The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Černohorská (* 1951)

• narozena se 24. března 1951 do rodiny hospodského Ladislava Špičáka

• rodiče provozovali hostinec v Bystřeci v Orlických horách

• Hospoda U Špičáků byla střediskem kultury, zábavy a setkávání lidí ve vesnici

• v roce 1960 jim byl rodinný hostinec vyvlastněn a majetek přešel na Jednotu Ústí nad Orlicí

• Marie se v letech 1966–1969 vyučila v oboru kuchař-číšník v Hronově

• v roce 1972 se vdala za Jaroslava Černohorského, postupně se jim narodily tři dcery

• po celou dobu pracovali manželé v hostinci jako zaměstnanci

• po revoluci roku 1989 a navrácení majetku rodinnou hospodu opravili a začali ji sami provozovat

• v roce 2008 odešla Marie Černohorská do důchodu

• v pohostinství vypomáhala i v roce 2021

Marie Černohorská přinesla na natáčení rodinnou kroniku, do které zaznamenala: „Co člověk vykonal, vidí svět, ale co ho to stálo, ví jen on sám.“ Výstižněji lze život člověka asi stěží popsat. Její dědeček vybudoval v Bystřeci u Jablonného nad Orlicí hostinec. Hospoda U Špičáků přežila válku, a dokonce i komunistické vyvlastnění včetně nulové údržby budovy. Marie Černohorská se vyučila v oboru kuchař-číšník a celý život v rodinném hostinci pracovala. Milovala práci v kuchyni, organizaci akcí, kontakt s lidmi. A po svých předcích předala s odchodem do důchodu rodinnou hospodu čtvrté generaci provozovatelů – své dceři.

Marie Černohorská se narodila v Bystřeci u Jablonného nad Orlicí 24. března 1951. Otec Ladislav Špičák (1907–1992) pocházel z rodiny rolníka, který zároveň provozoval hospodu. Po vyučení pracoval jako řezník v Lanškrouně a pak v Jablonném. Už před svatbou v roce 1940 převzal od svých rodičů Jana (1877) a Matyldy (1876) vesnické pohostinství v Bystřeci. Právě oni hostinec postupně vybudovali. K malé chaloupce přistavěli šenkovnu, později sál. V 30. letech zrekonstruovali šatny a sociální zařízení, přistavěli chlév a stodolu. S prací jim chodili pomáhat lidé z vesnice. Někomu se platilo, většina však dělala jen za chléb s bílou kávou.

U hostince měli pětihektarové hospodářství, čtyři krávy, dvě jalovice, tři prasata, kachny, husy, slepice. Některé zvířectvo se po vykrmení prodalo, jiné se zabilo a prodejem se zužitkovalo maso. Matylda a Jan měli tři děti: Jana, Boženu a Ladislava, který provoz pohostinství po rodičích převzal. V hospodě se odehrával čilý kulturní život, Orel pořádal ochotnická divadla, zábavy, cvičení, uvnitř byl klavír a kulečník. Další plány na vybavení hostince překazila mobilizace v roce 1938.

Matka Anna (1914–1996), rozená Vávrová, absolvovala hospodářskou školu v Litomyšli a pak pracovala doma v Bystřeci na statku. V roce 1940 se provdala za Ladislava Špičáka a pomáhala mu v hospodě. Oba přitom ještě pracovali v JZD. Pamětnice vyprávěla o osudu maminčina bratra: „František Vávra byl s manželkou dvakrát vystěhovaný z obce. Za války je Němci vystěhovali do Kladska. Do jejich statku přišel na nějaký čas Němec Hofer. Teta si uschovala nádobí k sousedům, když odcházeli. A když se vrátili, nádobí nikde. No a v padesátých letech je komunisté vystěhovali do Hořepníka. Teta se pak vrátila, ale František brzy zemřel.“  

Od malička pozorovala dění v hospodě

První dítě manželům Špičákovým zemřelo. V roce 1949 se jim narodila dcera Anna, o dva roky později Marie a v roce 1957 syn Ladislav. Děti měly doma na starosti drobné domácí práce a zvířata, chodili pracovat na záhumenku, do řepy, sušili seno. „Když jsme byli menší, spali jsme s bratrem v jedné posteli. V neděli se šlo do kostela. Pak se dělal oběd, tak jsme museli škrabat brambory, mýt nádobí. Doma byla pohoda,“ vzpomínala pamětnice.

