The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Celá (* 1933)

• narozena 23. března 1933 v Hnojicích

• rodiče měli malé hospodářství, tatínek během války pracoval na pile ve Šternberku, byl ševcem

• prožila válku v blízkosti hranic s Říší, osvobozování Hnojic

• pracovala jako prodavačka v obchodě v Hnojicích, později v Lužicích, po svatbě pro podnik Jednota

• v roce 1956 se provdala za pracovníka podniku Jednota Květoslava Celého, žili v Dolním Žlebu

• vychovali dvě děti – Jaromíra a Květoslavu

• v roce 2024 žila ve Šternberku

Jarmila Celá prožívala dětství za druhé světové války v Hnojicích nedaleko Šternberku. Už roku 1938 nastaly pro rodinu změny, po podpisu mnichovské dohody v září 1938 vedla za jejich obcí hranice s Říší. Šternberk i blízké Lužice byly německé a smělo se sem pouze na propustku. Prožila také dramatické osvobozování obce, ostřelované z nedalekých Lužic, při kterém zahynulo několik místních občanů.

Tatínek mohl díky práci i na německé území

Jarmila Celá, rozená Nečesaná, přišla na svět 23. března 1933 v Hnojicích nedaleko Šternberku jako mladší ze dvou dcer Václava a Marie Nečesaných. Maminka se narodila v Jakubovicích na Šumpersku, kvůli lepšímu živobytí jako mladá dívka nastoupila do služby k sedlákovi v Hnojicích. Tatínek pocházel ze zemědělské rodiny z Hnojic, ze dvou dětí. Jeho rodiče měli menší hospodářství, které tatínek poději zdědil. Byl vyučeným ševcem, za války pracoval na pile ve Šternberku, přivydělával si spravováním bot. Maminka chodívala pomáhat sedlákům. Před válkou prožívala Jarmila hezké vesnické dětství. S vrstevníky si hráli venku, scházeli se u kapličky, zpívali, hráli kuličky.

Politická situace se však vyhrocovala, po nástupu Hitlera k moci vzrůstalo ohrožení ze strany Německa. Na jaře roku 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace jako reakce na zprávy o shromažďování německých jednotek v blízkosti hranic. Ostraha hranic byla v červnu zrušena a vojáci demobilizováni. 23. září 1938 došlo k vyhlášení všeobecné mobilizace, vše vyvrcholilo podpisem mnichovské dohody a postoupením pohraničních oblastí Německu. Vojáci, připraveni bránit svou vlast, se vraceli do svých domovů s pocitem zrady. Po podpisu mnichovské dohody začali Němci obsazovat zabraná území. Nová hranice s Velkoněmeckou říší probíhala hned za Hnojicemi, sousedící Lužice a Šternberk už byly německé. Nečesaní obývali dům na okraji Hnojic s číslem popisným 100, hranici, přes kterou mohli pouze na propustku, měli na dohled. Propustek využíval i tatínek Jarmily Celé, když docházel přes hranici do zaměstnání ve Šternberku. Jeho šéf byl sice Němec, ale šlo o slušného člověka, který se k zaměstnancům choval hezky. Tatínek si domů mohl brát piliny, kterými rodina topila. Do německého záboru připadly i Jakubovice, odkud pocházela maminka a kde měla rodinu. Jednou chtěl maminku navštívit dědeček z Jakubovic. Dozvěděla se, že jej nechtějí pustit přes hranici, utíkala ke strážní budce, ale dědečka už nestihla. Jarmila Celá si vzpomíná, jak u hranice plakala. Jindy, když chtěla rodinu navštívit, uplatil tatínek strážné králíkem, aby se přes hranici dostala.

Rodiče poslouchali zakázaný rozhlas

V březnu 1939 došlo ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava, v září vypukla druhá světová válka. Téhož roku začala Jarmila chodit do obecné školy ve Štěpánově. Vyučovalo se náboženství, později i němčina. S příchodem války se množila i německá nařízení týkající se běžného života. Nečesaní chovali doma prase. Jarmila Celá si vybavuje, že do domácností chodily často hospodářské kontroly, zvířata musela být nahlášena. Z každé povolené zabíjačky lidé odevzdávali tzv. krupon (hřbetní kůži) a sádlo. Sami načerno nezabíjeli, hrozily tvrdé postihy. Lidé v protektorátu také nesměli poslouchat zahraniční rozhlas. Václav Nečesaný si však, jako mnoho dalších, potají pouštěl zprávy o postupu fronty. Jarmila Celá si vzpomíná, že jako děti u toho se sestrou být nesměly, obyčejně byly odehnány. Roku 1942 byli do Hnojic nastěhováni němečtí kolonisté, kterým musely některé rodiny uvolnit statky.

