The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Šošana Cachor (* 1925  †︎ 2016)

• born January 23, 1925 in Nitra in a Jewish family

• her parents did not have Czechoslovak citizenship

• temporarily evicted from their home in November 1938

• attending a re-education course in the Zionist group Bnei Akiva from 1939

• left for Palestine with her sister in 1941

• her parents and some of her siblings perished in Auschwitz

• took part in the fighting for Israeli independence in 1948

• husband Avraham Weiss, who changed his name in Israel to Schmuel Cachor, two children

• studied pedagogy, worked as a teacher

• from the 1960s worked as a presenter of an educational TV channel for children

• died on February 21, 2016 in Kfar Saba

Dětství v Nitře

Šošana Cachor se narodila v Nitře do židovské středostavovské rodiny 23. ledna 1925 jako Renata Hönigsberová. Dětí bylo v rodině celkem šest: dvojče pamětnice Hana, bratr Chaim a tři další sestry, Frída, Lea a Sára. Dalším důležitým členem rodiny byla teta Gusta Reichav, činná v sionistickém hnutí, s jehož čelnými představiteli udržovala kontakt.

Hönigsberovým tehdy patřil obchod s výrobky z kůže, později také továrna na rybí konzervy, a byli tedy finančně zabezpečeni. Problematická byla jiná věc: přestože otec Šošany Cachor žil na území Československa více než třicet let, stále neměl občanství. Jeho dcera tuto zjevnou nespravedlnost nikdy nerozdýchala. „Hoci bol otecko v Nitre tridsať rokov, nedostali sme národné občianstvo. Boli sme Židia. Mnohí Židia boli na Slovensku bez občianstva.“ Zpočátku to nijak nevadilo, problémy se však dostavily později a důsledky byly dramatické.

Pamětnice spolu se svým dvojčetem Hanou navštěvovala základní školu a potom Reálné reformní gymnázium v Nitře. Přestože se k její rodině československý stát nezachoval příliš dobře, jako malá milovala prezidenta T. G. Masaryka. Nebylo to ostatně mezi tehdejšími Židy nic neobvyklého.

Ze dne na den vyhnanci

Jednoho podzimního pátečního večera vtrhlo k Hönigsberovým komando gardistů a rodina dostala deset minut na to, aby si sbalila věci a nastoupila do připraveného auta. Psal se listopad 1938 a Hönigsberovi se ocitli v roli psanců spolu s tisíci dalších slovenských Židů, kteří byli vyhnáni do tzv. země nikoho na nově vzniklé slovensko-maďarské hranici. Československo ve své původní podobě už neexistovalo, ve Vídni byla po tzv. arbitrážním řízení podepsána smlouva o odstoupení části slovenského pohraničí ve prospěch Maďarska (stejně jako Češi museli postoupit Sudety). Odnesli to mimo jiné také ti, kteří neměli československé občanství. Hönigsberovi patřili k nim.

Nebyla to jejich první zkušenost s antisemitismem. Už jednou se stali obětí pogromu, v době těsně po první světové válce. „Predtým, keď moji rodičia bývali v Prievidzi, v roku 1918 po prvej svetovej vojne ich vyrabovali. Zobrali im všetko. Preto moja matka s malým bratom, ktorý mal asi jeden a pol roka, a ešte s dvomi malými deťmi utiekla do Nitry, lebo tu mala príbuzných. To bolo prvý raz, čo utekali. To je náš osud.“

V roce 1938 to však bylo o dost horší: nebylo kam a ke komu utéct. Dodávka je spolu s dalšími odvezla k maďarským hranicím a gardisté nahnali Hönigsberovy do opuštěného chléva. Vzhledem k rychlosti, ve které všechno proběhlo, neměla Šošana Cachor kromě několika vrstev oblečení vůbec nic, ani jídlo, o dalších věcech nemluvě. „My sme nemali čo jesť a bola nám zima. Ja som bola veľmi hladná a išla som spať. V spánku som cítila niečo na tvári, siahla som na to – a mala som v ruke myš. Ale bola som taká apatická, že som si hovorila, myš, myš, dobre, no a čo, a zaspala som.“

