Ing. Miloslav Čermák

„Jo, zemřel Gottwald, potom. A na toho Gottwalda byla přehlídka před rakví, v Praze na Letný. A my jsme tam vyjeli… byli jsme dělostřelci, měli jsme černý nárameníky. A museli jsme si je přešít na červený, abysme vepředu seděli jako pěchota. Těch pěšáků nebylo tolik. Byly tam taky jiný vojska… tak jsme nasedli, zastavili jsme, jak je Prašný most, nahoře, nad Hradem, to se jde přes Jelení příkop. Tam se dá jít do Hradu… Byli jsme asi třetí auto, byly to ereny ještě, obyčejný, civilní auta, my jsme vojenský auta žádný neměli. A my jsme tam stáli, seděli jako pěšáci, pak tam byli taky s kanony, tankisti nějaký, ale byla tam celá armáda. A my jsme zastavili, tak jsme čuměli, hodinu. A když měl ten pohřeb začít, tak se tam vrhla… na chodníku spousta civilistů. Přinesli si tam jedny štafle a dali si je, jak se napojuje… postavili si tam štafle, vylezli na ně, a když byli všichni nahoře, tak ty štafle praskly a oni spadli na zem. Za chviličku nato jela rakev… ještě než jela rakev, tak mi poručík říká: ‚Podívejte se, jestli někdo nemá náboj v komoře, jestli nemá nabitej samopal.‘ Já jsem říkal: ‚Nemá, já jsem žádný náboje nedostal.‘ Já jsem vždycky dostal náboje pro celou baterii a rozdal jsem je vojákům, když se střílelo. A já jsem říkal: ‚Já jsem žádný náboje nevyfasoval a taky jsem žádný nerozdal.‘ Ale byl to rozkaz, všichni museli otevřít závěr, aby ukázali, že tam nic není, žádný náboje. Tak jsem říkal: ‚Ne, nikdo nemá náboje.‘ Takže Gottwald byl v bezpečí…“

„‚Ale dejte si na sebe pozor. To víte, chcípající kobyla kope. Jestli vás chytnou, tak vás postřílejí.‘ My jsme říkali: ‚To my víme. Ale zítra nás můžou zastřelit tamhle. Tady máme šanci, že se nějak dostaneme aspoň blíž domů.‘ Šli jsme městem, ulice rozbombardovaný… prostě hromady cihel. Najednou tam někdo shodil nějakou plechovou tabuli… my jsme šli potichu… musíme projít tiše. Najednou jsme osvítili baterkou: ‚Pozor, nevybuchlá bomba!‘ Jsme říkali: ‚To je jedno. Teď nesmí vybuchnout.‘ A šli jsme přes ty hromady, až jsme došli na nádraží. Na nádraží bylo pár lidí, byly tam takový hodiny veliký. Visely… byly vyražený, viselo tam jen to kolo… tam už bombardovali. A tam jsem si normálně koupil… chtěl jsem k nám do Luk, ale oni říkali, že prodávají jen do šedesáti kilometrů. Tak jsem koupil do šedesáti a to bylo do Třebíče. Já jsem v Třebíči chodil rok do školy, tak jsem to tam znal. Věděl jsem, že v Třebíči se napojuje trať od Vídně a tam vedla, přes nás, hlavní trať Berlín – Vídeň, jedna z hlavních tratí Velkoněmecký říše. A to spojovací nádraží bylo veliký a tam byly narvaný jeden vlak vedle druhýho a samí vojáci. Kanony tam byly, těžký, dělostřelecký, a spousty vojáků. A teď tam přitáhli lokomotivu a my jsme to měli do Luk asi deset kilometrů. A my jsme říkali: ‚Člověče, vždyť my bychom mohli utýct pěšky… jenže tam hlídaly stráže, chodily se samopalama, u vchodu chlapi v koženejch kabátech…“

„To trvalo všechno pět vteřin, celej ten nálet. A teď začaly první bomby padat dolů a já jsem byl naštěstí na tom kraji, a tak jsem skočil… viděl jsem, jak se zvedá, asi dvě stě metrů ode mě, asi do dvaceti metrů výšky, hromada oranice, kde ty bomby vyhazovali. Nebylo tam vůbec vidět. Já jsem skočil k řece a tam byla pěšinka od rybářů a teď jsem po ní utíkal ven, co to dá. Jenže my jsme měli takový dřeváky, to nešlo utíkat dobře. To mělo dřevěnou podrážku, tak jsem to chtěl rozvázat, to nešlo, tak jsem to chtěl strhnout, to nešlo taky, tak jsem se na všechno vyflákl a utíkal jsem dál. A teď slyším jednu bombu, jak hvízdá, a říkal jsem si, že ta letí snad rovnou na mě. Tak jsem sebou praštil do trávy a zoufale jsem se držel a najednou práskla bomba tak blízko, že mě to vyhodilo, ztratil jsem kontakt se zemí a vylítl jsem nějak nahoru, vysoko, a tam jsem se otočil a spadl jsem dolů na záda a držel jsem v rukou dvě hrsti utržený trávy. Naštěstí ta bomba bouchla nahoře, nevím, jestli tam někoho zabila, nebo ne, po tom jsem už nešel. A hned po nás stříleli z kulometu, přilítli… a hned po nás stříleli. A jedna ta dávka šla asi dva metry tou řekou, viděl jsem ve vodě čáry od těch střel. No a pak jsme utekli a já jsem zabloudil. Bylo po poplachu a šel jsem domů. A nemohl jsem najít, kde je ta škola. A tam táhly celý davy, hlavně ženský s kočárkama, vezly malý děti a hlavně jídlo. Z města pryč.“

„A když dobyli Hodonín, tak přišli vojáci k nám do školy a vzali si každý dva kluky. Mě si vzal a ještě jednoho kluka taky jeden voják se samopalem. A já jsem se ho ptal, co budeme dělat. On říkal, že budeme kopat Maschinengewehrnest, prostě že budeme vykopávat kulometná hnízda pro těžký kulomety. To znamená takhle hluboko, přesně do půlkruhu. Tam stál chlap, koukala mu jen hlava a jinak byl krytej a mohl střílet. Přijdeme k prvním domkům, tam byla cesta. Na jedný straně byly pole a na druhý už začínaly rodinný domky… vytáhl mapu a řekl: ‚Hier.‘ Tam byla taková starší paní, viděla německýho vojáka, tak se zatřásla. Já povídám: ‚Paní, nebojte se. My vám jdeme jenom na zahradu vykopat kulometný hnízdo.‘ A ona: ‚Ježíši Kriste...!‘ Já jsem říkal: ‚Já za to nemůžu.‘ Tak jsme kopali. Vykopali jsme jedno a ještě pak u druhýho baráku, vykopali jsme druhý. A ten voják jezdil s kolečkem! Na krku samopal, my jsme mu to naložili a on s tím odjel, vysypal a furt: ‚Los, los!‘ Už bylo vidět, že se bojej, ty Němci.“