The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Čagánek (* 1937)

• narozen 17. července 1937 ve Zlíně, vyrůstal v Uherském Brodě

• pamatuje přestřelky v uherskobrodských ulicích během osvobozování v roce 1945

• strýc Rudolf Čagánek byl během druhé světové války členem československé perutě RAF

• dědeček Josef Kunčík, veterán první světové války, přišel po roce 1948 o pekařství

• otec Ferdinand byl po roce 1948 vězněn a následně poslán do uranových dolů v Jáchymově

• v 50. letech vystudoval pamětník Střední průmyslovou školu chemickou v tehdejším Gottwaldově

• jako zaměstnanec Svitu jezdíval pracovně do Ghany, kde pomáhal zavádět gumárenskou výrobu

• stal se svědkem událostí během Palachova týdne v Praze v lednu 1989

Minulý režim způsobil příkoří prakticky celé jeho rodině. Dědeček přišel o pekařství, strýce, válečného hrdinu z řad RAF, degradovali na stavebního dělníka, tatínka věznili a posléze poslali do uranových dolů a mamince znemožnili najít si zaměstnání. Měl vlastně štěstí – „pouze“ nemohl studovat gymnázium. Namísto toho jezdíval pracovně do Ghany. „Komunisté měli rádi dolary, tak nás tehdy očesávali.“ Když potom režim padl, „bylo to něco úžasného. To jsme si všichni vydechli,“ vzpomíná Ivo Čagánek.

Politicky neloajální rodina

Ivo Čagánek se narodil 17. července 1937 ve Zlíně. Do svých patnácti let žil s rodiči a prarodiči v Uherském Brodě. Otec Ferdinand pracoval jako účetní v živnostenské záložně a matka Marie se starala o  domácnost. Dědeček Josef Kunčík, veterán z první světové války, byl za první republiky vedoucím cechu pekařů v Uherském Brodě. Po únorovém převratu se stal obětí kolektivizace. „Děda pekl dobré chleby. Tehdy se dělaly tříkilové, byly veliké rodiny. Pak mu to komunisti zarazili. Myslím, že to bylo v roce padesát čtyři, když mu to zavřeli. Všechno se zavíralo. On potom chodil dělat pumpaře v ČSAD. Pumpoval benzin pro nákladní auta a autobusy.“ 

Nikoliv nepodobný osud postihl strýce Rudolfa Čagánka. Ten byl během druhé světové války příslušníkem československé perutě RAF a v roce 1947 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939, medailí Za chrabrost a medailí Za zásluhy. Po roce 1948 potom mohl pro svou „politickou nespolehlivost“ vykonávat pouze dělnické profese.

Poseděl, odjel na Stalingrad a už se nevrátil 

Do první třídy nastoupil Ivo Čagánek v roce 1943. „To byla válka v plném proudu. Jednou se u nás, než jsem šel do školy, objevil německý voják. Byl to bratranec mojí matky, který žil ve Vídni a musel narukovat. Dostal dovolenku a přijel do Brodu. Poseděl u nás a jel na Stalingrad. A už se nevrátil.“ Tímto bratrancem byl Carl Kusch. Po jeho odjezdu na frontu o něm již rodina nikdy více neslyšela. 

„Potom, jak jsem chodil do druhé třídy, na podzim čtyřicet čtyři, už se tehdy dostali Spojenci do Itálie, udělali si tam letecké základny a z těch leteckých základen létaly přes Moravu bombardovací svazy plné bomb na Německo a na Polsko. Sem tam něco piloti pustili na Vídeň a my jsme to v tom Brodě slyšeli. To dunění bylo mnohdy slyšet.“ Po Vánocích 1944 byla škola uzavřena a využívána jako lazaret až do konce války.

To víte, byla válka 

Dodnes si Ivo Čagánek pamatuje těžké chvíle z 26. dubna 1945 během osvobozování Uherského Brodu. „To jsme byli ve sklepě schovaní a padlo tam asi sto ruských vojáků. Střílelo se v ulicích, lítaly kulky. Nakoukli jsme škvírou ve dveřích a museli jsme pak hned zalézt do sklepa. Tak čtrnáct dní jsme žili ve sklepech. Celá čtvrť. Vždycky se šlo akorát pro nějaké jídlo do kuchyně, ale tehdy se ve sklepech hodně schovávaly potraviny, protože nebyly ledničky. Nějaká vajíčka byla, chleba, brambory, čaj, mléko. To víte, byla válka... Čokoládu jsem viděl poprvé v roce čtyřicet pět jako osmiletý kluk.“ 