Paradoxně se určitého lidského zacházení Hönigsberovi dočkali od maďarských policistů, kteří se s nimi dělili o chleba. Po několika dnech však začala být situace neúnosná. Vyhnancům v nově vzniklém prostoru sice pomáhaly všechny židovské obce, co jich jen Slovensko mělo, skautská sionistická organizace Hašomer Hacair poskytla tábornické vybavení, jako například stany, polní kuchyně, spacáky, ale to všechno bylo málo platné, protože byl listopad a v psím počasí bez patřičného zázemí, bez střechy nad hlavou a základních potřeb všichni trpěli, a zvláště malé děti.

Přestože se tehdejší pokus o řešení židovské otázky Slovákům naštěstí moc nepovedl a Židé se postupně vraceli domů, přičemž své domovy dosti často nacházeli vyrabované, vydrancované a rozkradené, bylo víc než jasné, kterým směrem se bude situace ubírat. Na Slovensku Žid neměl mít žádnou perspektivu ani budoucnost.

Členkou Bnej Akiva

Šošana Cachor byla členkou již zmíněného hnutí Bnej Akiva. Organizace se od ostatních židovských mládežnických spolků dosti lišila v přístupu k problematice sionismu; jejími členy byli většinou hluboce věřící lidé a generační střet obvyklý u ostatních hnutí se neodehrával ve vyostřené formě. Něco takového ostatně nebylo dost dobře možné – platilo zde a bylo dodržováno starozákonní „cti otce svého i matku svou“. Cílem výchovy byla příprava na odchod do Palestiny, kde měli mladí Židé budovat svou staronovou vlast. „V Nitre boli veľmi ortodoxní Židia. Ale naši rodičia mali otvorenú myseľ a tak nám dovolili ísť do Bnej Akiva, nebol to problém. Učili sme sa tam po hebrejsky, spievali sme hebrejské piesne, boli sme súdržná skupina. A tiež sme sa tam naučili byť hrdí na svoje židovstvo. Tóra a práca. To som žila a to som aj uskutočnila. Išla som do kibucu. Tí z priateľov, čo zostali v Nitre, ani jeden nežije. Ani jeden! Len môj manžel utiekol do Maďarska.“

Pamětnice brala přípravu na cestu do Palestiny velmi vážně: jak už bylo zmíněno, jednak se v Bnej Akiva učila hebrejštinu a jednak se věnovala fyzické práci. Byla to nutnost, imigrační certifikáty vydávané britskými úřady a usnadňující přesun do Palestiny přednostně obdrželi ti, kteří měli potvrzení o absolvování výcviku v manuálních dovednostech. V roce 1940 se tedy zúčastnila tzv. hachšara, zemědělského výcvikového tábora pořádaného hnutím Bnej Akiva nedaleko Nitry pod kopcem Zobor. Zde se dvacet mladých lidí pod vedením instruktorů učilo zemědělským pracím, tedy dovednostem, které byly pro příští život v Zemi izraelské nejpotřebnější. Šošana Cachor zde zůstala celý rok. Po frustrujícím zážitku z listopadové anabáze, kdy se dostavila do školy a zjistila, že byla spolu se svým dvojčetem Hanou vymazána z třídní knihy, se po hádce s ředitelem odmítla na gymnázium vrátit. Věnovala se raději činnostem, které považovala za smysluplné. A příprava na pobyt v budoucím Izraeli smysl rozhodně měla.

Osudové setkání se Šmuelem

Také Šmuela, se kterým následně v Izraeli strávila zbytek života, potkala v Bnej Akiva, byl jejím madrichem, tj. vedoucím skupiny. Tehdy se ještě jmenoval Alexander Weiss, na pobočce hnutí pracoval jako pokladník, a přestože byl o pět let starší, pamětnici okamžitě padl do oka. Byl to altruista, který za každé situace myslel na ostatní víc než na sebe, a svým okolím byl považován za člověka vysokých morálních kvalit. Vztah se postupně rozvíjel, a jak Šošana Cachor později vzpomínala, první pusu dostala dřív než certifikát do Palestiny. Když se začala připravovat k odjezdu, nezbývalo Šmuelovi nic jiného než jí popřát šťastnou cestu, protože na něm spočívala starost o rodinu a do Palestiny odjet nemohl. Dostal se tam mnohem později, až po válce, protože do cesty se mu postavil koncentrační tábor Bergen-Belsen. Naštěstí přežil.

