The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Černotová (* 1926)

• narozena jako Besedová 9. června 1926 v Šuľanech na jižním Slovensku

• rodiče na Žitný ostrov přišli ve 20. letech společně s dalšími kolonisty z Moravy

• do podzimu 1938 hospodařili na statku se 120 hektary půdy v Šuľanech

• v důsledku obsazení oblasti Maďarskem na podzim 1938 byli vypovězeni

• rodina se usídlila v Bzenci

• po válce rodina koupila velký statek po Němcích v Šenově u Nového Jičína

• v 50. letech se ze statku museli vystěhovat

• po sňatku se Drahomíra přestěhovala do Ostravy

• manžel Jindřich Černota zemřel ve 42 letech při práci v dole

• pracovala jako účetní na Vysoké škole báňské

Rodiče Drahomíry Černotové netoužili po ničem jiném než hospodařit, ale nebylo jim dopřáno se z plodů země a své práce dlouho těšit. O hospodářství přišli dvakrát. Ze statku na Žitném ostrově na jihu Slovenska, který zvelebovali přes deset let, je vyhnaly předválečné změny hranic v Evropě, vyjednané v roce 1938 ve Vídni. Žitný ostrov, který si zamilovala i jejich dcera Drahomíra, obsadili Maďaři a vypověděli všechny nemaďarské kolonisty.

Rodiče zapřáhli vůz, naložili děti, oblečení, peřiny, zásoby jídla a vyrazili na Moravu. „Nemohli se dočkat, až se po válce vrátí na Slovensko, ale Maďaři statek mezitím zdevastovali. Muselo by se investovat hodně do oprav,“ vypráví Drahomíra Černotová.

Oželeli tedy hospodářství, pole a ovocné stromy u Dunaje, našli si statek v Šenově u Nového Jičína a pustili se znovu do práce. Obdělávali pole, chovali dobytek, ale po únoru 1948 je začali komunisté jako soukromé zemědělce šikanovat a po několika letech byli opět donuceni zušlechtěné hospodářství opustit. Statek zbořili, úrodná pole pohltil vojenský areál. „Nejen pro rodiče to bylo strašné. Komunisté byli pro naši rodinu horší než válka.“

Rodiče hledali štěstí u Dunaje

Drahomíra Černotová, za svobodna Besedová, se narodila 9. června 1926 ve vesnici Šuľany na Žitném ostrově, na jižním Slovensku. Rodiče Jindřich a Marie Besedovi tam přišli jako novomanželé v polovině dvacátých letech 20. století. Otec pocházel z Veřovic u Nového Jičína, matka z Ostravy.

Když po první světové válce vzniklo Československo, kterému připadla i tehdejší Podkarpatská Rus, ale také rozsáhlá oblast jižního Slovenska s převážně maďarsky mluvícím obyvatelstvem, tak tam stát lákal kolonisty z Čech a Moravy. „Tatínek prodal zděděný majetek, vyplatil sourozence a koupil tam půdu.“

V Šuľanech, které leží asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Bratislavy, si rodiče postavili dům a začali hospodařit. Pěstovali všechny možné plodiny, nejvíce žito a kukuřici. Chovali hovězí dobytek a další zvířata. „Ve vesnici nás bylo přes dvacet českých rodin, dvě nebo tři rodiny slovenské a také Maďaři. První, co tam Češi zřídili, byla škola, kam chodily i maďarské děti. Jejich rodiče byli negramotní, a tak zpočátku měli ke škole nedůvěru, ale pak se nestačili divit, jak se jejich děti vzdělávaly. Učilo se ve slovenštině.“

Matka mluvila česky, kuchařka maďarsky

Drahomíra se během dvanácti let, které na Slovensku strávila, naučila slovensky, česky a docela dobře hovořila i maďarsky. „Mamince pomáhala v domácnosti Maďarka, jejíž muž byl námořník a byl skoro pořád pryč. Byla to výborná kuchařka. Přestože mluvila maďarsky a maminka zase česky, dobře si rozuměly a já jsem toho taky dost pochytila.“

Statek byl plný lidí i zvířat. Mívali dva nebo tři koně, až dvanáct krav, telata, prasata, krůty, slepice, husy, kačeny. „Z ovocných stromů se tam dařilo nejvíce třešním a meruňkám. Na zahradě byly také ořechy a hroznové víno,“ vypráví pamětnice. Otci pomáhal v hospodářství jeden stálý čeledín a mnoho lidí docházelo na sezonní práce. „Maďaři z okolí většinou chytali ryby a obdělávali si menší pole u chalup. A kromě toho pravidelně vypomáhali na velkých statcích, jako byl ten náš.“

