The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Čechura (* 1933)

• narodil se v roce 1933 v Dolanech do rodiny ševce a dělnice

• v roce 1943 absolvoval přijímací zkoušky na gymnázium v Plzni

• učil na národní škole v Černošíně, v malotřídkách v Trpístech a Rozvadově

• v roce 1954 byl obviněn ze zapálení školy, později byl obvinění zproštěn

• ředitelem základní školy v Kladrubech u Stříbra

• kladrubský patriot a znalec historie regionu, napsal řadu knih o historii města

Jiří Čechura pochází z vesnice Dolany na Plzeňsku, kde se narodil v roce 1933. Otec Josef Čechura, ročník 1890, se vyučil ševcem, ale řadu let byl vojákem a prošel bitvami v Itálii nebo na Slovensku. Díky svému povolání nemusel přímo bojovat, většinou spravoval vojákům boty. Z války se vrátil až v pokročilejším věku, a proto se ženil také později. Ženu si našel ve vedlejší vesnici, svatba byla prostá, neměli peníze na velkou oslavu a navíc už nevěsta čekala malého Jiříka. Po pěti letech ještě přibyla do rodiny dcera.

Jiří Čechura vzpomíná na bezstarostné dětství, i když tatínek byl dlouho bez práce, protože Baťovy závody zlikvidovaly drobné řemeslníky.

„Tatínek spravoval většinou pro místní sedláky a malozemědělce takové ty škrampály, co potřebovali na pole, takže měl takovou malou dílničku v kuchyni. Moje maminka tam vařila, byl tam takový štelář, jak jsme říkali polici s kopyty, jinak měl před sebou verpánek.“

Tatínek si řemeslem moc nevydělal, ale sedláci mu nosili za práci naturálie, třeba pytel mouky nebo brambory.

Pamětník byl klidný a hodný chlapec, rád sedával u tatínka v kuchyni v dílně a poslouchal jeho zážitky z vojny nebo historky zákazníků a tatínkových kamarádů. Nejvíce obdivoval pana řídícího, učitele z místní malotřídky. Už tehdy si předsevzal, že až bude velký, stane se také panem řídícím učitelem.

V šesti letech nastoupil do školy, moc se do ní těšil, i když už uměl číst. Tatínek mu ušil aktovku a nové boty. Navštěvoval malotřídní školu. Zde musely děti pracovat samostatně už od první třídy. Ve čtvrté třídě se pamětník rozhodl, že půjde studovat gymnázium do Plzně. Pro přijetí bylo potřeba úspěšně absolvovat čtyři náročné zkoušky. Sestávaly z logických úloh, testování znalostí německého jazyka a tělesné i psychické zdatnosti. I když jimi Jiří Čechura prošel úspěšně, nebyl z rasových důvodů ke studiu přijat. Nastoupil tedy na měšťanku do Plzně, ale v Plzeňském reálném gymnáziu na Mikulášském náměstí nakonec otevřeli dvě třídy a pamětník mohl na podzim přejít do primy.

Studium v Plzni znamenalo mimo jiné i dojíždění. Ze začátku jezdil pamětník z Dolan do Plzně autobusem, po půl roce však Němci autobusový spoj zrušili, protože oba řidiče jezdící na této trase uvěznili za protiněmeckou činnost. Autobus potom nejezdil až do konce války a děti musely chodit pět kilometrů na vlak. Ke konci války na železnici útočili britští letci, hloubkaři, a docházelo ke zpoždění vlaků, proto se malý Jiří často vracel domů za tmy, pěšky. Pokud bylo pěkné počasí, jezdil do školy na kole.

Josef Čechura byl vážně nemocný a v květnu 1944 zemřel a o rodinu se musela postarat maminka pamětníka.

Rok po otcově smrti, 6. května 1945, přijela do Plzně americká armáda. Po válce nastala mezi lidmi euforie, děti ve škole začerňovaly německé texty a strhávaly se německé nápisy. U kamarádů bydleli američtí vojáci – Jiří Čechura jim to záviděl, u nich nebyli, protože měli jen malý domek. Od Američanů dostávali kluci žvýkačky, čokoládu, balíčky s ovocem, sušenkami a občas je svezli džípem.

