Eva Černá

Tazatel: „A 68. rok jste teda prožívali v těch Němčicích?“ - „To jsme byli ještě v Budětsku. A protože jsme nechtěli poslechnout, tak holt jsme museli odejít. Manžel, ten něco podepsal v ROH, nějakou petici tam podepsali a potom ti kantoři, kteří to podepsali, tak měli problémy. Manžela teda shodili z toho ředitelování a dali to mně v tom pololetí. A potom si mě znovu zavolali na výslech a přesvědčovali mě a já jsem jim řekla, že sdílím manželovy názory a že proti němu nepůjdu a že jsem věřící a tak prostě jsem věřící.“ Tazatel: „To byli nějací estébáci?“ - „Ne, ne. To byli naši pohlaváři z odboru školského a z okresního národního výboru. Tak nám řekli, že nám dají poslední šanci teda, ale že nesmíme chodit do kostela. A taky jsme dostali dozor, pana ředitele, který byl z okresního výboru strany, ale byl to kantor, byl to profesor. No profesor, byl to středoškolský učitel, mohl učit na gymnáziu. Pak odešel do těch Němčic a my jsme spolu pak hráli divadlo a tak jsme se skamarádili, že jsme se pak měli jak v bavlnce v těch Němčicích taky. Nemůžu si stěžovat. Tazatel: „A ještě v těch padesátých letech, když se zavíraly řády, byli zavíráni různí ti faráři, tak jste proti tomu nějak protestovali? Dalo se proti tomu něco dělat?“- „Proti tomu se nedalo nic dělat.“ Tazatel: „Zažili jste třeba něco takovýho, že jste měli třeba faráře a on druhý den už nepřišel na faru?“ - „Jo, jo. A my jsme se všema teda kamarádili, to byla ta největší legrace. Naši největší kamarádi byli kněží. A to taky nám uškodilo.“ Tazatel: „Vyprávěli v těch šedesátých letech, když se pak začali vracet, nějaký ty zkušenosti z těch lágrů?“ - „To víte, že jo. Ten jeden, to byl teda kněz, pak byl opatem v Teplé. Byl tam původně převorem, oni ho pak zavřeli. Tenkrát to úplně zničili, to byli ti premonstráti, ale on byl zavřený šest nebo kolik roků i za Němců. Byl v německým lágru.“ Tazatel: „Nebyl náhodou v Nový Říši? Tam byli premonstráti zavření.“ - „Ne, on byl v Teplé.“ Tazatel: „A nebyl teda zavřenej v Buchenwaldu, Dachau?“ - „Já bych vám mohla dát přečíst knížku, kterou on napsal. On tam velice pomáhal těm spoluvězňům, on měl možnost vyměnit mrtvolu za živého nebo tak nějak.“ Tazatel: „On tam dělal asi nějakýho schreibera, ne?“ - „Schreibera ne, ale nějak tam vozil ty mrtvoly. Já už přesně nevím, to bych lhala, ale vím, že dokonce jeden z tehdejších ministrů mu vděčil za život. Tak to byl asi v tom Buchenwaldu… To za ním jezdilo spoustu lidí, to třeba za ním přijela celá rodina z Itálie. I po smrti toho zachráněnýho přijela z vděku za ním. My jsme mu říkali teda pane převore. A on teda nakonec dostal v roce 68., jak se tomu říkalo, ten souhlas. A byl pak ustanovený v Bohuslavicích a to zas je blízko toho Budětska. V Laškově jsme měli zase pana faráře, který namaloval tyhle obrázky, pan farář Jemelka, který k nám jezdil učit do školy, protože Koničtí na to nestačili, tak nám jezdil vypomáhat. To už byl teda starší pán a my jsme se velice skamarádili a ten převor zase s ním taky kamarádil, a když se oni setkávali, tak to u nás bývali pečení vaření…Tak pak na nás přišlo udání, že se stýkáme s hierarchií… A tak dále a tak dále a tak dále…“

