Leo Cechel

„Jaroslav Jirout, můj tchán, žil v letech 1913 až 1963. Zemřel, když mu bylo padesát roků, po operaci nádoru mozku. Čili určitě tam měly vliv i ty útrapy z války a další věci. Tady byla i ta skutečnost, že po únoru 1948 jako západní voják musel odejít od policie a všelijak se protloukal životem. K tomu bych se potom ještě vrátil. Po válce se o válečném utrpení nerad bavil, skoro vůbec ne. Jak je uvedeno v potvrzení ministerstva národní obrany, během druhé světové války se choval spolehlivě a statečně. Obdržel četná válečná vyznamenání, k tomu bych se taky potom ještě za nějaký čas zmínil jaká. Byl i několikrát raněný – střepiny v hlavě u Tobruku, průstřel ramene u Dunkerku i četná menší zranění, o kterých nikdo nic neví.“

„Jednou jsem se dostal i do plynu. Protože v dole jsou metan, ten je lehčí než vzduch, ten se usazuje nahoře, kysličník uhličitý je dole, kysličník uhelnatý je stejně těžký jako vzduch, tak je v celém profilu, a ještě tam je sirovodík. No a já jsem se dostal... tenkrát jsme dělali zabezpečovací vrty, když se razilo. Tam jsem byl nějaký čas, aby se při ražbě nenarazilo na detrit. Detrit, to je zvodnělý horizont písku a plynu. No a já jsem se dostal, my jsme měli tu mašinu, do metanu pod stropem. Opravdu, jak se to říká, letěl jsem za světlem. A zajímavé je, že během krátkého okamžiku se vám vybaví celý život. Opravdu. Takový film, nevím na základě čeho. A my jsme tam byli, tam byl ještě jeden starší havíř se mnou. A jemu se něco zdálo, jak jsem tam byl pod stropem, tak na mě zavolal. A když na mě zavolal, tak já jsem se pustil toho žebříku a byl jsem už o kousek níž a tam už metan nebyl.“