„Zažil jsem mezi nimi i velkou rvačku u rybníka Drahotín, nedaleko od nás. Bylo to mezi černochy a bělochy, dokonce tam musely zasahovat vojenské sanitky, byli tam zranění.“

Jiří Čechura byl svědkem vysídlování německého obyvatelstva i toho, jak se někteří Plzeňané k deportovaným Němcům nechovali zrovna pěkně. Návštěvu prezidenta Beneše v Plzni si pamětník nenechal ujít, byl se na něj samozřejmě podívat na náměstí, pamatuje si limuzínu s pražskou značkou P1, jak lidé mávali praporky i přehlídku americké armády.

Krátce po skončení válečného konfliktu se v Dolanech vytvořil skautský oddíl. Chlapci dostali za obcí dřevěný srub, kde dříve měli němečtí vojáci světlomet. Kluci byli šťastní a chodili do něj o víkendu přespávat. Malí skauti se také velmi těšili na první spaní v přírodě pod celtou, jeli do Domažlic na Vavřineckou pouť, ovšem po průtrži mračen zmokli a museli svoje dobrodružství předčasně ukončit.

Maminka pamětníka sháněla v Dolanech zaměstnání, ale nalezla ho až v Plzni, a tak se tam s dětmi přestěhovala. Dostali sklepní, mokrý a plesnivý byt. Maminka pracovala jako domovnice a posluhovačka paní domácí. Později si k tomu přidala i posluhování v rodině významného plzeňského lékaře, kde sloužila již před válkou. Zvídavý chlapec měl díky maminčinu zaměstnání přístup k časopisům a novinám, které měl pan doktor ve své čekárně. Ve volném čase také poslouchal rádio, vystřihoval a lepil si výstřižky z novin a časopisů, s maminkou chodili do kina. Ovšem největší vášní pamětníka byl Sokol a Skaut. Už ve třinácti letech se stal skautským vedoucím a vedl oddíl Vlčat. Každé odpoledne po škole chodil s kamarády na hřiště do Sokola, hráli basketbal, házeli diskem, oštěpem, běhali tratě, a jednou se jim dokonce povedlo trénovat s Emilem Zátopkem. Dvakrát týdně chodil pamětník trénovat do tělocvičny na nářadí a dvakrát týdně hrál basketbal.

Díky svému mládí a sportovnímu nasazení Jiří Čechura politické dění příliš nevnímal. Maminka byla sice od roku 1945 členkou KSČ, ale jejího syna zajímaly hlavně skautské a sokolské aktivity. Přesto se byl v roce 1948 podívat na plzeňském náměstí na projev Rudolfa Slánského, tajemníka KSČ.

V roce 1950 pamětník přestoupil na jeden ročník do Pedagogického gymnázia v Plzni, kde také rok nato odmaturoval. Čerstvě vystudované mladé učitele motivovali a přemlouvali, aby šli učit do regionů nebo do pohraničních oblastí. I Jiřího Čechuru přemluvili, a tak nastoupil do národní školy v Černošíně v okrese Stříbro. Vysněná práce s dětmi ho velice bavila, ale bohužel ho po roce přeložili na malotřídku ve stejném okrese, do vesnice Trpísty. Pro mladého začínajícího učitele práce s dětmi v malotřídce znamenala velký šok. Měl pětatřicet dětí v pěti postupných ročnících a navíc se staral o rozsáhlé hospodářství. Po několika týdnech se však zapracoval, objevil zlatou střední cestu a začalo se mu tam líbit. Ale ani na této škole mu nebylo dopřáno zůstat delší dobu. Z okresu ho přemluvili, aby načas vzal místo učitele v malotřídce v pohraničním Rozvadově. Učil sice méně dětí, jenom dvanáct, ale byly to děti rumunských či slovenských reemigrantů, musely vstávat ráno v pět hodin a pomáhat ve stáji při dojení krav, a tak byly ve škole často unavené a nevyspalé. Učilo se v dřevěné vilce bez elektřiny, pamětník si svítil petrolejkou a děti si nosily z domova svíčky. Jiří Čechura ale vzpomíná, že to byly úžasné děti, měly chuť k učení a oceňovaly to, že se o ně stará, a jeho nasazení.

