The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Čechová (* 1937)

• narozena 16. června 1937 v Brně

• roku 1948 zemřel Jiřinin otec

• v roce 1955 maturovala na znojemském gymnáziu

• roku 1960 promovala na Karlově Univerzitě, obor archivnictví

• v letech 1960–1965 pracovala v archivech

• od roku 1965 učitelkou na znojemském gymnáziu

• v roce 1970 vyhozena ze školy

• od roku 1975 účetní na Vysočině

• v roce 1977 narození syna

• roku 1978 absolvovala první výslech StB

• v roce 1988 podepsala Chartu 77

• v období 1989–1990 kooptována za Občanské fórum do okresního národního výboru

• roku 1990 rehabilitována - výpověď ze školy z roku 1970 označena za neplatnou

• v letech 1990–2006 znovu učitelkou na znojemském gymnáziu

Jiřina Čechová se narodila 16. června roku 1937. Vyrůstala v malé vesnici na Znojemsku jménem Bezkov, kam se její rodiče přestěhovali šest let po svatbě. Jiřinin otec, Bohumil Čech, byl řídícím učitelem v místní škole a rodina v jednom jejím křídle bydlela. Maminka Marie, rozená Bednaříková, byla v domácnosti a starala se o jejich malé hospodářství.

 

Dětství v protektorátu

Vzhledem k tomu, že ve vesnici nebyl jediný Němec, Bezkovští se v roce 1938 jako několik málo českých vesnic v oblasti vyhnuli připojení k Německé říši. Ze všech stran jí však byli obklopeni. Na výlet do pár kilometrů vzdáleného Podyjí potřebovala Jiřina s rodiči propustku, kterou se Čechovým podařilo sehnat jen dvakrát za celou válku. Němci s Čechy na vesnicích v okolí vycházeli dobře, několikrát se stalo, že německý sedlák lhal pro českého. Jiřina vzpomíná na německého mlynáře u Dyje, který všem místním sedlákům během války pomáhal, jak mohl: „Tatínek měl domluveno, že až pomelou, potvrzení podepíšou tužkou. Když je nikdo na cestě zpátky nezkontroluje, tak podpis vymažou a sedláci, kteří si bokem schovali nějaké obilí, můžou jet podruhé.“

Bezkov byl, mimo jiné i kvůli své geografické poloze, oddělen od zbytku světa. Od roku 1939 do roku 1945 zde nikdo nikoho neudal a sousedé drželi pevně při sobě. Přestože okolo zuřila válka, život rodiny Čechových probíhal v relativním klidu. Nejbližší město Znojmo připadlo po mnichovské dohodě Německé říši. Aby mohly Jiřininy starší sestry studovat na gymnáziu, musely dojíždět až do Moravských Budějovic. Proto byla Jiřina s rodiči doma sama. V roce 1943 byl otec, jakožto bývalý ruský legionář, Němci odstaven do nuceného důchodu. Pamětnice vzpomíná na první třídu, do které nastoupila v roce 1943: „Pan učitel nám prostě řekl: ‘Děti, přijde pan inspektor. A páni inspektoři se zdraví tak, že povstanete a takhle zdvihnete pravici.’ My jsme to nacvičili. Samozřejmě že se k tomu ještě něco přidávalo, ale to by se bezkovští sedláci asi rozčílili, tak nic neřekl. Pan inspektor přišel o přestávce, my jsme povstali a zvedli pravice, ale jeden Honza byl zrovna na záchodě. Vrátil se, zůstal stát ve dveřích a vidí pana inspektora. Tak si vzpomněl, že má zdvihnout ruku. V Bezkově se zdravilo: Pochválen buď pan Ježíš Kristus, děcka to zkracovala na Pochejnčkis. A tak tedy Honza pozdravil nacistickým pozdravem a s Ježíšem Kristem.“

 

Konec války

Roku 1944 německá fronta postupně ustupovala, až dosáhla samotného Bezkova. Německý zásobovací oddíl zabral místní školu a třídu proměnili na skladiště, děti si proto od října až do května 1945 chodily pro úkoly do hájovny. V květnu však oddíl školu zničehonic opustil a lidé v Bezkově věděli, že se blíží konec války. Všelijak se na něj připravovali, Jiřinina maminka tajně šila českou a sovětskou vlajku, aby mohli osvobozeneckou armádu náležitě přivítat. Do Bezkova však Rusové vůbec nepřišli, jelikož měli starou mapu a silnice k vesnici na ní ještě nebyla zakreslená. Občané z již osvobozených obcí přijeli s československými vlaječkami do Bezkova oznámit příjezd Rudé armády.

