Ing. Ondřej Čapek

„V roce 1973 získal pan inženýr Tvrzník kontrakt na projekt silnice v Kurdistánu v severním Iráku, poblíž Sulejmánie. Součástí projektu nebo zadání bylo i topografické zaměření celé trasy. Čili tehdy byla do Iráku vyslána skupina dvanácti lidí.“ – „Jak dlouho to trvalo?“ – „Tři měsíce. Bylo to od září do prosince.“ – „Jak dlouhá byla ta budoucí cesta nebo silnice přibližně?“ – „Asi padesát kilometrů. Ale nikdy se nepostavila, jenom její část stojí.“ – „A to měl stavět také podnik [Pragoprojekt]?“ – „Ne, to měl stavět někdo, koho si Iráčané vybrali.“ – „A proč si vybrali zrovna vás? Byla konkurence třeba i západních firem nebo jak to tehdy bylo? Nebo byl Irák více orientovaný na Východ?“ – „Byla tam samozřejmě velká konkurence západních firem, ale pan inženýr Tvrzník měl v Iráku kontakty a podařilo se mu to získat. Možná i cenou.“

„My jsme potom hráli softball i baseball. Až postupně, někdy v sedmdesátých letech, naše skupina přešla už jenom na baseball, ale softball samozřejmě zůstal. Později se i to úplně rozdělilo, to až teda po revoluci v roce 1989. Ale softball a baseball běžely dohromady. Baseball už se nedal hrát na Letné, to bylo trošku nebezpečné, takže pak se hrál třeba na Strahově, na strahovském stadionu, který nebyl vůbec využitý. Takže jsme se tam nějakým způsobem dostali. Pak začala vznikat hřiště na fotbalových hřištích, že se pronajímala a tak, a na nich se hrálo. Softball se dal hrát přece jenom víc, protože je to v podstatě menší hra.“ – „Já jsem právě v těch poznámkách, které mám k dispozici pro natáčení rozhovoru s vámi, četl, že někdy v šedesátých letech jste byl vyhlášen nejlepším nadhazovačem v Československu. Mohl byste se k tomu vyjádřit, kdy a jak to bylo nebo jestli jste byl členem vítězného družstva?“ – „My jsme v softballu a nakonec i v baseballu potom jako Černí koně, Black Horses hodně dlouho vyhrávali a byli jsme výborní. Tedy až v baseballu jsem začal nadhazovat, v softballu jsem nenadhazoval. Byl jsem jeden ze tří nebo čtyř nejlepších tady u nás, dalo by se říct i z reprezentačních, protože díky Ivanovi Bětákovi a Mirkovi Vojtíškovi, to byl kluk, který k nám přišel, byl absolventem fakulty tělesné výchovy a sportu a zapáleným basebalistou, který nás začal trénovat, to začalo mít trošičku vyšší úroveň. Takže potom jsme se dostali i k tomu, že jsme byli v kontaktu s Italy, Holanďany a Švédy a hrály se i mezinárodní zápasy, které jsme teda většinou prohrávali. Ale můžeme být hrdí na to, že naši následovníci se už dostali do té špičky.“