V roce 1954 došlo v rozvadovské škole k požáru.

„Já jsem si ráno musel zatápět, protože paní, která nám dělala školnici, pracovala ráno ve stáji a nemohla přijít. Tak jsem si zatopil, bydlel jsem také samozřejmě v té škole. Najednou při vyučování v deset hodin vidím takový divný kouř, který se valí ve větru. Stalo se, že škola začala hořet. Bylo to zlé, já jsem napřed věřil, že to všechno vyneseme a že to neshoří. Bohužel, bylo to dřevěné a shořelo to všechno.“

Pamětník se aktivně podílel na vynášení věcí ze školy, bohužel moc toho nezachránili, shořelo téměř všechno, včetně všech jeho osobních věcí a knihovny. Ze střechy létal žhavý eternit, Jiří Čechura měl rozřezané ruce a byl popálený na hlavě. Bohužel nebyla k dispozici voda, kterou by oheň hasili, a tak tam házeli alespoň sněhové koule. Hasiči k požáru přijeli se zpožděním, při cestě z Tachova totiž ztratili stříkačku a museli se pro ni vracet. Oheň ještě ani pořádně neuhasl a už přijela Státní bezpečnost. Pamětníka odvezli do města k výslechu. Byl špinavý, zraněný, celý mokrý od sněhu, ale oni ho nechali nejprve venku dvě hodiny čekat, než ho vzali dovnitř a sepsali s ním protokol. Nejprve ho podezírali ze založení požáru, později se však zjistilo, že to zavinil špatně zasazený trám v komíně.

Pamětníkovi zůstalo jen mokré oblečení, které měl na sobě, a neměl kam jít spát. Byla to otřesná zkušenost, navíc k němu ze začátku ani nechtěli pustit jeho matku s ošacením a věcmi, protože Rozvadov spadal do pohraničního pásma.

I přes tuto negativní zkušenost se Státní bezpečností Jiří Čechura na komunisty nezanevřel – do KSČ vstoupil na popud matky už v době studia na Pedagogickém gymnáziu v Plzni. Jak Jiří Čechura vypráví, v Komunistické straně Čech a Moravy zůstal i po roce 1989 a při spolupráci s lidmi nikdy neřešil jejich politické smýšlení či k jaké straně patří.

Když se vzpamatoval z následků požáru, vrátil se ke své práci s dětmi. Za pomoci místních obyvatel se mu podařilo zajistit stavbu nové školní budovy, ale do nového objektu už nenastoupil, protože požádal o přeložení do Kladrub. Měl nemocnou maminku a chtěl jí být nablízku. S dětmi, které mu mezitím přirostly k srdci, se ovšem těžce loučil.

V Kladrubech působil jako zástupce ředitele základní školy a začal dálkově studovat pedagogickou fakultu. Později se oženil, ale první syn měl vážné zdravotní problémy a Jiří Čechura, který už byl v té době ředitelem školy, řešil zároveň se svou složitou životní situací i rozsáhlou přístavbu školní budovy, budování nové školní tělocvičny. Z osobních důvodů proto požádal o uvolnění z funkce ředitele.

Městu Kladruby však zůstal věrný, pokračoval v práci pro obec, vedl různé kroužky, byl vedoucím agitačního střediska a sedmadvacet let téměř sám připravoval Obecní zpravodaj města Kladruby. V posledních letech se i přes své zdravotní problémy dál věnuje studiu historie města a je autorem několika publikací věnujících se jeho milovanému městu.

„Já dělám dost věcí pro tu historii, jsem takovým patriotem našeho města. Dokud budu živ a budu moci, budu našemu městu pomáhat.“