The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Janina Černá (* 1923  †︎ 2020)

• narodila se na Volyni 9. 12. 1923 ve městě Luck

• její dědeček vlastnil pivovar, chodila do polského gymnázia, studium nedokončila

• po příchodu sovětských vojáků na Volyň byla celá rodina transportována do vyhnanství na Sibiř

• v roce 1942 byl trest vyhnanství zkrácen pod podmínkou vstupu do československé armády v Buzuluku

• ve Svobodově armádě sloužila u 3. pěšího pluku jako zdravotní sestra

• účastnice bitvy u Sokolova a osvobozování Československa

• po válce se dlouhodobě léčila z těžké nemoci, poté zůstala doma s dětmi a manžel začal budovat kariéru v armádě

Janina Černá se narodila 9. 12. 1923 v krajském městě Luck na Volyni, kam se přestěhovali její předkové, kteří pocházeli původně v Podkrkonoší. Její dědeček zde vlastnil pivovar, ve kterém byl poté ředitelem Janin otec. Matka se starala o domácnost a vychovávala Janinu a její dva bratry. Doma se hovořilo česky. Dívce se dostávalo řádného vzdělání, studovala na polském gymnáziu. Studium ji bavilo, především pak dějiny.

Příchod druhé světové války tvrdě zasáhl i do osudu rodiny Černých. Janina musela ukončit milované studium, a přestože měla celá rodina československé státní příslušenství, přesun do Čech jim nebyl povolen. Namísto toho byl otec zatčen a zbytek rodiny odsouzen k pěti letům nucených prací na neznámém místě. Na sbalení věcí zbývalo sotva půl hodiny času, matka zátěž neunesla a zhroutila se. Řešení celé tíživé situace tak zůstalo na Janině. Všechny cennosti byly zabaveny, a rodina tak přišla o celý majetek.

Následovala čtrnáctidenní cesta na Sibiř vlakem pro dobytek. Zastavovalo se pouze tehdy, když bylo zapotřebí načerpat vodu a uhlí. „Mezitím jsme dostávali v noci nějaké to jídlo, bylo hrozný. Takové nudle šedivé barvy vařené ve vodě. A tím to končilo,“ vzpomíná pamětnice. Nikdo nevěděl, kam je vlak odváží. Nakonec je dovezl až daleko na východ, do většího města, odkud pak byli všichni odvezeni na širou sibiřskou step. Zde si museli vybudovat domky a dále pracovali jako kopáči na základech elektrárny. Kdo nesplnil pracovní normu, tomu byl omezen denní příděl potravin. Na útěk nebylo pomyšlení. „Nebylo kam utéct, to byla holá step, byly tam stráže. No a na té stepi je strašně daleko vidět, takže nikdo nemohl utéct. A potom také žádná voda tam nebyla, tam odtamtud nebylo úniku,“ vzpomíná Janina Černá. Podmínky byly opravdu drastické. Málo potravin, dvanáct i více hodin práce denně a absence lékaře, to vše způsobovalo těžké nemoci a velkou úmrtnost. Zřídkakdy obdržela rodina dopis od svých příbuzných.

Zlom nastal, když vypukla válka v SSSR. Vyhnancům byla udělena amnestie a předána zpráva, že mají nastoupit k jednotce. Následovala cesta do Buzuluku.

„My jsme přijeli, to už byla zformovaná jednotka, a hned druhý den jsem byla odvedena. Dostala jsem se do zdravotnictví. No a hned jsem dělala zdravotní školu a normální vojenský výcvik,“ popisuje Janina Černá. Ačkoli nastoupit do jednotky byla povinnost, Janinu nemusel nikdo nutit, neboť chtěla nastoupit dobrovolně. Byla přidělena ke třetí rotě. Výcvik byl pro ni zprvu obtížný, avšak díky zlepšení podmínek, hlavně lepší stravě dodávané UNRROU, si na výcvik časem zvykla.

Roku 1942 se rodina opět shledala celá. Bylo šťastným zjištěním, že otec věznění přežil. U jednotky tedy sloužila celá rodina. Otec se k jednotce přidal jako kapitán, starší bratr sloužil u dělostřelectva, mladší u průzkumníků, Janina jako zdravotnice a matka měla na starost sociální péči a pomocné práce.

Po nedlouhém výcviku byla Janina Černá poslána na frontu. „Nejhorší bylo, že jsme museli pochodovat pěšky. A to bylo tam a zpátky 350 kilometrů. Takže jsem nezvládala i psychicky tenhle pochod,“ vypráví Janina Černá. Pochodovalo se převážně v noci a přes den měla Janina jako zdravotnice povinnost kontrolovat stav zraněných.

