The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Cenkl (* 1923)

• narozen 13. 9. 1923 v Charvátech

• v červnu 1943 byl zatčen pro podezření ze spolupráce s odbojem

• byl poslán do Osvětimi (Auschwitz III), původně jako nuceně nasazený

• pracoval na stavbě továrny pro koncern I. G. Farben pod pražskou stavební firmou Sedlák

• začátkem roku 1944 z Osvětimi za dramatických okolností utekl

• pracoval ve velkoskladu v Olomouci, stal se odborovým předákem

• byl národním socialistou a nechtěl vstoupit do KSČ

• v roce 1950 byl zatčen a odsouzen na jeden a půl roku do jáchymovských dolů

• v záři 1951 byl osvobozen soudem v Karlových Varech

• pracoval v Moravskoslezských železárnách

• v současnosti žije v Olomouci

František Cenkl se narodil v roce 1923 v Charvátech u Olomouce. Po obecní škole a měšťance vystudoval Obchodní školu v Olomouci. Školu navštěvovali Češi, ale i velký počet německých studentů. S nástupem Hitlera k moci se začali někteří němečtí studenti stále více odlišovat například tím, že nosili bílé podkolenky. Jako vlastenec a Čech se pamětník rozhodl, že proti těmto tendencím zasáhne. „Jak začali Němci řádit, už se začali zviditelňovat. Hitler byl u moci, už jim sliboval hory doly. Začaly šarvátky. Ty holky začaly nosit bílý podkolenky, ty smyčkový. Už se začaly projevovat, že jsou nějaký vyšší… Tak kluci odnesli viks, tím se leštily koňovi kopyta, takový tér, ale mělo to v sobě trochu globinu. Donesli natěráčky, a jak ty holky chodily, tak je chytli a natírali ty punčošky.“ František Cenkl dostal za tuto aktivitu dvojku z chování.

Obsazení protektorátu

Dne 15. března 1939 obsadilo německé vojsko okleštěnou republiku. Němci dělali všechno možné, aby tento útočný akt ospravedlnili. „Do města přijeli na motocyklech. Olomoučtí Němci už oslavovali. Oni dotáhli před radnici kotle a začali vařit. A ti lidé nešťastní, třeba byli hrozně chudí nebo co. Tak rozdávali těm lidem polívky. Ten Eintopf jejich německej. Fronty lidí a oni fotografovali, dělali z toho propagandu, že kdyby Hitler neživil, tak že tady umíráme. Ono to bylo totiž naopak.“

Zatčení

František Cenkl seděl v lavici v obchodní akademii vedle svého kamaráda německého antifašisty Waltera Knappa. Škola ale byla po příchodu Němců rozdělena na německou a českou. A tak byli rozděleni i oni dva. Walter Knapp, ač byl Němec, se stal později členem protinacistické partyzánské skupiny ve Velké Bystřici. Tato skupina se především zaměřovala na poškozování transportů vojenského materiálu a zbraní dopravovaných po tratích v okolí Olomouce. Jejich činnost však zvýšila ostražitost německých bezpečnostních složek, které čím dál častěji zasahovaly v okolí.

František Cenkl Waltra dobře znal, a proto se sám dostal do ohrožení. Nakonec ho udal jeho spolužák, který byl členem Hitlerjugend. Po prvním zatčení byl ještě propuštěn, ale následně byl zařazen na nucené práce do Osvětimi. V červnu 1943 byl na tyto. „nucené práce“ odvezen.

V Osvětimi

František Cenkl byl v jednom z osvětimských pobočných pracovních táborů, v tzv. Auschwitz III. (Buchenwald – Ost., blok 6), kde stavěli továrnu pro koncern I. G. Farben, která vyráběla syntetický benzin. Pracoval pod pražskou stavební firmou Sedlák. Původní nucené nasazení se ihned po příjezdu stalo vězněním. Jen za přiblížení k plotu tábora následovala okamžitá smrtící dávka z kulometu.