Po válce však pro rodinu lepší časy nenastaly. Nejen dědečka pekaře tvrdě zasáhlo poúnorové dění. „Měl jsem necelých třináct let, když tatínka zavřeli. Tehdy se zrušila živnostenská záložna a všechno to osazenstvo přešlo do státní spořitelny. Státní bezpečnost (StB) vletěla do spořitelny a zjistila, že tam jsou peníze a obrazy – originály Joža Uprky. To všechno vydrancovali. Můj otec byl vedoucí účtárny a oni zavřeli ředitele, zástupce ředitele a mého otce.“ 

Oficiálním důvodem trestu pro Ferdinanda Čagánka byla sabotáž dvouletého hospodářského plánu. „Otec měl obhájce, ten ho obhajoval velmi dobře, ale oni si ho potom zavolali a řekli mu, že jestli bude takhle obhajovat, tak ho vyhodí.“ Rozsudek zněl šest let nepodmíněně. „Pak to zkrátili na polovinu, otec dostal tři a půl roku, pak zemřel Gottwald, nastoupil Zápotocký, byla amnestie, a tak to otci ještě o rok snížili.“ Nakonec strávil Ferdinand Čagánek rok ve vazební věznici v Uherském Hradišti, kde se setkal i s nechvalně proslulým vyšetřovatelem StB Aloisem Grebeníčkem. Následoval rok a půl v uranových dolech v Jáchymově.

Přijeli všichni potentáti

Výkonem trestu šikana ze strany režimu neskončila. „Otec měl problémy se zaměstnáním, pak ho vzali jako účetního do výkupu, ale za minimální mzdu. A máti se taky nemohla dostat do zaměstnání. Ale děda zase třeba vyměnil mouku nebo chleba od sedláků za nějaké máslo, špek a už to bylo.“ Mimoto nemohl Ivo Čagánek studovat gymnázium, a tak v roce 1952 nastoupil na internátní průmyslovou školu chemickou do tehdejšího Gottwaldova. Tu zakončil maturitou v roce 1956. „Vystudoval jsem průmyslovku bez toho, že bych šel do Svazu mládeže. Vedlejší třída, to byli všichni svazáci, ale my jsme šli k maturitě v saku. To bylo zajímavé.“ 

V letech 1957 až 1959 pamětník absolvoval základní vojenskou službu, nejprve v Brně a poté ve Znojmě. V rámci výcviku se v květnu 1959 účastnil vojenské přehlídky na Letenské pláni. „Bylo to obrovské. Nacvičovalo se denně mnoho hodin. Tehdy byl vedoucím přehlídky generál [Ladislav] Kolovratník a byla tam celá vláda, prezident [Novotný] a všichni ti potentáti.“ Po vojně Ivo Čagánek pracoval jako provozní chemik ve zlínském Svitu, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou Jaroslavou. Svatba se konala v srpnu 1963 a společně vychovali dceru Petru a syna Libora.

Okupanti nevěděli, co mají dělat

Hořké vzpomínky Iva Čagánka se vážou k roku 1968. „Všichni jsme ve fabrice nadávali. Já jsem nikdy nebyl ve straně, ale dokonce mnozí soudruzi praštili knížkama. Pak je z technických míst vyhodili a museli jít dělat jako dělníci.“ Dodnes si pamatuje atmosféru a průběh srpnové okupace ve Zlíně: „Ráno jsem chodil jako provozní chemik na šest hodin do práce. Cítili jsme, že se něco děje. Lítala letadla a ve fabrice bylo pozdvižení. Začalo se vysílat, byl tam rozhlas, a to byl ilegální vysílač. Pak tady začaly přijíždět tanky a lidi, jak to viděli, tak začali obracet směrovky. Okupanti chtěli jet na Otrokovice, ale místo toho jezdili po městě a nevěděli, co mají dělat. Ale nebylo to příjemné, jak to tu rachotilo. Byla to blbá doba, nikdo nevěděl, co bude.“ 

