The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Černín (* 1934)

• narozen 7. října 1934 v Ostravě

• pamětník života v Ostravě za druhé světové války

• otec pracoval jako elektrikář ve Vítkovických železárnách

• absolvoval báňské strojírenství na Vysoké škole báňské v Ostravě

• pracoval ve Vědeckovýzkumném uhelném ústavu v Ostravě-Radvanicích

• podílel se na konstrukci systémů protivýbuchové ochrany v dolech

• držitel zlatého Záchranářského záslužného kříže za zvyšování bezpečnosti v dolech

Milan Černín vyrůstal za nacistické okupace a čtyřicet let prožil v komunistické totalitě. Když vzpomíná na dětství, vybavuje si strach o rodiče, strach z bombardování, nejistotu, když se kolem něj děly zlé věci, které nechápal.

V paměti mu utkvěla vzpomínka i na to, když jako osmnáctiletý pocítil bezmoc vůči komunistické diktatuře.Komunisté uchvátili moc v Československu tři roky po skončení druhé světové války a nastolili vládu podle stalinského vzoru. Zastrašovali národ také vykonstruovanými procesy s údajnými nepřáteli lidově demokratického zřízení. Milan Černín si pamatuje na soud s Rudolfem Slánským, jednou z obětí čistek uvnitř strany. Byl popravený v roce 1952.

V době procesu chodil na průmyslovou školu v Ostravě-Vítkovicích. „Nahnali nás do velké haly, kde nám byl přečten dopis, kterým jsme my jako studenti průmyslové školy a kantoři žádali pro zrádce Slánského a jeho spoluobžalované trest smrti. Pak nás vyzvali, ať zvedne ruku ten, kdo s tím nesouhlasí. Nelíbilo se mi to, ale neměl jsem odvahu přihlásit se. Nikdo ji neměl. Bylo to hrozné.“

Tato zkušenost i jiné podobné zážitky vedly Milana Černína k tomu, že si od komunistů držel odstup. Vystudoval strojní fakultu Vysoké školy báňské a v šedesátých letech se mu podařilo dostat do týmu Vědeckovýzkumného uhelného ústavu v Ostravě. Specializoval se na takzvanou protivýbuchovou ochranu v dolech.

Jako nestraník se dočkal pracovního postupu až po sametové revoluci, kdy se stal vedoucím oddělení. Mohl také dokončit vědeckou aspiranturu, kterou mu komunisté v době normalizace zakázali. Za zvyšování bezpečnosti práce v dolech dostal zlatý Záchranářský záslužný kříž.

Otec pomáhal rozsvítit Osoblažsko, pak musel utíkat

Milan Černín se narodil 7. října 1934 v Ostravě Pavlovi a Vlastě Černínovým. Pět let po něm přišla na svět sestra Alena. Matka byla ostravská rodačka, otec pocházel z česko-německé rodiny z Opavy. Oba rodiče se ale hlásili k české národnosti. Než mladí manželé zakotvili v Ostravě-Vítkovicích, žili nejprve v Osoblaze a do roku 1938 v Bílovci.

Pavel Černín dělal elektrikáře a severomoravské elektrárny ho poslaly elektrifikovat Osoblažsko. „Maminka na toto období nerada vzpomínala. Když někde začali svítit, často to oslavovali až do rána,“ říká. Pak otec stavěl sloupy elektrického vedení a trafostanice v Bílovci. Milan Černín si na to nepamatuje, ale z Osoblahy i z Bílovce rodiče utekli kvůli rostoucímu vlivu sudetoněmeckého vůdce Konráda Henleina. Češi tam byli v menšině a henleinovci proti nim štvali a zastrašovali je. „Po Mnichovu spadl Bílovec do Sudet a my jsme se rychle stěhovali zpátky do Ostravy.“

V Ostravě, která byla od roku 1939 v Protektorátu Čechy a Morava, otec nastoupil ve Vítkovických železárnách ovládaných nacisty. „Pracoval v pohotovostní skupině elektrikářů, která měla za úkol řešit havárie. Železárny vyráběly pro německý válečný průmysl, takže byly nežádoucí jakékoliv výpadky. Otcův nadřízený jim vyhrožoval, že když okamžitě neodstraní závadu, bude to považovat za sabotáž a pošle je do koncentráku,“ vysvětluje Milan Černín.