Kromě starostí s obživou za války přibyla rodině Nečesaných i starost o maminku, která těžce onemocněla – objevil se u ní úporný kašel. Když se vracívala z pole, kam chodila pracovat, slyšeli jej už z dálky. Doma už toho příliš nezastala. Jarmila Celá si vybavuje, jak maminka lehávala na železné posteli v kuchyni, odkud se snažila řídit domácnost. Sousedky k nim chodily pomáhat s prádlem nebo drát peří. Starší sestra Marie se už učila v Olomouci švadlenou. Jarmila kromě školy pracovala na poli, starala se o zvířata. Měli pět měřic pole, které zdědil tatínek po svých rodičích, maminka už ale kvůli svému zdravotnímu stavu tuto práci nezastala. Roku 1944 se na obloze objevovala spojenecká letadla, přibývalo náletů. „Než jsem někdy ty zemáky šla okopat, tak letadlo letělo tak nízko! Já se tak bála,“ vzpomíná.

O Hnojice se na konci války urputně bojovalo

Válka se chýlila ke konci, místní začali budovat kryty, zakopávali zásoby a cennosti před příchodem fronty. 18. dubna 1945 Hnojice opustily německé rodiny. V sobotu 5. května 1945 projížděly obcí vozy a traktory se sudetskými Němci, kteří prchali před blížící se frontou. Současně s civilním obyvatelstvem prchalo německé vojsko (vozatajstvo i dělostřelectvo) směrem k Litovli a Olomouci. Ustupující Němci procházeli obcí, Jarmila Celá si vybavuje, že jim museli vařit. V obci se také ubytovala německá automobilová kolona s kuchyní a veškerým příslušenstvím. Rozmístěni byli na statcích a ve škole.

Když se blížila Rudá armáda, Němci z Hnojic dle vzpomínek Jarmily Celé zmizeli v tichosti a klidu. Obyvatelé si oddechli, večer se však Němci vrátili s tanky a protitankovou pěchotou a zaujali postavení v Babické a Olomoucké ulici. 6. května ráno začali Němci ostřelovat silnici mezi Lužicemi a Hnojicemi. Rodina Nečesaných neměla sklep, navíc byl jejich dům na okraji vesnice blízko silnice, byli schováni jinde s dalšími rodinami. Dělostřelecká palba měla za následek požáry v obci. Shořela stodola rolníka Gece a později v ten den i stodola Antonína Mikeše. Oheň viděli i Nečesaní, sousedé jim zprvu říkali, že hoří zřejmě jejich stodola. Více budov v obci bylo poškozeno granáty, zásah dostal i hnojický kostel, který měl proražený strop.

Po druhé hodině odpolední dosáhla ruská pěchota směrem od Šternberka Hnojic, zuřivě bráněných Němci. Po necelých dvou hodinách obsadila Rudá armáda obec. Obyvatelé začali slavit, vyvěsili ruské a československé prapory, Němci se však toho dne měli o dobytí obce pokusit ještě jednou. Kolem šestnácté hodiny se přiblížili korytem potoka od Liboše k Hnojicím na vzdálenost několika stovek metrů a strhl se nový boj. Nakonec se Sovětům podařilo Němce znovu vytlačit směrem k Liboši. Obyvatelé Hnojic byli tedy osvobozeni 6. května 1945. Ještě 7. května však byli nuceni se skrývat ve sklepech, jelikož Němci opětovali palbu z okolí. Konečně mohli lidé slavit znovunabytou svobodu, ani konec války se ale neobešel bez tragických událostí. Jarmila Celá se zmiňuje o znásilnění dvou sester sovětskými vojáky, nikdy už se pak nevdaly. Prchající Němci přikázali jedné z místních rodin připravit jídlo. Nejmladší dceru, která jim jídlo chystala, měl dle Jarmily Celé zasáhnout šrapnel a na místě zemřela. Našli ji místní po osvobození. Místo, kde se tragédie odehrála, viděla záhy poté i dvanáctiletá Jarmila. Když mohli vyjít ze sklepa, tatínek ji vzal ven. U studny, nedaleko sousedů Vyhnánkových, viděli utrženou nohu nějakého vojáka, což pro ni tehdy bylo příšerné. Maminka se pak na otce zlobila. Před Sověty místní raději schovávali dcery, jako na mnoha jiných místech. Maminka měla tehdy strach o starší Marii. Jarmila Celá si vzpomíná, že jejich sousedé, Vyhnánkovi, schovávali za války ve stodole partyzány, což se okolí dozvědělo až po osvobození.

