The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leopoldina Čermáková (* 1929)

• narozena jako Sochová 3. října 1929 v obci Teslić v tehdejší Jugoslávii

• měla jedenáct sourozenců, žili v chudých poměrech

• od šesti let žila v obci Dolna Topolna

• absolvovala pouze čtyři roky základní školy

• během druhé světové války byla její rodina v kontaktu s partyzány

• roku 1946 se odstěhovala do Československa, s rodinou žila v Heřmaničkách u České Lípy

• roku 1948 se provdala za Václava Čermáka, o rok později se jim narodila dcera

• žila v Mimoni, Děčíně a později Mnichově Hradišti

• v roce 2024 žila v Mnichově Hradišti

Prožila dlouhý a naplněný život plný historických zvratů, které ji i její rodinu ovlivnily. Když se po válce vracela Leopoldina Čermáková z Jugoslávie do rodné země svých prarodičů, neuměla česky. Netrvalo to ale dlouho a na nové prostředí si zvykla – našla si muže a provdala se. Následující roky prožila spokojeně, politické dění se jí nedotýkalo.

Otec se narodil cestou do Jugoslávie

Leopoldina Čermáková, rozená Sochová, se narodila 3. října 1929 v obci Teslić v tehdejší Jugoslávii (dnešní Bosně a Hercegovině) Marii a Antonínovi Sochovým. Její rodiče se seznámili v Teslići, ale obě jejich rodiny byly původem z Čech. Prarodiče z otcovy strany Kateřina a Matěj Sochovi pocházeli ze středních Čech – dědeček konkrétně z obce Kolaje nedaleko Poděbrad, babička od Staré Boleslavi (dnešní souměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav). Prarodičům se postupně narodilo osm dětí, žili v chudých podmínkách a nemohli pořádně zajistit své potomky, proto se rozhodli pro odchod do okrajové části Rakouska-Uherska, kde měli dostat střechu nad hlavou a polnosti.

Rodina odjela roku 1897. Po cestě ve vlaku se Kateřině Sochové narodil syn Antonín – otec Leopoldiny Čermákové. Když bylo Antonínu Sochovi sedmnáct let, narukoval do Čech. Účastnil se bojů v první světové válce, ale brzy byl zraněn. Nějakou dobu strávil v nemocnici v Mladé Boleslavi, poté se vrátil zpátky za rodiči.

Babička z matčiny strany Františka Kuchařová pocházela z Ostravy, na území dnešní Bosny a Hercegoviny odešla se svým manželem, který pocházel z Rakouska.

Partyzáni k nám chodili, když jsme spali

Rodiče pamětnice se seznámili v Teslići. Společně přivedli na svět dvanáct dětí. „Maminka byla hodně doma, často ležela, protože co ob rok rodila,“ vzpomíná Leopoldina Čermáková. Dětství v takto početné rodině bylo poměrně specifické. Sourozenci se museli tak trochu vychovávat navzájem a brzy se naučit samostatnosti. Rodina pochopitelně neměla moc peněz. Sochovi měli malé kamenité pole a pár kusů dobytku a drůbež. Žili poměrně chudě. Pěstovali brambory, řepu, ječmen nebo kukuřici. Tyto plodiny pak sloužily po celý rok pro jejich obživu. „Radost jsme měli vždycky z kukuřičné kaše. Kukuřičná kaše se uvařila a zalilo se to mlékem, to bylo na snídani a pak se zadělalo ještě na kukuřičný chléb. A k večeři jsme k tomu měli třeba buďto smažený vajíčko, někdy tvaroh, anebo kyselý mlíko, když se podojilo,“ popisuje, jak se mnohačlenná rodina stravovala.

Leopoldina Čermáková se s rodiči a sourozenci ve svých šesti letech přestěhovala do obce Dolna Topola, kde žili prarodiče. Tam také nastoupila do školy. „Učily nás jeptišky, byla to německá škola. Ráno jsme se vždycky modlili. Pak jsme se učili. Psali jsme na tabulky, sešity jsme dostali až v druhé třídě,“ vypráví. Školu ukončila po čtyřech ročnících, další vzdělání už neměla. Místo studia pomáhala doma s hospodářstvím. Později pracovala jako pomocná síla u strýce, který působil jako krejčí.

Obec, kde Leopoldina vyrůstala, byla multikulturním místem. „Kromě Čechů tam byli Turci, na jejich ženy se nikdo nesměl podívat. Pak Srbové, ti drželi pospolu, měli svoje školy a kostely. Poláci měli dokonce vlastní vesnice,“ říká. Ona sama mluvila německy, česky sice rozuměla, ale mluvit neuměla. Na Československo silné vazby rodina neměla, snad až na otce, který dostával od československých úřadů invalidní důchod.