„A najednou nad ránem klepali na okno. Jarek Škrabal přišel a Pepa Rikitan a myslím, že ten Škrabal z těch Jaroměřic a ještě někdo. A Rikitan řekl: ‚Okamžitě se sbalte a okamžitě musíte z domu pryč. Už je to prozrazeno.‘ Odkud tu zprávu měl, nevím, ale pravděpodobně z té četnické stanice tam od nás, protože tam byli dobří lidi. No tak co, tak jsme se skutečně ihned začali balit, Rikitan řekl, že chlapci půjdou ihned s nima do lesa k partyzánům, jako můj manžel a brácha Bohumil. My že se teda máme sbalit a že máme jet přes Olomouc do Moravičan. Do Moravičan že máme přijet prvním vlakem, co jede po půlnoci, že nás tam někdo bude čekat a o další že se nemáme starat. No jo, no tak dobře…Tak my jsme teda hned večer jeli, my jsme to měli všechno sbaleno, s sebou jsme si nemohli vzít nic, akorát to oblečení na sebe a pro malého ty plínky a tak něco, jinak co bychom si mohli brát.“ Tazatel: „Tak to byla asi zima, ne?“- „Jo, byla zima, všude ležel sníh. Tak abychom nejeli ze Stražiska, protože to je malé nádražíčko, tam bysme určitě vzbuzovali nějakou pozornost, jet někam v šest hodin někam pryč. Tak jsme šli pěšky do Ptení, do Ptenského dvorku a na tom Ptenském dvorku byla zastávka – dráha, tak jsme šli tam na to nádraží. Já jsem si kočárek zavezla tam ke své kamarádce, která taky chodila do reálky, Dana Laborová, nějak jsem se jí vymluvila, já už nevím jak, prostě jsem tam nechala kočárek, a že si pro něj přijdu, jak pojedu zpátky. No a jeli jsme do toho Olomouce, tam jsme přenocovali u strýčka, to byl maminčin bratr, tak jsme u něho přespali a v noci byl nálet, a tak oni šli do krytu, ale my jsme nemohli, protože jsme tam nebyli hlášeni. Zjistili jsme, že ve tři hodiny ráno nebo tak nějak jel ten vlak do Moravičan, to bylo strašně brzo, první po půlnoci… No ale tak jsme jeli tímhle prvním po půlnoci a dojeli jsme do Moravičan a tam nikdo nečekal. Tak jsme se chvíli potloukali po nádraží a už se na nás tam ti železničáři dívali, tak jsme váhali, co budeme teda dělat. Nikoho jsme neznali, nevěděli jsme žádnou adresu, nic… Akorát já jsem věděla, když se manžel bavil s tím Viktorem, on totiž můj manžel ještě předtím, než ho propustili, on byl učitel a nějaký čas teda učil, pak ho propustili a byl totálně nasazený, ale právě než ho propustili, tak učil právě v té Vranové Lhotě. A tak se tam ptal asi na někoho a tak mu ten Rikitan řekl o nějakém panu Švěcovi, že tam chodívají nebo něco o něm povídal. Tak to bylo jediné jméno, co jsem znala. Tak jsme si řekli, že teda půjdeme asi pěšky do té Vranové Lhoty, že třeba někoho tam… A když jsme přišli na konec Moravičan, tak ten malý hrozně křičel, vykopal se z peřinky, teď mrzlo, sněhu bylo a on měl nožky fialový, venku vytažený, tak jsme si řekli, že dál jít nemůžeme. Tam bylo takový stavení, taková neomítnutá budova, taková jakoby nic moc. Tak jsme si řekli, že tam třeba žádnej zrádce nebude a třeba se tam nějak obejdem… tak jsme vešli do toho dvora, to bylo takový stavení selský, hospodářský a teďka jsme tam viděli, že tam je taková verandička, to si dodnes pamatuju, a tak jsme vešli na tu verandičku a z té verandičky šly dveře zřejmě do kuchyně a tam se taky svítilo. Klepali jsme, ale nikdo nikde, tak jsme šli dovnitř, tam se topilo v kamnech, ale nikdo tam nebyl. No tak jsme chvilku stáli v té kuchyni a vtom přišla nějaká paní v šátku, taková hospodyně, od dobytka přišla zřejmě. Tak jsme ji pozdravili a ona tak jako nic… Byla taková zamračená a nebyla nijak zvlášť přívětivá, a tak já jsem ji prosila, jestli bychom si tam mohli ohřát mlíko pro toho malýho, že má hlad. Ona jenom ukázala na plotnu, tak si to ohřejte… a šla si po svým. Tak my jsme teda přebalili toho chlapce a nakrmili a pořád jsme říkali, co teď! A mě potom napadlo: ,Ty, tati, co když oni nevěděli, že to byl ten první vlak, nebo nepředpokládali, že s ním pojedeme. Co když přijede další vlak?‘“