Alija znamená odchod

Alija je hebrejský termín pro imigraci do Palestiny, respektive Izraele, užívaný dodnes. Původní význam tohoto slova je vzestup či výstup, v „izraelském“ kontextu používaném sionisty však znamená odchod do Erec Jisrael, Země izraelské. V mnoha rodinách odchod synů a dcer do Palestiny představoval naprosto jednoznačně názorový i generační konflikt, ale v případě Šošany Cachor tomu tak nebylo. Když v květnu roku 1941 dorazila zpráva, že pamětnice a její dvojče Hana obdržely od Britů certifikáty nutné pro vstup do země, byla spokojená celá rodina včetně rodičů. Antisemitismus byl na vzestupu. „V štyridsiatom roku to už bolo veľmi ťažké. Vždy sme sa cítili, že sme menej ako iní. Keď som vyšla do ulíc, vždy som sa cítila menejcenná. A Slováci to vedeli dobre robiť. Ale my sme si mysleli, že to tak musí byť. Raz som dostala bitku. Ale ja som vždy dala naspäť. Vždy!“

Ani pamětnice tedy necítila strach z toho, že se chystá opustit rodný dům a svou dosavadní vlast, protože bylo jasné, co může nastat. To, že na Slovensku Židy nic dobrého nečeká, připouštěli už i ti největší optimisté a hlasů předpovídajících tragédii přibývalo. Navíc pro Šošanu Cachor jakožto členku mládežnického sionistického spolku představovala Země izraelská ráj na zemi. Nebyl důvod zůstávat, zvlášť když se do Palestiny už před časem dostali někteří její sourozenci.

 Druhá Masada aneb rovnýma nohama do průšvihu

„A potom to bolo ako zázrak: ja a moja sestra sme dostali certifikáty, v štyridsiatom prvom roku. Bolo nás sto dvadsať detí a dvanásť dní a dvanásť nocí sme cestovali. Bratislava, Budapešť, Konstanca, Istanbul, Libanon, Palestína. A bolo tam veľmi veselo. Boli sme len deti. Neboli sme si ani vedomí toho, čo sa s nami robí. Len sme vedeli, že ideme do Erec Jisrael.“

„Prvý dojem bol veľmi smutný. Môj brat Chaim už bol tu. A vtedy Rommel už mal celý zvyšok Egypta. A vtedy sme čakali útok, všetci študenti z Technionu v Haife robili na Karmelu zákopy. A volalo sa to Masada. To bude druhá Masada. My sa nedáme Rommelovi. A telefonovala som Chaimovi: ‚My sme tu.‘ A Chaim: ‚Kto?‘ ‚No my, tvoje sestry Hana a Rena.‘ A on: ‚Detičky, načo ste prišli? My končíme a možno skončíte aj vy!‘“

Příběh o novodobé Masadě má historické kořeny v dobách před dvěma tisíci lety, kdy židovští obránci bránili svou pevnost před římskými nájezdníky až do hořkých konců; než by se vzdali, raději spáchali hromadnou sebevraždu. Pojem „moderní“ Masada se objevil právě v dobách druhé světové války, kdy Židé v případě průniku Afrikakorpsu Erwina Rommela do Palestiny byli připraveni k téže oběti: nikdy se nevzdat a bojovat do posledního muže. Rommel se naštěstí do Palestiny nikdy nedostal, ovšem ty zákopy jsou na Karmelu patrné dodnes.        