Z období druhé světové války vzpomíná Leopoldina Čermáková na příchod německých vojáků. Ti se podle jejích slov k místním chovali velmi špatně. „Oni si mysleli, že jsme všichni partyzáni,“ vysvětluje a dodává: „Brácha akorát vyšel školu a šel do učení, myslel, že se vyučí malířem pokojů, ale přišli Němci. Tak oni Němci to dali těm Ustašovcům. Ante Pavelić byl hlavní představitel těch Chorvatů.“ Leopoldina Čermáková mluví o samozvaném vůdci Nezávislého státu Chorvatska Ante Pavelićovi, který od roku 1941 vládl Bosně a Hercegovině. [1]

Mimo jiné se rodina dostala do kontaktu s partyzány, kterým se snažili všemožně pomoct. Jedním z nich byl i bratranec Ivan, jehož rodina bydlela hned vedle Sochových. „On nosil letáky s informacemi, co se děje. Naše máma vždycky čekala, co se dozví,“ vypráví a dodává, že je partyzáni i několikrát v noci tajně navštívili. „To my jsme spali jako děti a oni přišli akorát říct, co je novýho, a zase se sebrali, zase šli pryč do vesnice pro jídlo,“ popisuje.

Byli jsme rádi, jak se všechno semlelo

Válku nakonec Sochovi prožili ve zdraví a bez větších problémů. Poté, co boje ustaly, vyslyšela rodina výzvy prezidenta Beneše a rozhodli se přestěhovat do Československa. V Heřmaničkách u České Lípy dostali statek po odsunutých Němcích, kde začali hospodařit. Za rodiči a sourozenci se Leopoldina Čermáková vydala až o několik měsíců později. Do té doby stále vypomáhala strýci. Uklízela a pomáhala s menšími krejčovskými výkony jako bylo například přišívání knoflíků. Po nějaké době si zařídila pas a čekala, až bude vypraven vlak do Československa. Odjela do Bělehradu, kde asi měsíc spala na zemi v tamní škole a vyčkávala příjezdu vlaku. Nakonec se vydala na cestu v nákladním vagónu. Dorazila od Prahy, odkud ještě musela jet do České Lípy, Zákup a pak teprve do Heřmaniček.

Jen chvíli poté, co se ocitla ve svém novém bydlišti, se setkala se svým budoucím manželem Václavem Čermákem, který se svou rodinou zrovna odjížděl na pole. Tehdy za ni ještě musel mluvit její bratr, protože ona sama češtinu neovládala. Po nějaké době se sblížili a nakonec se roku 1948 vzali. Leopoldina Čermáková pracovala nejprve na statku u rodičů. Po svatbě se přestěhovala k tchánovi s tchyní. Soužití ale nebylo udržitelné, Leopoldina Čermáková nechtěla bydlet s rodiči manžela, zatímco on byl spokojený. Proto se odhodlala k velkému kroku a odstěhovala se zpátky k rodičům. Našla si práci v Mimoni v závodě Severka, kam dojížděla od svých rodičů. Po nějaké době si našla vlastní bydlení – jeden pokoj v Heřmaničkách. „Manžel pořád chodil okolo, ale neodvážil se za mnou přijít. Až jsem mu jednou řekla, ať přijde na čaj,“ vzpomíná. Novopečení manželé se nakonec usmířili a společně se odstěhovali do Mimoně. Roku 1949 se jim narodila dcera Venuše, hned po jejím narození Václav Čermák narukoval na vojnu.

Roku 1953 odešla rodina do Děčína, kde manžel našel práci. Ani zde se ale neusadili napořád a přestěhovali se do Mnichova Hradiště, kde žila manželova rodina. Tam Leopoldina Čermáková začala pracovat v zahradnictví. Později působila také v podniku Liaz. Se svou rodinou žila šťastně. Pohodu narušil srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. „Tanky byly všude a prý že je válka... Všude se měnily směrovky, aby se vojáci nemohli orientovat,“ vzpomíná. Její život se ale brzy znovu vrátil do starých kolejí. Politické dění nevnímala, a tak ani sametovou revoluci nijak neprožívala. V roce 2024 žila s dcerou v Mnichově Hradišti.

 

[1] Dějiny Bosny a Hercegoviny. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-n. l. Dostupné z: Dějiny Bosny a Hercegoviny. Online. Wikipedia.org. Př. n. l. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Bosny_a_Hercegoviny. [cit. 2024-09-10].. [cit. 2024-09-10].