„Ve Vichrovce jsem svářela autogenem, to jsem již říkala, chladiče do generátorů. Museli jsme projít dvouměsíčním kurzem sváření. Pamatuji se, že jsme měli veškeré oblečení propálené od kapajících drátů. Ty chladiče všude tekly, protože jsme to nedělali pořádně. Byl to takový náš tichý odboj. Vedle nás byla elektrická svařovna a to nám hodně škodilo na očích. Pracovali jsme ve směnách ranních a odpoledních, pauzu jsme měli jen na oběd a kávu. Ke svačině nám dávali černou kávu, já tomu říkala čurifinda, a suchý chléb. Když byly nálety, tak zahoukaly sirény a my jsme museli vyběhnout ven do polí a do lesů. Dokud neodhoukali, tak jsme byli rozprchlí, vždy jsme si povídali a vzájemně se poznávali.“
Libuše Caltová (roz. Blechová) se narodila 30. prosince 1921 v Lysé nad Labem. Když jí byly čtyři roky, zemřela jí matka. Do školy chodila do Litoli, v té době se o ni staral zejména starší bratr. Po ukončení školní docházky v roce 1935 nastoupila do učení - obor kloboučnický. Zde se seznámila se svým prvním mužem. Týden po svatbě byl manžel nuceně nasazen do Berlína a ona do továrny Vichr a spol. v Lysé nad Labem. Těžce pracovala, svářela s autogenem, zažila nálety spojeneckých letadel, při kterých se seznámila s druhým manželem. Po válce odešla do pohraničí, pracovala v kloboučnických dílnách, v kavárnách, restauracích a též v prodejně s gramofonovými deskami. Od té doby si i ve svých 94 letech pamatuje různé operní árie. V roce 1968 na protest proti vstupu okupačních vojsk roztrhala legitimaci ROH. Přežila i třetího manžela a v době natáčení žila v domově seniorů na Praze 8 v Ďáblicích.