Přimět pustou zemi kvést

Pamětnice chvíli pobyla v Roš Ha-nikra na hranici s Libanonem a poté se dostala do kibucu Guš Ecion: „Vtedy Guš ecion bol len hory a kamene. Nič viac. Bolo tam veľmi ťažko. Bývali sme v stanoch, bola zima a umývali sme sa studenou vodou. Nikto nemal nádchu, nikto nemal bronchitis, všetci sme boli zdraví. Ja som už vtedy veľmi rada čítala, ale nemali sme elektrinu, len petrolej. A tak som si ušila rukavice zo starej deky, aby mi nemrzli ruky, keď som držala knihu. Tak som čítala. A ešte sa pamätám, čo som čítala: čítala som knihu Romaina Rollanda. Opäť si mysleli, že nie som normálna.“

Šošana Cachor si ale nikdy nestěžovala. Splnil se koneckonců její sen, heslo Bnej Akiva je přece „Tora va-avoda“, tedy Tóra a práce, takže se budeme modlit a budeme pracovat. Ona i její přátelé byli šťastní tam, kde právě byli, a víc pro tuto chvíli nepožadovali. O událostech v Evropě moc informací neměli.

Inferno

S blížícím se koncem války začaly přicházet hrozivé zprávy. Postupně prosakovalo na veřejnost, co vlastně Hitler mínil svým „konečným řešením židovské otázky“, i to, že se nezastavil před ničím. Nevyhnulo se to ani sourozencům Hönigsberovým. Poslem špatných zpráv se stala sestřenice, která jediná přežila.

„Moju najstaršiu sestru Sáru vydali za pobožného chlapca. Neveril, že sa smie ísť do Izraela, veril, že musíme čakať na Mašiacha [tj. Mesiáše]. My sa nesmieme miešať do práce Boha. Len Boh nás dovedie do Izraela, tam bude všetko dobré. A preto veľa, veľa pobožných ľudí neprežilo. Moji rodičia aj sestra zo švagrom a s piatimi deťmi boli v Nitre až do októbra 1944. A keď bolo povstanie, Eichmann dal príkaz deportovať tých Židov, čo ostali na Slovensku. Tak vzali celú moju rodinu priamo do Auschwitzu a priamo do krematória.“

Jen po částech se pamětnice dozvídala, co přesně se v Nitře stalo. Zmíněná teta Gusta Reichav, aktivní sionistka, se snažila pro celou rodinu sehnat certifikáty opravňující k opuštění Slovenska, ty se však někde po cestě zadrhly. Později už nebylo možné odejít vůbec nikam. Do továrny Hönigsberových byl dosazen arizátor, který sice rodinu ukryl v bunkru, ale jenom proto, aby ji později udal Němcům. Přišel tak lacino k majetku... Němci vtrhli do bunkru v pátek večer, což dělali s oblibou, věděli totiž, že v tu dobu Židé slaví šabat. 

„Môžem povedať, že v Auschwitzu mali šťastie, že ich už nedali do barakov. Išli priamo do plynovej komory. A ako to viem? Moja sesternica sa vrátila. Ona bola s nimi, ale ona sa vrátila. Hoci hovorím, že mali šťastie, ale... Roky som snívala o mojej matke, ako škriabe po stenách, že chce ísť von. Že chce ísť von! A bola som z toho veľmi zdrvená!“

Tehdy se v pamětnici něco zlomilo. Často kladenou otázku, kde byl Bůh, když hynuly miliony Židů, si nezodpověděla a její přístup k víře byl od té chvíle odtažitý a vlažný. Bůh v jejím světě ztratil pevné místo. Na své rodiče, sestru Sari a jejích pět dětí nikdy nezapomněla. Každý, kdo navštíví synagogu ve Kfar Saba, kde Šošana Cachor žila v posledních letech, může najít pamětní destičku se jmény těch, které měla ráda a jež oplakávala do posledních dní svého života.