Emigrovat už jsme nestihli

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se manželé Čagánkovi rozhodli emigrovat. Otcova sestra ve dvacátých letech odešla do Buenos Aires a s rodinou pak zůstala i nadále v kontaktu. Mimochodem, vzájemná korespondence neunikla režimním zásahům: „To víte, že to bylo cenzurované. Někdy tam bylo něco škrtnuté, začerněné.“ V roce 1960, když se konala druhá celostátní spartakiáda, dokonce přijela na návštěvu do Československa. „Tehdy přijelo hodně Čechoameričanů. Byla tu tři měsíce.“ Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se manželé Čagánkovi rozhodli odjet žít za tetou do Buenos Aires. „Měli jsme to už domluvené v tom osmašedesátém roce. Naše dcera Petra měla přes dva roky a s tetou jsme měli domluvené, že bysme tam přijeli. Ale nakonec z toho sešlo, protože manželka se dostala do jiného stavu a bylo to na zimu. Muselo se vyjet do konce roku. Takže jsme to nestihli.“

Do komunistické strany Ivo Čagánek nikdy nevstoupil, nátlaku se však nevyhnul: „Přišel vedoucí pracovní skupiny, že bych měl vstoupit do strany. A já jsem mu říkal: ,Pane Malečku, já se musím rozmyslet, nechte to chvíli uležet.‘ A on to pochopil a už mě nechal na pokoji.“ Podobná situace se opakovala v sedmdesátých letech v souvislosti s kampaní proti prohlášení Charty 77. „Ve fabrice nás shromáždili a že máme podepsat protest proti Chartě. Já říkám: ,Ale dejte nám to přečíst, ať víme, proti čemu protestujeme.‘ A ten, co zastupoval komunisty, se zarazil a říkal: ,No, já se musím poradit a donesl bych to.‘ Nedonesli nic, a tak jsme nic nepodepisovali. Nějak se z toho vybruslilo.“

Za prací do Ghany

Během svého pracovního angažmá ve Svitu pamětník opakovaně absolvoval dlouhodobé pracovní pobyty mimo Evropu. „Tehdy jsme jezdili jako experti do zahraničí, nejčastěji do Afriky, pomáhat rozjet nebo udržovat výrobu. V Ghaně jsem byl třikrát. Poprvé jsme tam zajížděli obuvnickou továrnu a malou gumárničku. Podruhé jsem nastoupil do hlavního města, do Accry, a tam jsme se vždycky střídali po dvou letech a udržovali jsme tam výrobu. To se jmenovalo Ghana Rubber Products, kde se vyráběly hlavně plážové sandály mezi prsty, to byla taková lidová obuv.“ Potřetí se do Ghany podíval už po sametové revoluci v roce 1998. Komunistický režim se na expertech vysílaných do zahraničí přiživoval: „To byla ještě blbá doba, komunisté měli rádi dolary a oni nás tehdy očesávali. Když se jelo přes tu Polytechnu, tak polovinu mého platu dostala Polytechna. Do Ghany se jezdívalo s tlumočníkem, „ale mě to štvalo, tak jsem začal chodit do jazykové školy. To bylo tehdy dvakrát týdně a už jsem měl tři měsíce před státnicemi, když jsem musel podruhé odjet do Ghany.“ Tehdy odjel i s manželkou a synem. Dcera, která tou dobou chodila do šesté třídy, musela zůstat doma.  

Svobodné volby, to bylo něco úžasného

Během Palachova týdne v lednu 1989 byl Ivo Čagánek shodou okolností v Praze: „Měl jsem jet do Nigérie, protože tam potřebovali technika. Tak jsem si to jel do Prahy vyřizovat. Byl jsem tam i s manželkou, vyřídili jsme to, jdeme po Příkopech a byl tam takový klid! Já říkám: ,Jarko, tady se něco děje.‘ Přijdeme na Václavák, a tam bylo lidí! A esenbáků. A hloučky civilů. Já říkám: ,To jsou estébáci.‘ A skutečně. Tam došlo tehdy k tomu frmolu, jak začali mlátit lidi a večer byla manifestace. To tam byly ty stříkačky a vodní děla.“ Když se potom v červnu 1990 konaly první porevoluční svobodné volby, „bylo to něco úžasného. Předtím jsme tam museli jít a všechno bylo 99,9 %. Teď jsme mohli jít za plentu, to bylo něco úžasného, to jsme si vydechli.“ Dnes (2020) žije Ivo Čagánek ve Zlíně. Polistopadovým generacím by přál, „aby se nebály říkat pravdu. Aby se mladí snažili a aby nedošlo k něčemu takovému, že tady zase bude nějaká totalita. A aby se učili cizí jazyky, to je velice důležité.“