Rodiče měli krávu, ovce, husy, slepice, prase. Provoz hospody zpočátku nebyl velký a otec ho zvládal dlouhou dobu sám, jak uvádí jeho dcera: „Po kostele přišlo pár ‚strejců‘ na pivo, občas se někdo stavil, když přijel autobusem z práce z okolních obcí, anebo přišli muži z JZD.“ 

Za Mariina dětství se v hospodě vařilo u nich v kuchyni. „Když chtěl někdo jíst, dostal to, co jsme měli my. V zimě se v šenku netopilo, tak ‚strejci‘ seděli u nás v kuchyni. Všude bylo šedivo, kouřily se doutníky, fajfky, silné tabáky.“

Dobrá vesnická hospoda byla vždy také střediskem místní kultury a nejinak tomu bylo i v Hospodě U Špičáků, jak vypráví pamětnice: „U nás se hrála ochotnická divadla, ve vedlejší hospodě se promítaly filmy. Také jsem se sestrou hrála v ‚Našich furiantech‘. Na představení chodilo hodně lidí.“

Přišli jsme o střechu nad hlavou

22. března 1960 Okresní národní výbor Lanškroun převedl dům rodiny Špičákových, čp. 174 do socialistického vlastnictví Lidového spotřebního družstva Jednota Lanškroun. Ladislav Špičák situaci těžko snášel a začal pít. Jeho dcera na tuto dobu vzpomíná: „Trpěla tím celá naše rodina. Přišli jsme o chalupu. Všechno se změnilo. Bylo to smutné. Maminka pořád brečela, že nemáme střechu nad hlavou, ale v jedné místnosti bydleli dál. Rodiče platili nájem.“

Špičákovi měli tři malé děti, a tak museli rychle sehnat nové bydlení. Přestože neměli dost peněz ani materiálu, začali na pozemku prarodičů stavět dům. A nakonec ho, opět s pomocí řady lidí z vesnice, postavili. V červnu 1966 obdrželi Špičákovi od Okresního národního výboru (ONV) Ústí nad Orlicí odškodnění za bytovou část jejich stavení ve výši 14 000 korun.

Ladislav sice nenesl lehko zabrání majetku, na kterém celý život pracoval, ale zároveň se nenechal srazit na kolena. Dožadoval se svého majetku zpět. Na ONV Ústí nad Orlicí psal 15. října 1965, 30. června 1969, 22. dubna 1971 nebo 28. května 1974 žádosti o vrácení majetku, které odůvodňoval neoprávněností. Nemovitost zároveň chátrala, protože ji nikdo neudržoval, a Ladislav Špičák ve svých žádostech sliboval její opravu po navrácení.

Několikrát se v jejich hospodě sešla komise sestavená z člena ONV Ústí nad Orlicí, Místního národního výboru (MNV) Bystřec, Jednoty Ústí nad Orlicí a původního majitele. Konečné stanovisko bylo vždy zamítavé. 19. srpna 1974 se ale komise dohodla na převodu domu původním majitelům s tím, že zachovají dosavadní provoz a možnost pořádání kulturních akcí a vrátí ONV Ústí nad Orlicí 14 000 korun, které dostali v červnu jako částečnou náhradu za vyvlastnění. V obci se totiž zamýšlela stavba nového kulturního domu, do kterého by se přestěhoval i provoz hostince.

Špičákovi ale neměli vyhráno, protože dopisem z 15. listopadu 1976 jim Jednota Ústí nad Orlicí sdělila, že budovu musela ze zákona nabídnout nejprve jiné socialistické organizaci. A protože o něj projevilo zájem JZD Bystřec, přešel objekt čp. 174 do vlastnictví místního JZD. Koncem listopadu 1976 Špičákovi vrátili na Finanční odbor ONV Ústí nad Orlicí 14 000 korun a naděje na vrácení rodinné hospody se rozplynuly.

JZD si vymínilo, že do zařízení dosadí své vlastní lidi na obsluhu. Po čase ale díky zásahu MNV mohli Špičákovi v hostinci zůstat a pracovat tam dál. Jejich dům nakonec převzal MNV Bystřec. Hospoda měnila své majitele, chátrala, ale její původní majitelé v ní v podstatě celou dobu pracovali.

Na Andrlově Chlumu se naučila základům profese

Marie Špičáková chodila do školy do Bystřece a pak do Horní Čermné. V letech 1966–1969 se vyučila v Hronově v oboru kuchař-číšník. Pak pracovala tři roky v restauraci na Andrlově Chlumu u Ústí nad Orlicí, kam předtím chodila už na školní praxi. Mnoho cenných zkušeností získala právě tam díky vedoucímu Rudolfu Najmanovi, jeho manželce i zásluhou spolupracovnice a kuchařky Boženy Jůvové. Ta byla ráda, že tam může pracovat, protože jako dceru kulaka ji nikde nechtěli zaměstnat. Jejího bratra věznili v 50. letech v Jáchymově. Božena měla zároveň na starosti učně. Chata na Andrlově Chlumu byla v té době vyhledávaným místem – pořádala se tam spousta podnikových akcí, oslav MDŽ, v neděli tam jezdily autobusy turistů na oběd. Pamětnice připomíná i dalšího vedoucího, pana Croitera z Hradce Králové, od kterého získala řadu profesních dovedností a který měl i zahraniční zkušenosti.