S tatínkem sledovali odcházející Němce

Válka skončila, hranice rozdělující české vesnice od německého území zmizely. Problémy tím však nekončily. Záhy po válce docházelo na mnoha místech k vypořádávání Čechů s Němci dle rčení oko za oko, zub za zub. Výjimkou nebyl ani nedaleký Šternberk, kde někteří němečtí občané spáchali v panice sebevraždu ještě před příchodem fronty. Obyvatelé Šternberku a německých vesnic v okolí byli postupně odsunuti. Před odjezdem byli sdružováni ve sběrných táborech. Jeden se nacházel poblíž šternberského nádraží, od srpna do prosince 1945 byly jako internační tábor pro štěpánovské Němce využity i budovy bývalé železárny v blízkém Štěpánově. Tento prostor sloužil i jako sběrný tábor, ve kterém se připravovali obyvatelé německé národnosti na vysídlení. Tatínek se na odcházející Němce nemohl dívat, mimo jiné byl mezi nimi i jeho bývalý zaměstnavatel, který se k němu za války choval dobře a pomáhal mu. Litoval ho, nechal se tehdy slyšet, že i Němci jsou lidé.

Po válce se život začal pomalu vracet do starých kolejí. Jarmila Celá studovat nešla. Pracovala jako prodavačka, nejprve v Hnojicích, poté v Lužicích, původní majitelé obchodu byli Němci, žijící zde už za války. Vzpomíná, že lidé tehdy neměli peníze, běžně se dávalo zboží na dluh, který prodávající zaznamenal do knihy. Potravinové lístky platily ještě dlouho po válce. Lepily se na zvláštní archy.

Jako dospívající přišla o matku

Roku 1946 proběhly první svobodné volby. Rodiče se v názorech příliš neshodli. Otec fandil po válce komunistické straně, dokonce posílal Jarmilu roznášet volební lístky. Sám však do strany nevstoupil. Maminka byla věřící, komunistická ideologie jí byla cizí. Pár let po válce zemřela. Po nějaké době léčby úporného kašle vesnickým doktorem byla přijata do nemocnice na Hradisku v Olomouci, kde ji opatrovaly řádové sestry. Docházela za ní starší Marie, která v Olomouci pracovala jako švadlena. Tehdy zrovna ušila Jarmile nový kabát a ta se rozhodla, že za maminkou zajede do nemocnice na kole. Maminčin zdravotní stav se stále zhoršoval, skoro nejedla, přinesla jí tehdy pár dílků pomeranče, ani ty maminka nepozřela. Řádové sestry jí pak sdělily, že je na tom maminka špatně a bylo by lepší, kdyby si ji odvezli domů. Převozu byla přítomna maminčina kamarádka a dcery Jarmila a Marie. Řádové sestry jí s sebou do auta daly dýchací přístroj. Jarmila ještě mamince v autě ukazovala nový kabát a zlobila se, že se nedívá. Ta však převoz domů nepřežila. Zoufalý otec se se zprávou nemohl smířit, ženy z vesnice mu připomínaly, že se musí vzchopit a postarat se o dcery.

Pohřeb proběhl v kostele. Místní ženy mamince ustřihly vlasy, které daly dcerám, aby si je nechaly na památku, nebyly ještě ani šedivé. Dospívající Jarmile nastaly krušné časy, musela zastat všechnu práci, hospodařili už jen s tatínkem. Maminčina sestra z Jakubovic sice přijela na pohřeb, hned po něm ale spěchala domů. Když se jí Jarmila zeptala, zda je v této situaci nechá a nepomůže jim, řekla jí, že na stole nechala dvoje kalhoty, které si mohou vzít. Zůstali sami. Sestra se roku 1950 provdala do Žerotína. S komunismem přišlo i znárodňování a kolektivizace, otec odevzdal pole družstvu dobrovolně, neměl na něm kdo pracovat.

Do revoluce žili spokojeným rodinným životem

V zaměstnání v Lužicích se Jarmila seznámila se svým budoucím manželem, Květoslavem Celým. Rozvážel zboží pro podnik Jednota, zajížděl i do Lužic, kde se potkali s Jarmilou. Roku 1956 se vzali. Po svatbě se přestěhovali do Dolního Žlebu k manželovým rodičům, kteří sem po válce přišli v rámci dosídlování pohraničí z Baldovce. Manželův otec brzy zemřel a žili tak v domě s jeho matkou, což také nebylo vždycky jednoduché. Uvolnila jim větší část domu. Postupně se manželům narodily děti Jaromír a Květoslava. Manžel pak pracoval až do důchodu v Jednotě, Jarmila Celá byla později zaměstnaná jako prodavačka ve Šternberku.

Do komunistické strany ani jeden z nich nikdy nevstoupil. Žili spokojeným, rodinným životem a politiku příliš neřešili. Sametová revoluce je zastihla už v pozdějším věku, před odchodem do důchodu. Po smrti manžela a s přibývajícími zdravotními problémy se Jarmila Celá přestěhovala do šternberského domova pro seniory Na Valech, kde v roce 2024 vznikl rozhovor pro Paměť národa. V domě v Dolním Žlebu dnes žije její dcera Květoslava.

 

Zdroje:

https://theses.cz/id/722rbg/BP-KOVAKOV_ZDEKA_2015.pdf

https://www.hnojice.cz/2svetova-valka-hnojice-osvobozeny-6kvetna-1945-sovetskou-armadou