První střet se odehrál v Sokolově s jednotkami SS, které byly mnohem početnější. Sice zde byla sovětská podpora, ale ta nebyla dostatečně velká. Po válečném střetu zůstalo mnoho zraněných. Situace se zlepšila až s přivezením sovětských kaťuší. Zde poprvé měla Janina Černá přímý kontakt s vážně raněnými.

Po Sokolově čekal Janinu Černou nový výcvik v brigádě. V tomto období se vdala a se svým manželem společně sloužili v jednotce do doby, než byl její muž těžce zraněn. Sama Černá prodělala tuberkulózní zánět pohrudnice a dál nemohla zastávat pozici zdravotní sestry.

Následoval tedy spojařský výcvik. Nemocná Janina se tak měla vyhnout námaze, která by ji na frontě neminula. Z nemoci se nemohla léčit, neboť žádné léky nebyly k dispozici. „Jediný lék, který mi předepsal doktor, bylo kupovat si smetanu a jíst smetanu,“ říká Janina Černá.

Jako telefonistka se dostala do náhradní jednotky, která byla zprvu pouze v Buzuluku. Ta se však později přesunula na Jefremov. Díky dalšímu přesunu přišla s jednotkou do Sadagury, kde se opět shledala se svým manželem, který se postupně vzpamatovával z těžkého zranění hlavy. Janina trpěla neustálými obavami, že se její muž jednoho dne nevrátí. Ze Sadagury byla jednotka deportováno na Slovensko, kde už byla Janina stále s manželem. Skupina měla svého redaktora i noviny, takže měli informace o tom, co se děje v Evropě, nikdo však netušil, co bude dál. Janina Černá ztrácela naději, že se ještě někdy vrátí domů.

Na Slovensku s manželem sloužila ve štábu první brigády. Jezdili štábním vozem, nemoc byla velmi zlá a léky žádné. „Jezdili jsme sice džípem (s manželem), už se nepochodovalo, ale jednou jsme u Martina málem přijeli k Němcům. Kdyby nás nezastavila stráž, tak bychom dojeli do německého území. Řidič si to spletl, zdálo se mu, že jede krátce, že tam někde musí najít tu vesnici, kde jsme byli ubytovaní. Zastavily nás stráže a zeptaly se, kam jedeme. Vesnice byla za námi a před námi byli Němci. Naštěstí se dva páni důstojníci vrátili a já byla mezi nimi. Jinak by to byl konec. Němci nebrali české zajatce, ti je pomordovali hned. U Sokolova vzali několik zajatců, ti dopadli moc špatně. V dalekohledu jsme je potom viděli. Na věži je pověsili za nohy a vydloubali jim oči. Naši zajatci tam viseli, až zemřeli. My jsme jim nemohli pomoci.“

Situace na Slovensku se nedala srovnávat s ještě nedávnou minulostí. Život byl v rámci možností poklidný a přesun probíhal po hlavních silnicích. Němci ustupovali, neútočili a Janina Černá již nepochybovala o bezproblémovém návratu do Prahy, který se měl brzy stát realitou stejně jako shledání s rodinou.

Po konci války chtěla Janina Černá konečně dostudovat, ale naneštěstí jí v tom zabránila těžká nemoc, z níž se léčila dlouhé tři roky ve střešovické vojenské nemocnici. Následně otěhotněla a porodila nejdříve syna, později dceru. Manžel Janiny Černé sloužil i nadále v armádě, zprvu v Praze, poté byl převelen do Brna, kde i svou vojenskou kariéru ukončil. Když šel manžel do důchodu, tak se spolu s Janinou přestěhovali do Hradce Králové.

Janina Černá dnes žije sama v Hradci Králové, poté co její manžel zemřel. Je členkou Čsl. obce legionářské. Zasloužila se o postavení pomníku na připomínku hrůz války. „Řekla jsem si kdysi po válce, když jsem se dozvěděla, že v Krkonoších byl zajatecký tábor, že jim tam postavím pomník. A protože jsem dostala odškodné, něco přes deset tisíc, tak jsem to tam zorganizovala.Ten pomník jsem postavila, poslala jsem zprávu na velvyslanectví. Takže z amerického a z anglického přijeli, z ruského ne. Tak jsme tam otevřeli ten pomník, který stojí dodneška.“