The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Cerhová (* 1943)

• narodila se 2. července 1943 v Kamenici u Jihlavy

• vyrůstala u prarodičů

• babička jí nedovolila pokračovat ve studiích, a tak od čtrnácti let pracovala

• v roce 1968 musela čelit výhrůžkám kvůli manželovu členství v KSČ

• vedla pionýrský oddíl

• po revoluci podnikala v chovu drůbeže

• v roce 2022 žila ve středočeských Sovenicích

Už mě rodičům nikdy nevrátila

Zdenka Cerhová, rozená Dobrovolná, se narodila 2. července 1943 v Kamenici u Jihlavy. Maminka Bohumila pracovala jako dámská krejčová, tatínek Josef se vyučil tesařem. Hned po konci války se s rodiči přestěhovala do malé vesničky Cerekvička nedaleko Jihlavy. „Byly to prázdné baráky po odsunutých Němcích nebo prchajících před vojenskou frontou na západ,“ vzpomíná. Tam se také na konci června narodil její bratr Josef, a tak tatínek přivezl na výpomoc babičku, svoji tchyni. „Když přijeli s koňmi a bryčkou na dvůr, ze stáje řval hladový dobytek a babička uviděla u špatně přikryté studny děvčátko, jak se courá ve vodě a do vody hází kamínky. Když se pak vracela domů, vzala mě s sebou, abych se tam neutopila. A už mě rodičům nikdy nevrátila.“ Rodiče se nakonec do Kamenice vrátili také, ale malá Zdenka zůstala už bydlet u babičky. „Dědeček byl můj zlatý, babička byla hodná, ale přísná.“

Když nebyla pamětnice ve škole, musela pomáhat v hospodářství. Nosila dědečkovi obědy, s babičkou pomáhala na poli a odpoledne pásla krávy a kozy. „I když jsme doma měli dobytek a slepice, museli jsme hodně šetřit. Protože jsme měli pole, museli jsme odvádět státu dodávky. Maso, mléko, vajíčka, mák, někdy i bílý, obilí a brambory. Pokud nebyla úroda, tak to bylo špatné, […] museli jsme ji nahrazovat, většinou masem. Takže jsme měli na zabití prasátko, a prasátko se muselo dát na dodávku,“ popisuje pamětnice.

Ve čtrnácti letech jsem už pracovala na státním statku

Základní školu končila v roce 1957 osmou třídou, ve které se skládaly závěrečné zkoušky z matematiky a češtiny. Zdenka Cerhová pak chtěla pokračovat ve studiu na zdravotnické škole. „Babička mi ji zakázala. Pan ředitel Dovalil ji přemlouval, ať mě dá na zemědělku, ale také neuspěl. Prý se za chvíli vdám a k čemu mi ta škola bude. Ona prý si mě vychovala, abych jí pomáhala. Tak jsem ve čtrnácti letech pracovala půl roku na státním statku,“ vypráví pamětnice. Po několika měsících její teta přemluvila maminku a ta ji přihlásila do továrny Pleas v Lukách nad Jihlavou, kde se vyučila strojní šičkou. V dílně se šilo například zateplené prádlo pro vojáky, o čemž měli zaměstnanci zakázáno mluvit.

V sedmnácti letech se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem, ten byl na vojně jako radista přidělen k pohraničníkům a následně také vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1963 se vzali, Zdenka Cerhová se odstěhovala za svým mužem do Kanic a postupně se jim narodily čtyři děti.

Na rok 1968 vzpomíná velmi nerada. Její muž byl sice členem KSČ, ale, nejen podle jejího názoru, byl hodný a velmi šikovný, mnoha sousedům chodil domů pomáhat a opravovat, co zrovna potřebovali. Jenže v roce 1968 se hodně lidí proti němu obrátilo. „Vyhrožovali nám, že všichni komunisti budou viset. Byla jsem z toho vyděšená hlavně kvůli dětem.“

Když byla revoluce, tak jsem stranickou knížku rozškubala

Později pamětnici její děti přemluvily, aby vedla pionýrský oddíl. „Scházeli jsme se různě, peklo se, vařilo se, šilo, tělocvična, hřiště, vycházky a sbírali jsme léčivé byliny, ty jsme sušili u nás na půdě. O prázdninách jsme stanovali u rybníka.“ Sama pak nakonec do KSČ také vstoupila. „Dcera chodila na vysokou školu […] a dostala jsem podmínku od jednoho pána, co vládl v Jihlavě, že buď půjdu do KSČ, anebo že se může stát, že prostě se ta zkouška neudělá,“ vysvětluje. Zdenka Cerhová vzpomínala, že dceři o svém vstupu do strany ani neřekla, aby z toho neměla výčitky. „Když byla revoluce 17. listopadu, tak jsem tu knížku rozškubala a ulevilo se mně,“ přiznává pamětnice. I díky svým zkušenostem tak nikdy nikoho kvůli členství ve straně neodsuzovala. „Byli to i dobří lidé, i prevíti, tak jako dneska. Prostě museli, pokud chtěli žít nebo něčeho docílit.“

Její první muž zemřel v roce 1987, o dva roky později se pamětnice vdala za Václava Cerhu a přestěhovala se s ním k Nymburku. V devadesátých letech si také zařídila živnostenský list a začala podnikat. „Chovala jsem doma drůbež a chodila jsem ji prodávat. […] V padesáti letech jsem si musela udělat řidičský průkaz na auto i náklaďák.“ Po smrti svého druhého manžela zůstala Zdenka Cerhová bydlet ve středočeských Sovenicích, kde žila i v roce 2022.