Nové začátky

Naštěstí se v Palestině objevil její chlapec Šmuel, madrich z nitranské skupiny Bnej Akiva. V roce 1943 utekli s malou sestřičkou do Maďarska, kde se schovával u křesťanské rodiny a používal falešné doklady. Jeho identita však byla odhalena, takže musel uprchnout znovu a žil v ilegalitě do té doby, než v Budapešti narazil na skupinu zprostředkující pomoc židovským utečencům. Byl to Pomocný a záchranný výbor vedený Rudolfem Kastnerem a jednou z jeho mnoha aktivit byla organizace takzvaného Kastnerova vlaku. Tímto vlakem se do Švýcarska – ovšem s odbočkou do vyhlazovacího tábora v Bergen-Belsenu – spolu s dalšími 1685 Židy bezprostředně ohroženými na životě dostal na svobodu také Šmuel. V září 1945 se zničehonic objevil v Guš Ecionu – no a pak už nic nebránilo svatbě. Přijali společné jméno Cachor, hebrejskou verzi Šmuelova původního příjmení Weiss, tj. Bílý.

Šošana Cachor začala studovat, pracovala jako učitelka v mateřské škole a Šmuel zůstal v armádě, celý život sloužil v IDF, izraelských ozbrojených silách. Měli spolu dvě děti, a když se dnes člověk podívá na rodinnou fotografii z oslavy devadesátin pamětnice, zabere mu dost času, než spočítá všechny její členy.

Další radostnou událost, kterou Šošana Cachor zmínila, byl vznik Státu Izrael: „Nebolo nič krajšieho. Všetky naše sny sa splnili! My sme boli šťastní. Ale dneska bola radost a zajtra sme išli do vojny. Keď Ben Gurion vyhlásil samostatnosť, tak prišli zo siedmich štátov Arabi. Šmuel bol vojak a ja som bola v Hagana. Šmuel bol v Tel Avivu – Jaffo. A v Jaffo boli Arabi.“

Válku za nezávislost včetně těžkých bojů v Jaffě přežili oba. Z Guš Ecion se po čase přestěhovali do Tel Avivu a ještě později do Kfar Saba, kde pamětnice dožila do konce svých dnů.

Práce jako poslání

Ještě jedno důležité životní období na ni čekalo: původní povolání učitelky po nějaké době vyměnila za profesi televizní producentky. Celé to začalo tím, že izraelské ministerstvo školství za finanční podpory Rothschildova fondu založilo v šedesátých letech minulého století vzdělávací kanál izraelské televize, tzv. Israeli Educational Television. Dnes tento kanál produkuje také programy pro dospělé, ale ve svých počátcích byl zaměřen na vzdělávání dětí a právě zde našla Šošana Cachor uplatnění.

Změna, ke které se rozhodla, prospěla bezesporu všem zúčastněným. Bez ní by izraelské děti neměly možnost sledovat slavný pořad „Parpar nechmad“ neboli „O roztomilém motýlkovi“, „Pistáciový dům“, „Chvilku s Dudele“ a řadu dalších. Přestože byly pořady vysílány na vzdělávacím kanále, z „Roztomilého motýlka“ se stal největší trhák tehdejšího izraelského televizního vysílání pro děti a dnes představuje televizní klasiku.

„Bolo to najkrajšie obdobie môjho života,“ vzpomínala Šošana Cachor na tu dobu. „Napriek občasným dohadom strán rozpočtu bola táto práca pre mňa poslaním a snažila som sa ju robiť čo najlepšie. Vytvorili sme formát, ktorý sa – ak budem v tuto chvíľu trocha neskromná – stal miláčikom detského publika. Išlo o pôvodné dielo od A po Z – ako po stránke textovej aj hudobnej, pre ktorú sme prizvali tých najuznávanejších skladateľov. Nič sme nenapodobňovali, ani nekopírovali iné. Všetko sa zrodilo v našich hlavách.“

Zcela po právu obdržela pamětnice za svou záslužnou a náročnou práci řadu izraelských i mezinárodních ocenění.

Závěrem

„Anachnu po. My sme tu. A všetko je to náhoda. Aj to, že som tu, je náhoda. Preto, keď ráno vstanem, otvorím okná a vidím modré nebo, je to môj deň. Zo všetkého sa musí vybrať, čo je pekné a čo je dobré.“

Šošana Cachor zemřela v neděli 21. února 2016.