Tazatel: „A jak ti partyzáni na vás působili, jak byli třeba oblečení, přišli ozbrojení atd.?“ - „No tak oni měli pistole většinou teda, akorát někteří ti Rusi si potrpěli na to, že mají nějaký ty flinty a tak.“ - „Takže měli jako ty dlouhý ruční zbraně, že měli nějaký ty samopaly, pušky atd.?“ - „Jo, samopal měl taky někdo, to jo. Ale jinak to byly většinou pistole.“ Tazatel: „A jak byli oblečení?“ - „Normálně, civilně, všichni normálně, i ti Rusi chodili normálně civilně oblečení.“ Tazatel: „A byli zarostli nějak?“ - „Ne, ne. To oni byli úplně normální, to kdybyste je potkal někde ve vesnici, tak byste nepoznal, že je to nějaký partyzán. Nedalo by se říct, že by byli nějací otrhaní, lidi se o ně taky starali. Oni jim to oblečení dali. To nebyl problém.“ Tazatel: „A povídali něco o Rusku, o tom výcviku nebo tak, jako co tady mají za úkol?“ - „No tak já jsem od nich nic takového nikdy neslyšela, to nikdy neříkali, ani Viktor (sovětský důstojník kpt. Viktor Petrov Kružilin), který se velice skamarádil s mým manželem, čili oni měli hodně spolu všelijaké debaty, jediné, co se manžel dozvěděl, že se učitelé mají v Rusku špatně. A to proto že manžel byl učitel, ale v té době byl totálně nasazený do Lutína do té fabriky a byl tam taky můj brácha, který pak měl jet do reichu, ale nějak se z toho vyzul, že měl slepý střevo či co, a taky byl v tom Lutíně, takže ti dva byli kamarádi spolu.“ Tazatel: „A vy už jste měla v té době dítě?“ - „A já jsem měla od října na podzim toho roku 1944 dítě.“ Tazatel: „Takže ta vaše situace byla v té době teda taková, že jste byli mladá rodina s dítětem, teďka tam přišli partyzáni… to bylo asi takové dost na pováženou, ne?“ - „No, to asi bylo, ale tenkrát nás nic takové ani nenapadlo. Prostě to bylo samozřejmé. A přijali jsme je velice rádi, maminka teda už byla trošku nemocná, ona mívala takové jako záchvaty žlučníkové a nakonec pak umřela na rakovinu.“ Tazatel: „Takže v tom domečku bydleli ještě vaši rodiče?“ - „Ano, my jsme tam bydleli všichni: brácha Bohumil, ten nejstarší, ten byl u partyzánů - Jaromír, rodiče, manžel, já a malý Přemeček. Chlapci bývali, my jsme tam měli... to byla z půdy udělaná světnička, tak tam se ti partyzáni zdržovali většinou.“ Tazatel: „Takže u vás i přespávali?“ - „No ano. A pak si tam z nás Viktor udělal vlastně takový lazaret, protože když měl nějakého raněného partyzána, tak ho poslal k nám na uzdravení.“ Tazatel: „Takže tam byl nepřetržitě třeba několik dnů někdo?“ - „Ano, jistě, i čtrnáct dní. A byly v tý době nějaký kontroly nebo zátahy?“ - „Ne, tenkrát v tý době ne. Alespoň my jsme teda nic takovýho nezažili. V pohodě jsme tam vlastně tak jako vegetovali všichni.“ Tazatel: „A jak jste pro ně sháněli potraviny? To bylo asi v tý době taky dost těžký… “- „No, my jsme měli hospodářství, takže prasátko jsme zabili… na černo samozřejmě. To pak bylo jídla dost. Jinak obilí jsme měli svoje, takže mouka byla a zelenina byla tenkrát z té zahrady.