MUDr. Milena Černá

„Bylo to v první polovině šedesátých let, kdy se v Mánesu pořádaly semináře, které organizovali Ivan a Václav Havlovi. S Ivanem jsem se už v té době znala a on mě na tyto semináře upozornil. Tam jsem viděla Václava Havla poprvé, ale nikterak jsem se mu nepřiblížila. Sledovala jsem, co semináře obsahují. Byly literární a filozofické. Nezapomenutelným dojmem na mě zapůsobil například seminář Jiřího Kuběny Paukerta, který přednášel verše o své lásce, kterou byl muž, což pro mě bylo tehdy zvláštní a velice jsem to obdivovala. Také tam přednášel brněnský filozof Josef Šafařík, který podle mého soudu, když jsem se později seznámila se spisy Václava Havla, silně ovlivnil Havlovo myšlení. Do Mánesu chodilo hodně lidí, sál byl vždy úplně plný. Ten sál už neexistuje, Mánes byl přestavěný, ale velmi mě udivilo, když jsem pátrala v jeho historii, že tam nebyly tyto semináře vůbec zaznamenané, jako by neexistovaly. Přitom to byl v první polovině šedesátých let nebývalý jev.“

„Dvacátého srpna jsem je [sovětské studenty medicíny] vzala ke svatému Jakubovi na varhanní koncert. Zvláštním způsobem, uprostřed koncertu, přestala jít elektrika, vyplo se světlo a studenti se potmě vypravili na kolej. V jedenáct hodin večer jsem už slyšela, jak přistávají sovětská letadla a nastala invaze. Ti studenti byli velmi zmatení, nevěděli, co mají dělat. Dostali se shodou okolností do přestřelky u Československého rozhlasu. Utíkali a křičeli něco rusky, málem je lidé lynčovali, takže se zavřeli na koleji, třásli se strachy. Ale pak si pustili rádio, našli vysílání z Moskvy a z Moskvy se dozvěděli, že Sovětský svaz a ostatní státy Varšavské smlouvy museli zasáhnout proti kontrarevoluci v Československu. Ti studenti samozřejmě viděli, že tady žádná kontrarevoluce nebyla, ale když to řekla Moskva, a Moskva vyhlásila, že bratrská pomoc přišla na žádost československých soudruhů, tak se uklidnili, a už se jen připravovali na mimořádný odjezd do své země.“

„Moje první vzpomínka je z doby, kdy končila válka. Byly mi tři roky. Pamatuji si, jak sedím na dlážděném dvoře ve mlýně, který měl mírný sklon, a otevřenými vraty jsem viděla, jak projíždějí nákladní auta s vojáky. A najednou se ke mně kutálí z toho auta pomeranč. To je moje první vzpomínka. Moje babička uměla anglicky, takže se tam vojáci zastavovali, dokonce tam jedna skupina trávila několik dní. Od té doby mám fotografii s americkým kulometem. Velice jsem si té fotografie vážila, protože když potom nastala jiná doba, tak jsem v sobě měla stále tu vzpomínku – mě osvobodili Američané, mě neosvobodili rudoarmějci, mě osvobodili Američané.“

„V roce 1977 vznikla Charta 77 a já jsem byla blízko všem jejím autorům a lidem, kteří se sdružili do tohoto okruhu. A samozřejmě jsem také šla podepsat Chartu 77. Ale zastavila mě Dana Němcová a říkala mi: ‚Prosím tě, kam budou chodit ti naši k lékaři, když budeš vyhozená z kliniky. Nepodepisuj to a zůstaň tam.‘ A tak jsem s určitou lítostí Chartu 77 nepodepsala, ale o to více jsem se snažila všem lidem z těchto kruhů, kteří za mnou přicházeli, pomoci. A Dana Němcová ke mně pilně vodila všechny ty zaprodance a ztroskotance, jak je nazýval stranický tisk. Sedávali tam za dveřmi mé ordinace, a to samozřejmě neušlo pozornosti mého pozdějšího šéfa Františka Vosmíka, který mě nakonec v roce 1986 přece jen z kliniky vystrnadil.“

„Olga neměla ráda přetvářku, lež, neměla ráda podlézavé lidi, byla pro spravedlnost, byla to svobodomyslná duše, která přála svobodu všem. Myslím si, že v současné době by asi byla hodně, hodně nešťastná, ale nebyla by jenom nešťastná, ona by významně vystupovala a dávala nepokrytě najevo, co se jí líbí a co se jí nelíbí.“

„V září 1995 se Olga vrátila z dovolené, vyhledala mě a ukázala mi místo na svém těle, kde byla velice zřetelná zhoubná záležitost. Věděla jsem, že je v ohrožení života. Řekla jsem jí: ,Olgo, teď máš na vybranou. Buď se budeš léčit doma a budou za tebou chodit lékaři a ošetřující personál. Nebo pojedeš například do Švýcarska do nějaké speciální nemocnice, já pojedu s tebou, budu ti tlumočit. A nebo můžeš nastoupit do nemocnice v Praze a léčit se tady.‘ Olga se samozřejmě rozhodla pro Všeobecnou fakultní nemocnici, ten neobyčejnější způsob léčby svého onemocnění, a požádala jenom jednu z členek Výboru dobré vůle Elišku Hranáčovou, která byla povoláním zdravotní sestra, aby s ní byla v nemocnici, byla jí nablízku co nejčastěji, aby nebyla odkázaná jenom na pomoc personálu. Já jsem ji tam také navštěvovala a bylo pro mě nesmírně těžké být přítomná tomu, jak postupuje nemoc. Lékaři ji tlumili, aby neměla bolesti, ale tím tlumili i její energii, její vůli. Pamatuji si, že vždy, když mě viděla, tak chtěla vědět, co je nového v Nadaci a jak bude vypadat nadcházející rok, co chystám. Zvedla se na lůžku a zase upadla… Bylo pro mě opravdu nesmírně bolestné to vidět. Její skon jsem prožívala s obrovskou lítostí. Bylo před Vánoci a ještě před tím Olga plánovala, co bude dělat Výbor v příštím roce. Nechala si předložit návrh zákona o nadacích, to ji velmi zajímalo, měla k zákonu ještě připomínky, které si přála, abych tlumočila dále předkladatelům zákona. V lednu se její stav velmi zhoršil, ale ještě byla aktivní a média už ohlašovala, že u Olgy selhávají orgány. To bylo hrozně, hrozně nepříjemné. Rozhodla jsem se, že požádám profesora, aby Olgu propustil a ona umřela doma. Aby nemusela umírat v nemocnici. Řekl, že je to úplně zbytečné, ale stejně jsem zavolala Václavovi a prosila ho, aby zařídil převoz domů. Václav mi řekl: ,Prosím tě, co budeme dělat, když budou selhávat nějaké orgány?‘ Na to jsem odpověděla, že jemu přece nemusím vysvětlovat, že člověk se neskládá jenom z orgánů, že člověk je člověk a že má určitá práva i právo na důstojnou smrt. Ještě týž den zařídil její převoz domů. Olgu nesli na nosítkách, a když procházeli vstupními dveřmi, otevřela oči a viděla, že je doma. Byla tam Ďula, její pes, a trvalo to tři dny, kdy pokojně zemřela doma.“