Soused vyzdobil vánoční strom hákovými kříži

Rodina žila v činžáku v Zengrově ulici kousek od železárenských provozů. Další byt v přízemí obývala pamětníkova babička a prababička z matčiny strany. Před domem byly zahrádky, kde nájemníci pěstovali na vylepšení chudého jídelníčku zeleninu, která byla poprášená popílkem z továrny. U záhonů se scházeli na večerní besedy. Až na jednu německou rodinu tam bydleli samí Češi.

„S německým klukem jsem trochu kamarádil. Jeho táta byl stolař, a dokonce mi vyrobil dřevěnou hokejku. O Vánocích mě pozvali, abych se podíval na jejich stromeček. Rozsvícený stromek byl ozdobený malými hákovými kříži. Viselo jich tam nejméně dvacet,“ vzpomíná.

Tato rodina ale podle něj nikomu neškodila, na rozdíl od Češky paní Havlové, která kolaborovala s nacisty a všichni si na ni dávali pozor. „Několik lidí kvůli ní skončilo v koncentračním táboře. Večer, když vysílal Londýn, chodila po baráku a špiclovala za dveřmi sousedů,“ vypráví. I jeho otec zprávy české stanice BBC z Londýna náruživě poslouchal, zvláště když vojska Adolfa Hitlera začala prohrávat a nacistická propaganda stále hřímala o neporazitelnosti vůdce.

Obávaná sousedka jednou udala i jeho matku. Viděla ji, když nesla domů dva kufry a usoudila, že v něm má potraviny z černého trhu. Vlasta Černínová ale jen stěhovala věci zatčeného bratra. Do jejich bytu pak vtrhli příslušníci hospodářské kontroly. „Byly to takové gorily v kožených kabátech. Všechno prohledali, rozházeli a křičeli na matku. Uměla dobře německy a dovolila si protestovat, a tak ji odvedli do vězení. Asi po třech nebo čtyřech dnech ji pustili, ale byl to i pro mě stresující zážitek,“ říká.

Vanová kabina v lázních nahradila domácí koupelnu

Vítkovice měly i za války své atrakce jako stadion, kde malý Milan obdivoval sportovce. A kousek od jejich domu se rozkládal veřejný park, od padesátých let pojmenovaný po Jožce Jabůrkové, kde se nenacházela jen zeleň, ale také rybníčky, brouzdaliště, pískoviště i malá zoologická zahrada. „V jednom rohu byla obrovská klec s medvědem, kterému se říkalo Míša. Teprve ke konci války, když začaly nálety na Ostravu, ho někam přemístili. Hrozilo, že by se při bombardování mohla poškodit klec, Míša by utekl a byl by z toho nějaký malér,“ vysvětluje.

Další příjemnou stránkou života ve Vítkovicích byly pro něj návštěvy nedalekých veřejných lázní. „Neměli jsme v bytě záchod, natož sprchu nebo vanu, což nebylo nic neobvyklého. Jednou týdně jsme se chodili mýt do lázní. Plná vana teplé vody, to byla nádhera. Člověk si mohl vybrat, jestli chce vanovou nebo sprchovou kabinu, byly tam i rodinné kabiny, kde se umyla celá rodina,“ popisuje.

Do parku, kde okukoval medvěda, jeleny a pávy, si také mohl zajít na svačinu. Jeho babička tam mívala kiosek. Pomohla jí ho otevřít rodina, když ovdověla a zůstala s dvěma dětmi bez příjmu. Prodávala mléko, rohlíky, máslo a různé drobnosti. Pro stánek to bylo výhodné místo. Lidé chodili kolem na vycházky. Ráno si u ní kupovali svačiny studenti průmyslovky a také havíři z nedaleké šachty. U náměstí s komplexem budov z červených pálených cihel stávala synagoga, kterou v květnu 1939 vypálili nacisté. „Pozorovali jsme tenkrát nad stromy v parku obrovskou zář.“

