The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Cejpek (* 1944)

• narozen v roce 1944 v Boňově u Jaroměřic nad Rokytnou

• 1945 – rodiče v rámci osídlování pohraničí přicházejí do Leštnice u Slavonic

• 1951 – zřízeno zakázané pohraniční pásmo, nucený odchod rodiny

• pamětníkova rodina začala nový život ve Slavonicích, které byly zařazeny do hraničního pásma, ale koncem 50. let z něj byly vyňaty

• pamětník mohl až po roce 1989 znovu navštívit dnes již neexistující obec Leštnici

Josef CEJPEK

 

Měl jsem radost, že se tam můžu vrátit…

 

Josef Cejpek se narodil 14. dubna 1944 v obci Boňov u Jaroměřic nad Rokytnou. Jeho rodiče šli jako mnozí další po druhé světové válce osídlovat pohraničí. V Leštnici (německy Lexnitz) u Slavonic zabrali opuštěné hospodářství zhruba o dvanácti hektarech, na kterém začali hospodařit. Tato malá vesnice se nacházela na pomezí tří zemí: Moravy, Čech a Dolních Rakous. Dominantou Leštnice byla malá dřevěná kaplička. Kolem návsi s malým rybníkem stálo několik chalup. „Bylo to třináct stavení a my jsme měli číslo třináct. Byly to velké zemědělské usedlosti – chalupa vedle vejminku, na ně hned navazovaly koňské chlévy, veliké dřevníky a stodoly... Studánka napájela rybník, kde chlapi za letních večerů plavili koně a chodil sem pít dobytek...“

 

První písemná zmínka o vsi pochází již z roku 1399, kdy se připomíná jako součást českorudoleckého panství. Leštnice poté často měnila své majitele a nevyhnula se ani válečným a živelním pohromám. V roce 1581 se stala součástí slavonického špitálu, od roku 1761 již byla v přímém majetku města Slavonice. V té době se zde nacházelo 15 domů a 70 obyvatel. Po zrušení vrchnostenské správy v roce 1849 zůstala Leštnice jednou z osad politické obce Slavonice, počet leštnických domů a obyvatel však již začal mírně klesat. Při sčítání lidu v roce 1930 zde žilo ve dvanácti domech 54 obyvatel, z toho 44 Němců a deset cizinců, převážně rakouských státních příslušníků.

 

Po skončení druhé světové války byli místní německy mluvící obyvatelé nuceně vysídleni k nedalekým hranicím s Rakouskem při tzv. divokém odsunu, který na Slavonicku provedla v červnu 1945 skupina táborských partyzánů vedených plukovníkem Vladimírem Hobzou. Následně se do Leštnice a dalších vysídlených obcí v okolí Slavonic začali stěhovat noví obyvatelé z českého vnitrozemí, kteří si chtěli v pohraničí vybudovat nový domov. Pováleční osídlenci obsadili opuštěné domy a začali hospodařit na místních usedlostech.

 

V Leštnici se podařilo na konci čtyřicátých let osídlit osm z dvanácti zdejších hospodářství. Josef měl v době příchodu rodiny do této obce pouhý rok, proto bral Leštnici téměř jako svůj rodný domov, neboť s ní měl spojené nejstarší vzpomínky. Se svou o čtyři roky starší sestrou zde zažíval nejrůznější dětská dobrodružství. Otec byl vášnivý včelař a zemědělec, k místu si vytvořil silný vztah. Pro matku byl tento čas spojen především s tvrdou prací. Do jejich hospodaření však brzy zasáhla kolektivizace zemědělství. Rodičům znepříjemňoval život především předepsaný rozpis dodávek. „Tvrdý život to byl. Vím, že otec jednou nesplnil, tak přijela kriminálka a zablokovala mu šroťák. Dali na něj plombu, aby si nemohl pro svoje slepice udělat obilí.“

 

Přesto Cejpkovi, jejichž syn Josef začal navštěvovat jednotřídku v nedaleké Maříži, žili ve svém novém domově celkem spokojeně a měli velké plány. Další rozvoj Leštnice však již nebyl možný. Po nástupu komunistického režimu v Československu došlo ke zpřísnění ostrahy státní hranice s nesocialistickými státy, což poznamenalo i život obyvatel v okolí rakouské hranice. V roce 1951 bylo podél státních hranic zřízeno zakázané pohraniční pásmo, které postihlo také několik obcí v okolí Slavonic včetně Leštnice. Dne 12. listopadu téhož roku vydalo ministerstvo vnitra směrnice o přesídlení obyvatel ze zakázaného pásma a dalších tzv. státně nespolehlivých osob z celého hraničního pásma. Tyto směrnice stanovily, že všichni lidé bydlící v zakázaném pásmu se museli do konce dubna 1952 vystěhovat. Okresní národní výbor v Dačicích vydal příkaz vysídlit všechny obyvatele z Leštnice a dalších šesti vesnic nacházejících se v zakázaném pásmu na území okresu do konce roku 1951.

 

Z Leštnice tak bylo v rámci přesídlovací akce ze zakázaného pásma vystěhováno 35 obyvatel z osmi domů a hospodářství. Někteří přesídlenci se usadili v nedalekých Slavonicích, jiní se vrátili do vnitrozemí. Během necelých sedmi let tak byla Leštnice dvakrát postižena nuceným vysídlením svých obyvatel. Čeští přesídlenci ze zakázaného pásma však měli trochu lepší podmínky než jejich němečtí předchůdci: směli si s sebou vzít veškerý movitý majetek a mohli také požadovat majetkové vyrovnání. Ve většině případů se majetkoprávní vypořádání s přesídlenci provádělo přidělením nové nemovitosti a hospodářství z volných německých konfiskátů. Finanční vyrovnání ani kompenzace za případné škody se až na některé výjimky neposkytovaly.