Na Andrlově Chlumu Marie zažila také 21. srpen 1968, který popisuje takto: „Jednou týdně jsem jezdila z chaty vlakem domů. Na nádraží se pohybovali stále nějací vojáci. Proto mi vedoucí Najman říkal, že pro mě na nádraží přijede. Když jsem ho tam uviděla v koženém kabátu a helmě, úplně jsem se ho lekla. Bála jsem se jak těch vojáků na nádraží, tak vedoucího.“

V roce 1972 se Marie Špičáková vdala za Jaroslava Černohorského, narozeného v roce 1950, traktoristu v JZD. Brzy měli vlastní bydlení a převzali po starých rodičích provoz hospody. Zpočátku chodilo lidí málo, denní tržba byla kolem 300 korun. Postupně se však provoz zvyšoval. Do toho se Černohorským v roce 1973 narodila první dcera, v roce 1975 druhá a v roce 1987 třetí. Marii pomáhal v pohostinství manžel, rodiče, občas ženy z vesnice nebo školní děvčata v době prázdnin. Začali vařit kolem stovky obědů denně, převážně pro místní JZD. Aby zvládli provoz v hostinci, opustil Jaroslav Černohorský v roce 1987 práci v JZD. „Všechno jsme dělali ručně,“ vysvětluje pamětnice. „Nebyly roboty, škrabky na brambory, dělali jsme si vlastní knedlíky, kompoty. Zpočátku jsme neměli nic, ale pak nám z Jednoty dali nádobí, příbory, robota se škrabkou. To bylo velké ulehčení. Za jeden rok jsme měli třeba jednadvacet svateb, do toho pohřební hostiny. Práce bylo dost, ale mně se to líbilo a líbí dodnes.“ 

Hospoda je místo setkání lidí

V listopadu 1990 požádali o vrácení budovy a na jaře 1992 začali opravovat, co nahlodal zub času. Vše za pomoci rodiny i mnoha ochotných brigádníků z obce. Měli toho dost na práci – nové omítky, zbourat kůlnu, natřít okna. Na jaře 1993 přistavěli WC a sklad, udělali novou střechu. Každý rok znamenal novou investici – nové topení, nová střecha, nové parkety, stavba altánku, nový chodník, osázení terénu a květinová výzdoba, výměna starého sporáku, nátěr fasády, pokácení starých lip a výsadba nových stromů, kolotoč pro děti, přestavba topení, výměna šenku, nová světla, nový nábytek, židle, myčka, kávovar. Mezitím oprava domu po povodni v roce 1997. A tak to šlo i v době, kdy rodinnou Hospodu U Špičáků převzala dcera Monika. Marie Černohorská odešla v roce 2008 do důchodu, ale stále ráda vypomáhala.

I za působení manželů Černohorských byla bystřecká Hospoda U Špičáků synonymem kultury a setkávání  lidí. Odehrávaly se tam plesy, setkávání důchodců, pouť, zábavy, hostinec sloužil jako zázemí pro turistický pochod, pálení čarodějnic, závody psích spřežení, svatby, rodinné hostiny, školní srazy, pohřební hostiny. V hospodě se besedovalo, sjednávaly obchody, sháněli řemeslníci, jak vypráví pamětnice: „Přišli chlapi z kostela, ten měl narozeniny, ten svátek, tomu se narodil vnuk. Tak každý dal po kapce, ostatní mu zazpívali. Někdo sháněl zedníka, tak přišel do hospody a tam se to domluvilo.“

A nad tím vším bděla čtyřicet let Marie se svým manželem Jaroslavem: „Od plotny za pult, obsloužit u stolů, nabrat oběd, předložit hostům, povyprávět, zasmát se a vrátit se ke koštěti při úklidu. Tak jsem pracovala v naší hospůdce. Byla to práce, která mě bavila a byla jsem spokojená.“ A na závěr pamětnice sděluje své poselství mladé generaci: „Mladým přeju, aby si užili života i při práci, kterou každý má. Práce je důležitá, ale musí se umět skloubit s odpočinkem.“