Hladový denně pracoval dvanáct hodin za neustálého šikanování a bití. Jak sám František Cenkl vzpomíná, nejhorší byli polští kápové, kteří se chtěli za každou cenu zalíbit svým nacistickým věznitelům. Za sebemenší přečin byli často vězni na místě ubiti. „Tam neměl lidskej život absolutně žádnou cenu. Z pudu sebezáchovy musel člověk dělat to, aby přežil. Nic víc.“

Setkání se smrtí bylo každodenním otřesným zážitkem. Kvůli katastrofálním hygienickým podmínkám se rozšiřovaly nemoci a epidemie. Ve vedlejším lágru s francouzskými a americkými zajatci se rozšířil skvrnitý tyfus. „V tom lágru dostali skvrnitej tyfus. Kolem těch baráků dřevěnejch se vykopaly jámy. Tři čtvrtě metru do hloubky a šedesát centimetrů široký. Tam se vozilo pořád bez přestání vápno. To byla izolace, aby to potkani neroznášeli od nich k nám. Víte, tam bylo těch potkanů!“

Útěk z Osvětimi

Začátkem roku 1944 se František Cenkl s kamarádem Karlem z Lazník u Přerova rozhodli, že utečou. Schovali se do jednoho z vagonů vlaku, který do továrny dovážel materiál potřebný k výrobě. Vojáci kontrolující vlaky je nezahlédli, a tak se jim podařilo odjet až do blízkosti protektorátních hranic u Bohumína. Tam se vmísili do skupiny námezdních dělníků a nepozorovaně se dostali až do bezprostřední blízkosti hranic v Michálkovicích (dnes součást Ostravy). Neustále museli myslet na to, že v případě chycení jim hrozí trest smrti. Došli až k místnímu hřbitovu, kde se chopili lopat a pro změnu se vydávali za hrobníky. Počkali, až projde pohraniční služba, a potom se rychle přemístili k nádraží. „To bylo střežený jako hrom.“ Ve chvíli nepozornosti stráží proběhli nádražní budovou a nasedli do vlaku, který mířil do Přerova. „V Přerově to bylo něco hroznýho. Přerov byl střeženej. Přerov byl odjakživa středisko. To je střed Moravy, tam jedou všechny vlaky. Na tom nástupišti bylo hrozně smradu. To byly balíky, kufry, všechno, co bylo poslaný do Německa. Oni to tam nedávali. Potřebovali vlaky na jiný věci, než aby posílali balíky. Tam byly balíky možná dva roky. To teklo, smrdělo, to se ani neuklízelo. Já jsem se potom ptal jednoho Přerováka. Říkal: ,Tam začla epidemie.‘ Tak to začali nakládat a odvážet. To tam byly tisíce potkanů! To bylo  hrozný.“

Návrat do Olomouce

Po příjezdu do Olomouce si musel František Cenkl rychle najít práci, aby ho Němci nepodezírali. Zfalšoval si údaje v pracovní knížce a nastoupil do firmy Wagner-Werke, kde měl kamarády, kteří jej po celou dobu kryli. Do konce války už na něj esesáci nepřišli, a tak mohl v Olomouci prožít radostné chvíle osvobození.

Po válce nejprve nastoupil na vojnu k 156. dělostřeleckému pluku v Olomouci. Občas vojáci ještě zasahovali v místních lesích proti ozbrojeným bandám německých utečenců. Po ukončení vojenské služby pracoval ve velkoobchodě a stal se tam po roce 1948 předsedou  ROH. Jakožto národní socialista se ale neztotožňoval s komunistickým režimem, což mu ve vyostřené době padesátých let nakonec vyneslo věznění v Jáchymově.