 

Když se pamětníkova rodina dozvěděla, že jejich vesnice byla začleněna do zakázaného pásma, nastalo pro ni období strachu a nejistoty. Poté, co přišlo oznámení o vystěhování všech obyvatel z Leštnice, museli si Cejpkovi najít nový domov dále od hranic. „V jednapadesátém na podzim přišel befél, že tu oblast zabírá vojenská správa, a začali tam dělat dráty. Najely tam buldozery a začaly srovnávat vesnici se zemí. To už jsme byli jako jedni z posledních vystěhovaní...“

Cejpkovi nakonec neodešli daleko a usadili se v nedalekých Slavonicích. Rodičům byl slíben starý polozbořený dům ve městě pod podmínkou, že budou zaměstnáni u Československých státních lesů. Až po čase si našetřili na nový. „Tenkrát neudělovali byty jako domovní správa nebo výbor, bydlení jste si museli sehnat. Něco nám nabídli, ale sešlo z toho. Potom bylo vedle evangelického kostela ve Švermově ulici č. 62 zbořeniště. Nemělo ani pořádnou střechu, tak na ni dali térový papír. Podmínkou bylo, že oba rodiče budou dělat v lese, protože dům patřil lesům. Naši si pak něco našetřili a po x letech, to už jsem chodil do školy, si koupili domek v ulici Na potoku 227.“

 

Ve Slavonicích Josef Cejpek dochodil základní školu, poté se vyučil, absolvoval vojenskou službu, oženil se. Často vzpomínal na Leštnici, kde prožil své dětství a odkud byl se svými rodiči nedobrovolně vystěhován. Do těchto míst se ovšem mohl poprvé podívat až po pádu železné opony v roce 1989. V té době však již z Leštnice téměř nic nezůstalo. „Chtěl jsem se tam dostat, ale legálně to nešlo. Jít tam načerno jsem si netroufl, protože za to se střílelo. Když přejdete ty dráty, tak okamžitě vyjeli na gazíkách nebo na koních. Nikdy jsem se tam nedostal, i když jsem chtěl. Dostal jsem se tam, až když se otevřely hranice.“

 

Opuštěné obce a osady v zakázaném pásmu po vysídlení posledních obyvatel chátraly, a jelikož také vadily pohraničníkům ve výkonu služby na státních hranicích, bylo rozhodnuto o jejich odstranění demolicí. Výjimku tvořilo několik málo budov, které zabrala Pohraniční stráž nebo armáda. Demoliční akce byla provedena na základě výnosu ministerstva vnitra vydaného 16. srpna 1952 „o odstranění budov a zařízení v zakázaném pásmu“. Celkem bylo na česko-rakouské a česko-bavorské hranici srovnáno se zemí kolem 130 vesnic s 2800 domy a hospodářskými staveními, přičemž hlavní demoliční vlna zde proběhla mezi lety 1953 až 1957. Demolice prováděly jednak národní výbory pohraničních obcí vlastními silami, aby vytěžený materiál z těchto bouraček použily jako stavební materiál, nebo je zadávaly brigádníkům na základě smlouvy o dílo. Část demolic prováděl také národní podnik Zemstav Praha, který k bourání využíval těžkou techniku. Mezi takto zbouranými vesnicemi byla rovněž Leštnice u Slavonic. Její dřívější osídlení dnes již skoro nic nepřipomíná. Při pozorném sledování terénu je možné ještě rozeznat hráz bývalého návesního rybníku, studánku v jedné ze zpustlých zahrad, propadlé sklepy zbořených domů a další jen málo viditelné ruiny často ukryté v zarostlém porostu plevelných keřů a rumišť. Na jaře zde také kvete ještě několik starých ovocných stromů.

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočila a zpracovala Sandra Kreisslová.

 

TIRAY, Jan, Slavonický okres. Vlastivěda moravská. Garn, Brno 2008 (reedice), s. 94–95.

Statistický lexikon obcí v republice Československé. Úřední seznam míst podle zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 266 Sb. zák. a nař. Vydán ministerstvem vnitra a Státním úřadem statistickým na základě výsledku sčítání lidu lidu z 1. prosince 1930. II. Země moravskoslezská, Praha 1935, s. 24.

 

HAVLÍK, Bohumil, Perzekuce a odsun Němců z jihozápadní Moravy v letech 1945–1946. Vlastivědný sborník Vysočiny 12, 2000, s. 150–175.

 

Národní archiv Praha, fond Ministerstvo vnitra - tajné, karton 83, sign. T-P 249 (Pokyny o přemístění obyvatelstva ze zakázaného pásma a nespolehlivých osob z hraničního pásma, 12. 11. 1951).

 

KOVAŘÍK, David, Zánik obcí a osad na Novobystřicku po roce 1945, Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska 16, 2004, s. 91–100.

 

Moravský zemský archiv Brno, fond Krajský národní výbor Jihlava, karton 31, sign. 58/52 (Jmenný seznam rodin z obcí Košťálkov, Kuní a Rajchéřov a osad Dětříš, Pernárec, Košlak a Leštnice, které v důsledku zřízení zakázaného pásma byly vysídleny a obyvatelé přestěhovány do nového bydliště, nedatováno).

 

Národní archiv Praha, fond Ministerstvo vnitra - tajné, karton 89, sign. 444 (Směrnice pro zbourání budov a zařízení v zakázaném pásmu ministerstvo vnitra, 16. 8. 1952).

 

KOVAŘÍK, David, Proměny českého pohraničí v letech 1958–1960. Demoliční akce v českém pohraničí se zřetelem k vývoji od roku 1945. Studijní materiály výzkumného projektu Komunistické Československo na přelomu 50. a 60. let, sv. 3, Brno 2006.