Velká puma spadla kousek od našeho baráku

Milan Černín chodil do české školy, kterou německé úřady asi dvakrát stěhovaly do horších budov. „Ve třídě nás bylo až padesát kluků. Povinnou němčinu jsme měli od třetí třídy. Zvláštností bylo šest stupňů hodnocení znalostí, které Němci zavedli,“ říká. Otec přísně dohlížel na to, aby se učil. „Prezentoval kasárenský přístup k výchově, nedovolil mi lajdačit. Šlo to tak daleko, že když v Ostravě vyhlásili uhelné prázdniny, poslal mě ke strýci do Uherského Hradiště. Byl tam řídícím učitelem. Spolužáci měli volno, já se musel učit. To se mi hrubě nelíbilo,“ vzpomíná.

Když v roce 1944 přibývalo ve dne i v noci leteckých poplachů, před spaním si vždycky nachystal k posteli hromádku s prádlem a oblečením. „Jakmile začaly houkat sirény, museli jsme se rychle obléknout a utíkat do sklepa. To byl rituál.“ Nad městem přelétávaly bombardéry spojenců, které většinou mířily na Polsko. Až v srpnu 1944 poprvé dopadly bomby na Ostravu. Americké letky cílily na továrny a vojenské objekty, ale silně zasáhly i hustě obydlené oblasti. Zahynulo více než pět set lidí.

„Schovávali jsme se v našem provizorním krytu zřízeném v prádelně a velká puma spadla asi padesát metrů od našeho domu. I našim barákem to silně zatřepalo. Brečel jsem hrozně a volal na pomoc tatínka,“ vzpomíná. Otec byl v práci ve Vítkovických železárnách a nálet přečkal v tamním krytu. Jen jeho kolo dostalo zásah. „Jinak pracovníci železáren měli snahu utíkat co nejdál, protože se dalo předpokládat, že spojenci budou chtít poškodit továrny. Němci neviděli rádi, když se dělníci vzdalovali z pracoviště. Ostravská výroba válečného materiálu pro ně byla zásadní a snažili se ji udržet co nejdéle.“

Praha volala o pomoc a my jsme zpívali u rádia hymnu

Ostrava se dočkala osvobození Rudou armádou 30. dubna 1945. Ve Vítkovicích byla slyšet dělostřelecká palba. Milan Černín stál před domem a viděl, jak se po Zengrově ulici valí dva sovětské tanky. „Naproti jelo německé nákladní auto plné vojáků, kteří na poslední chvíli vyskákali ven. Tank vystřelil a nákladní automobil začal hořet,“ říká. Otec mu vyprávěl o smrti příslušníka Hitlerjugend, který se nechtěl vzdát. „Pořád se oháněl zbraněmi. Nakonec ho přemohl a zajal sovětský důstojník. Ten pak nabízel přihlížejícím lidem pistoli a vyzýval je, ať ho zastřelí. Nikdo to nechtěl udělat. Kluk klečel a prosil o milost, ale ruský oficír ho zastřelil,“ vypráví.

Zatímco Ostrava už slavila osvobození, v Praze se ještě na začátku května bojovalo. „Poslouchali jsme rozhlas. Praha volala o pomoc. Nakonec se z rádia ozvala československá hymna. My jsme zpívali také, i já se snažil, i když tenkrát jsem ještě slova naší hymny skoro neznal. Byla to nesmírně dojemná chvíle,“ vzpomíná.

Po válce nastoupil do měšťanky. Chodil do obnoveného Sokola i do skautského oddílu. Učil se hrát na klavír.  Nejvíce ho bavil sport. Přihlásil se do vítkovického atletického oddílu. Běhal a později závodil v biatlonu. Jeho rodina neměla radost z rostoucího vlivu komunistů. „Otec se hlásil k sociální demokracii, v širší rodině bylo také hodně lidovců,“ říká. Když komunisté po roce 1948 likvidovali soukromé podnikání, zavřeli i kiosek jeho babičky ve vítkovickém parku. Stárnoucí žena musela jít pracovat do sodovkárny.

