlech v telefonech.“ Manžel Vladimír byl sledován Státní bezpečností a i telefon doma byl odposloucháván.

Kontakty na underground, druhou kulturu a disent Marta neměla, vyjma náhodných setkání s Jaroslavem Kořánem, Janem Rejžkem a dalšími v oblíbeném baru Blanka v pasáži Paláce Lucerna, kam někdy s kolegy chodili po práci. Pozorovali potírání demonstrací během Palachova týdne, koukali na studenty a vlastní děti zmáčené vodními děly. Psát o těchto událostech však nesměli.

Vzpomíná, jak režimu došel dech a lidem trpělivost. Od Jana Rejžka dostala spolu s několika spolupracovníky k podpisu petici Několik vět. Jména signatářů četli na Hlasu Ameriky znějícím po chodbě redakce z rádia recepční. „Šéfredaktor chodil kolem něho a říkal, tak to alespoň ztlumte, ať to není tak nahlas. Samozřejmě na nás přišli. Přišel za námi Bohuslav Kučera, předseda Československé strany socialistické, a začal nám to vymlouvat a potom přišli jiní a prý: ‚Nezapomeňte, že máte děti.‘ A podobně. Ale myslím, že už to bylo hodně na spadnutí a nedalo se couvnout.“

Konečně svoboda slova

Marta se spolu s partou z redakce vydala v pátek 17. listopadu demonstrovat na pražský Albertov. Nesli transparenty s hesly „Možná přijde i kouzelník“ a podobně. Z průvodu odešla dělat rozhovor s lidmi z okruhu Jana Wericha. Povídání rušilo neustálé vyzvánění telefonu se zprávami o událostech na Národní třídě. Druhý den chodili do redakce ztlučení lidé a pamětnice s několika kolegy zaznamenávala svědectví. Na výročním koncertu Klubu Melantrich pořádaném v Obecním domě vyhlásili stávku. Ve čtyřech, včetně dvou funkcionářů socialistické strany, napsali protestní prohlášení do pondělních novin. 

Pro Martu začal maraton mezi Činoherním klubem a redakcí. Vedení novin protestovalo, ale přestalo mít kontrolu nad obsahem vydávaného zpravodajství. Snahu o přinášení svobodných aktuálních zpráv žádajících změnu poměrů nemohli pokazit ani kolegové, kteří nesouhlasili a kladli v úsilí překážky. Prostory vyhrazené Svobodnému slovu sousedily s kancelářemi Lidového nakladatelství, k nimž patřil balkon, z kterého pronášely projevy, zpívaly a hrály tváře revoluce davům na Václavském náměstí. V kanceláři kulturní rubriky se u Martina stolu objevovala plejáda známých osobností. Přes tajemníka Československé strany socialistické Jana Škodu, bývalého spolužáka Ivana Havla, se podařilo sjednat schůzku zástupců Občanského fóra a představitele režimu Ladislava Adamce. Slovu padnul do té doby omezený náklad – na rozdíl od neomezeného nákladu stranického tisku – a odbyt výtisků se pohyboval okolo půl milionu kusů.

V prosinci 1989 se Marta stala zástupkyní šéfredaktora. Místo opustila již za dva roky. Neshody v socialistické straně se přidávaly k dalším zásahům funkcionářů do deníku, což pro pamětnici a mnoho dalších spolupracovníků nebylo přijatelné. Přes vysvětlování, vyslovený nesouhlas, redakční stávku a evidentní propad u odběratelů se situaci nepovedlo zlepšit. Marta a mnoho jejích kolegů přešla v roce 1991 do Lidových novin, kde pamětnice založila a vedla sobotní přílohu. Záhy po prodeji deníku vydavatelství Ringier, jehož přístup k firemní kultuře a vedení deníku jí nevyhovoval, odešla do nově zakládaného časopisu Týden, který v té době vedl Karel Hvížďala. Odtud se koncem 90. let vrátila zpět do Lidových novin, v jejichž kulturní rubrice působí dodnes.

Nejde psát pro všechny

Marta Bystrovová shrnuje svůj pohled na dnešek, společnost a roli médií: „Na změnách společnosti se hrozně moc podepsala média – ohromný sešup od nadprůměru k průměru a k podprůměru… a na ten podprůměr si lidé bohužel zvykají. Nemluvím o rychlém zpravodajství, ale o úrovni projevu, češtiny, formy, vše se píše stejně… Vše se přistřihuje do známého, všem srozumitelného mustru. Opakují se stejné věci a stejní lidé, kteří říkají to samé… Když dáte dětem přečíst Otu Pavla, tak je to nudí, nikdo jim nevysvětlí, že se nejedná jen o popis řeky a chytání ryb, že tam je nějaké napětí a hrozba koncentráku…“