“ Tazatel: „No, tak živili jste takových deset hladových krků…“ - „No, nevím už, jak přesně to bylo, ale zvládlo se to… “ Tazatel: „Ten okruh podporovatelů se asi neustále rozšiřoval, že? Takže asi i ta vesnice se do toho zapojila.“ - „Jo, to jo, to oni měli v tý vesnici nějaký kontakty, ale víte, to bylo tak, že nevíš, nepovíš. O tom se zkrátka nemluvilo, kam chodí, s kým se stýkají, a my jsme to nakonec ani nechtěli vědět pochopitelně, protože to opravdu bylo nebezpečné. Protože jak na vás přijdou a zavřou vás, tak to prostě povíte. Když to nevíte, tak i kdyby vás zabili, tak to prostě nepovíte.“

„Bratr nechtěl jít k StB a nechtěl vstoupit do KSČ.“ Tazatel: „A kterej to byl ten bratr?“ - „To byl ten nejstarší Jaromír. To byl partyzán, opravdu odvážnej kluk, ten se skutečně mezi ty partyzány hodil. Jenomže tohle nechtěl a začalo se mu nelíbit i to, co se tady všechno dělo, a tak zas byl v odboji zase teda v jiném odboji (odbojová skupina Jarmila a později Světlana).“ Tazatel: „On se po roce 1948 zapojil do toho třetího odboje proti komunistům?“ - „Ještě před osmačtyřicátým rokem.“ Tazatel: „A co to bylo za odbojovou skupinu? Asi to bylo až po roce 48.“ - „No, byla to ta Světlana. Taky měl něco s tím Laušmanem, ale to už nevím co.“ Tazatel: „S tím sociálnědemokratickým předsedou?“ - „Ano, oni ho pak nějak unesli… No, oni ho v pětapadesátém roce unesli z Vídně zpátky do Československa. A ta Světlana s tím jeho přechodem měla něco společného. Když odešel do Rakouska. Konkrétně ale nevím co. Jeho dcera měla za manžela parašutistu Nechanickýho, ten byl pak taky v padesátých letech popravenej. A tak ten můj bráška, ono by to bývalo nedopadlo tak špatně, ale on holt byl partyzán, co se dalo dělat. A ve Vsetíně tam někde něco nakupoval, to on se pak už zase schovával tam na těch Kopanicách, tak zase už nebyl doma, protože po něm zase už šli. A že teda půjde do Rakouska, švagrová pořád jako, to už měl dvě děti, ta jeho paní, ta ho vlastně vyléčila. Ona byla doktorka v nemocnici (po válce měl Jaromír těžký úraz) a oni se tam pak jako dali dohromady, a tak se vzali a měli už dvě děti a tu holčičku ani neviděl. Ta se narodila, Adélka, v osmačtyřicátým roce a to už byl pryč. Do toho Vsetína se teda odvážil jít a nějakej jeho bývalej kamarád ho poznal a zatkl ho a vedl ho tam někde před park a Jaromír ho přemlouval, ať jako neblbne a pustí ho, ale on že ne, ale nesvázal ho, neodzbrojil ho, bohužel teda. A teďka bylo nějaký to příhodný místo a Jaromír si myslil, že mu zdrhne. Tak utekl, ale ten po něm střílel a Jaromír tu střelbu opětoval a Jaromír to dostal jenom do nohy, ale ten chlapec na tu ránu zemřel, ale ještě dokázal těm, kdo k němu jako přiběhli na pomoc, říct, kdo to teda byl, kdo ho střelil.“ Tazatel: „Bratrovi se podařilo teda utéct, i když byl raněnej?“ - „Podařilo se mu to, on tam někde přeplaval tu řeku a utekl. Ale co mu to pomohlo, když tenkrát těch zrádců bylo moc. A tak zase kamarádi, o kterých si myslel, že jim může věřit, ti mu slíbili, že ho převezou do toho Rakouska, tak si pro něho přijeli, ale už v autě ho… Takže to bylo takhle zinscenovaný, že to bylo už takhle domluvený… A zavezli ho do Uherského Hradiště ke Grebeníčkovi. A dostal provaz.“