O členství ve svazu mládeže se nediskutovalo

Milan Černín měl představu, že bude stavět mosty a chtěl jít na stavební průmyslovku. Otec mu to rozmluvil. „Tenkrát se vyžadovalo, aby se uchazeči o studium na průmyslových školách nejprve vyučili. Otec říkal, že bych musel jít do učení za zedníka a že to není nic moc, tak jsem se vyučil strojním zámečníkem a po roce praxe mě přijali na strojní průmyslovku v Ostravě-Vítkovicích,“ vypráví.

Střední školu absolvoval v době vrcholné komunistické propagandy, pronásledování lidí jiných názorů a politických procesů. Podobně, jako byl nucen žádat popravu Rudolfa Slánského, se stal i členem Československého svazu mládeže (ČSM). Byla to jediná mládežnická organizace řízená Komunistickou stranou Československa. „Třídní patřil k horlivým komunistům, navíc učil matematiku, která byla na průmyslovce hodně těžká. Když se zeptal, jestli je mezi námi někdo, kdo snad nechce být členem ČSM, nikdo ani nehlesl. Samozřejmostí byla účast na brigádách a plnění socialistických závazků.“

Jako nespravedlnost vnímal vyloučení spolužačky z vedlejšího ročníku. Dívka na strojní průmyslovce byla tenkrát raritou, takže její odchod ze školy vzbudil pozornost. „Vyhodili ji jen proto, že její otec byl sedlák v Krmelíně a odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva,“ říká. Pamatuje si také na případ skupiny studentů vyloučených v maturitním ročníku. „Na prvního máje dostali za úkol nést velké obrazy Stalina, Lenina a Gottwalda. Když se jim chtělo na záchod, opřeli obrazy před kanálem a vymočili se do něj. Nějaký blbec je udal.“

V uranových dolech mě naštěstí nechtěli

Milan Černín odmaturoval bez potíží a dostal se na strojní fakultu Vysoké školy báňské. V ročníku s ním tenkrát byli i zahraniční studenti, Korejci, Albánci a Číňané. „S Korejci a Albánci jsme se docela stýkali. Číňané se separovali. Bylo nám jich líto, když je před koncem studia povolali domů,“ říká. Promoval v roce 1959 a jak bylo tenkrát zvykem, zaměstnání si nemohl vybrat. Musel nastoupit na takzvanou umístěnku. Škola ho poslala do jáchymovských uranových dolů.

„Naštěstí, když jsem tam přijel, dozvěděl jsem se, že o mě nemají zájem, protože začal útlum. Přivítal jsem to a spěchal s potvrzením, že mě nepotřebují, zpátky do Ostravy,“ říká. Našel si místo v podniku Báňské strojírny, kde působil v oddělení konstrukce asi tři roky. Zásadní pro něj byl přestup do Vědeckovýzkumného uhelného ústavu v Ostravě-Radvanicích v roce 1962.

Těžební gigant Ostravské karvinské doly (OKD) zažíval tehdy černé údobí kvůli častým haváriím. V roce 1960 zahynulo padesát čtyři havířů v ostravské šachtě Hlubina. Následujícího roku přišlo o život dalších sto osm horníků při požáru v Dole Dukla v Havířově. „Byl to důsledek honby za tunami. Na bezpečnost havířů se vůbec nebral ohled. Po těchto tragických událostech byla situace neudržitelná a OKD to muselo řešit, a to i proto, že podnik měl obrovský nedostatek zaměstnanců. Do tak nebezpečného prostředí se nikdo nehrnul,“ vysvětluje.

Ostravský Vědeckovýzkumný ústav uhelný dostal za úkol zřídit nová pracoviště zabývající se bezpečností práce. Vznikly pracovní skupiny, které měly zlepšit větrání v dolech, protipožární ochranu, prevenci výbuchů, prevenci důlních otřesů. „Jeden takový tým hledal strojaře na konstrukci protivýbuchových zařízení, tak jsem se přihlásil a přijali mě.“

Výzkumníci využívali pokusné štoly ve Štramberku

Členové více než padesátičlenného týmu si zařizovali laboratoře a budovali pokusné štoly ve vápencovém masivu ve Štramberku. Při zkoumání výbuchových procesů spolupracovali s ženisty československé armády. Navázali kontakty s vysokou školou v Pardubicích, kde byla tehdy jediná katedra pro výuku odborníků na výbušné systémy. Pro pokusy využívali i opuštěné uranové doly na Jáchymovsku, kde se, na rozdíl od šachet v OKD, nehromadil metan. Spolupracovali s báňskými záchranáři a sami absolvovali záchranářský výcvik.