 

Únorový převrat a jeho dopady

„V únoru roku 1948 byl otec velmi nervózní. Ptala jsem se, co má za starosti, a maminka mi řekla: ‘Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí.’ Pak to Beneš povolil a tatínek za půl roku zemřel. Před svou smrtí řekl: ‘Bude to trvat nejméně 20 let, ale my se z toho dostaneme.’ A když přišel osmašedesátý, maminka zajásala: ‘Akorát dvacet let!’ Jenomže pak ještě jednou...,“ vzpomíná Jiřina. Její otec byl vůči komunistům velmi nedůvěřivý, z jeho vyprávění věděla, že sovětská revoluce v Rusku neprobíhala docela tak, jak se o tom učili později ve škole.

Po dokončení základní školy pokračovala Jiřina studiem na gymnáziu. Tvrdými padesátými léty plnými poprav, vězení a kolektivizace proplouvali studenti znojemského gymnázia vcelku lehce. Ve škole měli veliké štěstí na kantory, kteří odmítali slepě opakovat, co jim bylo nařízeno, a režimu se svým způsobem vysmívali. Když se celá třída musela nazpaměť učit Stalinovy výroky, přednášeli je žáci jako přehrávající herci. „Snažili jsme se nic si nepřipouštět a dělat si z toho, co tady teď je, legraci,“ vzpomíná Jiřina. Odmaturovala v roce 1955 ve svazácké košili půjčené od spolužačky.

 

Archivnictví

Po gymnáziu se pamětnice přihlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor historie. Historie byla v té době ideologicky silně zmanipulovaným oborem, a protože ji nebavilo poslouchat přednášky z dějin dělnického hnutí, po prvním roce přestoupila na archivnictví. Byla přesvědčena, že na archivnictví se vyhne zkreslenému výkladu nejnovějších dějin, protože je zaměřeno na starší dějiny. Jiřininou spolužačkou a blízkou přítelkyní byla na fakultě dcera evangelického faráře Edita Blažková, za jejíž studium se zasadil sám vedoucí katedry Václav Vojtíšek. Po celou dobu svého studia se pamětnice snažila upozorňovat na to, že dějiny se na škole vykládají jednosměrně. „Měla jsem referát na Marxův výrok, že náboženství je opium lidstva. Práci jsem založila na dvou námitkách,“ vzpomíná. 

Po promoci v roce 1960 byla umístěna do pelhřimovského archivu, odkud ovšem po krátké době přestoupila do Znojma. Zde se Jiřina dostala do dlouhodobého konfliktu se svým nadřízeným, který se archiv snažil vést bez jakýchkoliv teoretických znalostí z tohoto oboru. Mimo jiné spolupracoval s StB a svojí spoluprací se veřejně chlubil. Naštěstí se v roce 1965 uvolnilo místo na znojemském gymnáziu a Jiřině bylo uděleno povolení změnit zaměstnání.

Mezi studenty si získala skvělou pověst, jelikož říkala pravdu a odmítala učit propagandu. Šedesátý osmý byl pro ni rokem naděje, rokem, kdy nikomu nevadilo, že svobodně učí. V době, kdy vyšel akční program komunistické strany, do ní dokonce vstoupila s myšlenkou, že chce podporovat reformní hnutí. Hned následující rok však zase vystoupila.

 

Spadla klec

21. srpen 1968 zastihl Jiřinu s přítelkyní v Mnichově. Tenkrát se snažily využít každé možnosti vycestovat z ČSSR, o letních prázdninách proto odjely na dva týdny do Francie. Domů se vracely přes Německo. „Ráno jednadvacátého přinesl kamelot doplněk k novinám, tam bylo napsáno, že sovětské vojsko okupuje Československo. Říkala jsem si, že to bude nějaká reklama na film. Pak jsem ztratila nervy, začala ukazovat na ten článek a křičet: ‘Das ist nicht Wahr! To není pravda!’ Potom jsem si ale koupila noviny. S kolegyní jsme sedly do prvního vlaku a byl to také poslední vlak, který pustili přes hranice, potom už se projet nedalo. Dojela jsem do západních Čech. Pak před Prahou nám zabránily v příjezdu tanky na silnici,“ vzpomíná pamětnice.

Normalizace Jiřině po pracovní stránce začala na jaře roku 1970, kdy byla vyhozena ze školy. Na gymnázium přišla komise, která vybraným kantorům položila dvě otázky: „Souhlasíte s dokumentem 2000 slov?“ – „Souhlasím.“ „Souhlasíte s politikou současné vlády?“ – „Nesouhlasím.“ Podobné odpovědi zazněly z úst tří dalších profesorů. Všichni byli propuštěni, vyhazov jménem ROH byli nuceni potvrdit jejich bývalí kolegové a přátelé. Škola Jiřině nabídla, aby pracovní poměr ukončila sama a měla usnadněné následné hledání zaměstnání, ta ovšem odmítla s tím, že až přijdou rehabilitace, naopak bude díky vyhazovu ve výhodě.