Při jedné podnikové schůzi přišli náboráři z KSČ a Františka Cenkla jakožto předsedu ROH nutili ke vstupu do strany. To se mu ale vůbec nelíbilo a vystoupil s projevem, že odbory musí být v oponentuře k vládní straně, jinak nemají smysl a mohou je rovnou zrušit. Krátce po tomto projevu si pro něj domů přišlo StB. Ihned byl odvezen do samovazby v Olomouci. Ta byla dle jeho slov horší než Jáchymov. „Tam byly kóje, většinou pro jednoho. Byla tam taková úzká ulička a schválně se tam nalévala voda. Postele byly vyleštěný fošny. Tam sis lehl a za pět minut jsi byl dole. Mně tam za čtrnáct dní shnily boty. Tam se takhle vyšetřovalo.“ Zatčen byl v říjnu 1950. „Já jsem měl doma dvě děti a manželka byla v jiným stavu.“ V lednu následujícího roku měl soud, kde jej za vyjádření vlastního názoru odsoudili na jeden a půl roku do uranových dolů v Jáchymově.

V komunistických nápravných pracovních táborech na Slavkovsku

„Tak jsem dělal v Jáchymově. Já jsem nevěděl, kdy se mi narodilo dítě a ani co se mi narodilo. To byla horší bestiální sviňárna než za Němců. To bylo hrozný.“ Za celou dobu pobytu v tomto tzv. nápravném zařízení mu bachaři nedoručili jediný dopis od ženy, i když ona mu je posílala pravidelně.

Byl v táborech Barbora a Ležnice u Horního Slavkova. Za každou maličkost mu hrozila korekce, což byla neuvěřitelně malá vlhká betonová kobka bez oken. „To bylo vůbec hrozný. Protože oni si něco vymysleli. Najednou zakázali, že se po desáté večer nesmí kouřit. To dali večer příkazem k nástupu. Já jsem přišel na světnici, šel jsem a zapálil jsem si. Chytli mě a do korekce. ,Ale proč?‘ – ,Víš, že se nesmí kouřit?‘ Povídám: ,Nevím.‘ –  ,Tak ti to měli kluci říct.‘ Šel jsem do korekce. Celou noc až do rána. Ještě ti kluci. Tam jsem přišel, to jsem byl v trenýrkách. V té korekci betonové byla hrozná  zima. Tak mi tam naházeli kabáty a deky.“

V září 1951 mu přišlo předvolání k odvolacímu soudu v Karlových Varech. Tam se stalo něco neuvěřitelného. Soudce mu trest zrušil a prohlásil jej za nevinného. Byl sice propuštěn, ale žádné omluvy nebo dokonce odškodnění se nikdy nedočkal.

Po návratu z vězení

Doma ho vůbec nečekali a v první chvíli si rodina myslela, že z vězení utekl. Rychle si ale musel najít práci. Vrátil se do velkoobchodu, ve kterém proti němu u soudu svědčili jeho kolegové, a vymohl si tam pracovní potvrzení, že v době pobytu v Jáchymově pracoval v tomto podniku. Díky tomu neměl žádné problémy se sháněním práce, a mohl tak nastoupit v Moravskoslezských železárnách. V této továrně se vypracoval až na vedoucí funkci a měl pod sebou 150 zaměstnanců. Podal tam také mnoho zlepšovacích návrhů, které ulehčily výrobu. Ironií osudu byl po roce 1968 jedním z jeho podřízených bývalý dozorce z olomoucké samovazby, který se k vězňům nechoval vůbec dobře. František Cenkl se mu už nijak nemstil. Jeho největším trestem byl fakt, že musel pracovat pod bývalým muklem.

Ještě dnes František Cenkl vzpomíná s hrůzou na Osvětim. „Dodnes se mi kolikrát o tom zdá, i když je to tolik let.“ Má také veliký odpor ke komunistickému režimu. Se situací po roce 1989 není příliš spokojen. „Myslel jsem, že to dopadne rozhodně líp. To ještě není ono. Zase se tam ti komunisti tlačí.“