„Zkoumali jsme parametry rázové vlny při výbuchu a na základě našich zjištění jsme konstruovali různé hráze, dveře, průlezy a poklopy, které odolávaly výbuchům a chránily záchranáře,“ přibližuje svou práci. Podílel se také na vývoji hrází ze sádry. „Při vzniku výbuchu, který je většinou spojen s požárem, se záchranáři snaží požár co nejrychleji uhasit, ale často se nemohou pro vysoký žár dostat k ohnisku. Pomocí hrází ze sádry se uzavřou všechny přístupové cesty, a když požár spotřebuje veškerý kyslík, přestane hořet,“ vysvětluje.

Právě při stavbě sádrových hrází se v roce 1966 poprvé ocitl u skutečné havárie na dole Zárubek, kde při výbuchu zemřelo pětadvacet havířů. „Tam prošly hráze ze sádry, které jsme předtím vyzkoušeli v pokusné štole ve Štramberku, křestem. Po určitých vylepšeních se používají dodnes,“ říká. Vymysleli také technologii stavby těchto hrází na dálku. Do nepřístupných míst foukali sádru v práškovém stavu požárními hadicemi.

Podezřelé okolnosti vyšetřování výbuchu na dole Pluto

Výzkumný ústav také zhotovoval znalecké posudky a pomáhal při objasňování důlních neštěstí. Ve štolách ve Štramberku ověřovali verze vzniku důlních havárií. Po výbuchu na dole Pluto u Litvínova v severních Čechách, kde v roce 1981 zahynulo šedesát pět horníků a záchranářů, se na ostravský uhelný ústav obrátil pedagog a znalec výbušných procesů Jiří Denkstein z univerzity v Pardubicích. Dostal za úkol vypracovat na mimořádnou událost v dole Pluto posudek a chtěl využít pokusné štoly ve Štramberku k ověření svých závěrů. Milan Černín se s ním dobře znal díky dřívější spolupráci.

„Můj vedoucí souhlasil, ale musel to schválit i ředitel ústavu. Nejprve byl pro, ale po telefonátu s vyšetřovateli havárie pokusy v naší štole zakázal. Předběžný posudek docenta Denksteina byl totiž v rozporu s tím, co vyšetřovatelé potřebovali. Je nepochybné, že vyšetřování bylo zmanipulované v zájmu jakýchsi politických požadavků,“ říká.

Jiří Denkstein byl podle něj pod tlakem, aby vypracoval nový posudek, který by byl v rozporu s jeho zjištěními. Měsíce ho prý sledovala Státní bezpečnost. Kopie jeho předběžného vyjádření, které poslal například na báňský úřad, se ztratily. „Nátlak na něj se stupňoval. Nakonec se uklidil do nemocnice na pozorování. Vyšetřovatelé se obrátili na jiné odborníky, kteří byli vstřícnější,“ vypráví.

Práce byla mým koníčkem

Vyšetřování neštěstí, které provázela řada podezřelých okolností, vyšuměla do ztracena. U příležitosti pětadvacátého výročí tragédie v roce 2006 se k ní vyjádřil tehdejší premiér Jiří Paroubek. Neochotu bývalého režimu potrestat viníky vysvětloval tím, že důležitější bylo plnění plánu a honba za rekordy.

Milan Černín se po pádu komunistického režimu v roce 1989 dočkal povýšení na vedoucího oddělení protivýbuchových ochran a konstrukce výbuchuvzdorných zařízení. Byl rád, že skončila vláda komunistů a politické tlaky. Po odchodu do důchodu pracoval ještě řadu let jako znalec a dělal posudky havárií v posledních činných černouhelných šachtách na Karvinsku. „Jsem vděčný osudu, že jsem mohl i za minulého režimu dělat zajímavou a smysluplnou práci, která byla mým koníčkem,“ řekl v závěru svého vyprávění pro Paměť národa. Bylo mu osmdesát osm let.