 

Nový život

Sehnat stálé zaměstnání po vyhazovu bylo kvůli špatnému kádrovému posudku téměř nemožné. Přes to všechno na ta léta Jiřina vzpomíná bez trpkosti, v létě pracovala v lese a v zimě v Brně, kde si naplno užívala kulturního života. Na brigádách byla až do roku 1975, kdy za ní přijel známý a nabídl jí pracovat na Vysočině jako účetní. Tento známý, Miloslav Kabelka, se během krátké doby stal také Jiřininým manželem a v srpnu 1977 se manželům Kabelkovým-Čechovým narodil syn Vojtěch. V té době rodina žila v Horní Cerekvi. Zde jim začaly první problémy s StB. „Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu, několikrát tam opakovali obsah Charty 77. Můj muž uměl těsnopis a hned si její znění opsal,“ vzpomíná Jiřina. Chartu 77 poté rozdali několika svým známým. V březnu 1978 si oba předvolala StB a obvinila je z jejího rozšiřování. Jiřina v té době tajně přeložila z němčiny Orwellovu Farmu zvířat, kterou s manželem přepsali v šesti kopiích. O tom naštěstí příslušníci StB nevěděli, nakonec jen sepsali protokol a oba nechali jít.

Na konci roku 1979 se manželé kvůli hrozícímu vyhazovu ze zaměstnání přestěhovali do drážního domku u obce Stařeč na Třebíčsku, kde bydleli téměř deset let. Vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde vzali do zaměstnání, rozhodli se, že budou společně obdělávat drážní políčka a pořídí si ovce. Dům byl v podstatě na samotě a StB jim tam konečně dala pokoj. Jiřina na toto období moc ráda vzpomíná, bylo to krásné místo na výchovu syna. „Někdy se stalo, že jsem Svobodnou Evropu poslouchala dopoledne. Na zahradě jsem okopávala mrkev, vedle mě stálo zapnuté rádio. Lidi chodili okolo, ale nikdy mě nikdo nepráskl.“

 

Převrat visel ve vzduchu

V roce 1987 při výročí Masarykova úmrtí v Lánech se Jiřina poprvé setkala s Václavem Havlem a Annou Masarykovou. „Tam jsem najednou pocítila, že i když jsem Chartu 77 nepodepsala, tak k nim patřím. Rozhodla jsem se, že pojedu na pohřeb disidenta Pavla Wonky a že tam podepíšu. Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neudělala a že se musím zapojit.“ To bylo v roce 1988, tehdy již pravidelně docházela do tajné brněnské diskuzní skupiny a aktivně se v ní angažovala. Zapojila se opravdu s plnou vervou, začala sbírat podpisy na různé petice (Propusťte Václava Havla, Demokracie pro každého, Několik vět), finančně podporovala Mírové hnutí, bedlivě sledovala, co se děje v Praze, a když to bylo možné, jezdila na demonstrace. Manžel s jejími aktivitami souhlasil, ze zdravotních důvodů se k Jiřině bohužel nemohl připojit. V té době již měla „svého“ estébáka, který za ní všude chodil, naštěstí se však bál zvířat, a tak všechny dokumenty schovávali do konírny. Začala série nekonečných výslechů, zadržení a buzerací. Tehdy také Jiřina zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by ještě odpracovat pět let, nebyla však schopna sehnat práci ani jako uklízečka. I přesto pamětnici manžel řekl, že to celé brzy skončí a že ona půjde zase učit.

V roce 1989 se Jiřina aktivně účastnila sametové revoluce. „V den generální stávky jsem se s jedním svým spolužákem, který bydlel ve Znojmě, domluvila, že napíšeme transparent a půjdeme do Znojma. Dohodli jsme se, že když se sejde více jak padesát lidí, tak transparent vytáhneme a uděláme demonstraci. A ono bylo náměstí odshora dolů zaplněné!“ vypráví. Za Občanské fórum byla Jiřina kooptována do okresního národního výboru a zvolena místopředsedkyní pro školství a kulturu. Po oficiální funkci však nikdy netoužila, v národním výboru působila necelý rok s odhodláním přispět ke změnám společenských poměrů. Od 1. prosince 1990 s radostí nastoupila zpět na znojemské gymnázium, kde učila až do roku 2006.

Dnes žije Jiřina v Lukově u Znojma, bydlí kousek od lesa a každý den chodí do Národního parku Podyjí, kde čerpá životní energii.