Pamětnice vzpomíná, že v létě bývala na Žitném ostrově taková vedra, že se přes poledne nepracovalo. „Teploty dosahovaly více než 42 stupňů Celsia. Na poli se začínalo brzy ráno. V jedenáct hodin už musel být na stole pro nádeníky oběd, a to vydatný, masitý, protože všichni těžce pracovali. Když se naobědvali, lehli si pod strom někde do chládku, dali si klobouk na obličej, aby je neštípaly a nebudily mouchy, a odpočívali do dvou, do půl třetí. Pak se pracovalo do večera. Potom se šli všichni vykoupat do Dunaje. Do vody vzali i koně. Koně se tam postavili a někteří se o sebe opřeli hlavou. Když se zotavili, tak si trochu zaplavali a vyšli na břeh.“

Krávy se v létě v řece také koupaly. „Vodili je k ostrůvkům, kterých tam je plno, a to pak byly ve vodě vidět jen rohy.“ Vzpomíná, že i kozy se měly u Dunaje dobře. „Ve vesnici byl jeden čeledín, který ráno posbíral kozy po staveních a byl s nimi až do večera u Dunaje. Na těch ostrůvcích totiž rostla tráva. Jinak tam nikde tráva nerostla, jen to, co se zaselo, protože bylo sucho. Kozy se napásly, večer je čeledín zase přivedl a kozy se rozběhly do svých domovů. Byl to veselý život.“ I pamětnice se odmalička koupala v Dunaji. „Jsem Dunajem křtěná a odchovaná a nedám na něj dopustit.“

Maďaři kupovali slepice za korunu

Když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, začal tlačit na úpravy hranic ve prospěch Německé říše. Československo přišlo v říjnu 1938 na základě dohody v Mnichově o Sudety, kde žili převážně německy mluvící obyvatelé. Po následném arbitrážním jednání ve Vídni muselo také postoupit část Podkarpatské Rusi a rozsáhlá území na jihu a východě Slovenska tehdejšímu maďarskému království. Týkalo se to i Žitného ostrova.

Kolonisté se museli vystěhovat. „Každý jel do své vlasti, kde měl rodinu. Také my jsme jeli. Co se dalo dělat? Tamní Maďaři, kteří tam zůstali, od nás kupovali, co se dalo. Za korunu či dvě dostali slepici, husu i jiné věci. Všechna zvířata jsme zabít a zpracovat nemohli, protože jsme toho měli hodně. Maminka nachystala konve se sádlem. Maso také konzervovala. Napekl se chleba,“ vzpomíná Drahomíra Černotová.

Jindřich Beseda pak zapřáhl vůz, naložil ženu, čtyři děti, všechno nejnutnější vybavení a jídlo a jel na sever k hranici. „V Kútech jsme přečkali noc a ráno jsme vyrazili na Hodonín. Tam už byli na uprchlíky připraveni. Bylo nás z celého pásma hranice přes tisíc. Do tělocvičen pro nás nachystali slamníky a deky.“ V Hodoníně se rodina dlouho nezdržela a pokračovala do Bzence.

Bzenčané si nás rozebrali

„Ubytovali nás v Bzenci na zámku. Vinaři tam měli nějaké kanceláře, ale jinak byl objekt prázdný. Byly tam připravené postele, veliká kuchyně, kde se vařilo a jedlo. Dalo se tam topit,“ říká pamětnice. „A bylo to zařízeno tak, že tamní lidé si mohli vzít do rodiny nějaké děti, jak se komu líbily. Někdo chtěl chlapce, někdo děvče.“ Drahomíru si vybrali starší manželé, kteří měli kloboučnictví. „Byla to velmi dobrá rodina. Byla jsem u nich moc ráda.“

Její sourozence také dočasně přijaly cizí rodiny. Nejmladší Jindřiška prý u paní učitelky, která si ji vzala, často plakala, a tak se brzy vrátila k matce na zámek. Jeden bratr byl spokojený u majitelů obchodu, druhého přijala sedlácká rodina, kde se mu moc nelíbilo. Všichni chodili v Bzenci do školy. Na webových stránkách spolku Starý Bzenec se lze dočíst různé podrobnosti o přijetí uprchlíků, kteří tam přišli ze Slovenska v listopadu 1938. Přiloženy jsou seznamy, kde jsou uvedeni také všichni členové rodiny Besedových i s daty narození. Materiál obsahuje také jména a adresy rodin, které se postaraly o děti.

„Do města Bzenec bylo přiděleno 130 obyvatel z Žitného ostrova. Tento počet se postupně navyšoval, jak za svými rodinami přijížděli demobilizovaní vojáci. Dospělým bylo vyhrazeno několik místností v bzeneckém zámku, děti se ubytovávaly v rodinách místních občanů. Vystěhovalci vzbudili mezi Bzenčany, ale i občany okolních obcí velkou dávku solidarity,“ uvádí autor článku s názvem Vystěhovalci v Bzenci v letech 1938 až 1939, který je zveřejněný na stránkách spolku Starý Bzenec. Jeho součástí je i korespondence s dárci, kteří přispěli na zajištění ubytování a jídla pro vyhoštěné krajany.

Nový začátek u Nového Jičína

Pamětnice vzpomíná, že maminka špatně nesla, když měla najednou všechny děti pryč, a tak je navštěvovala po rodinách, které se jich ujaly. Později získali Besedovi domek, ve kterém byla rodina opět pohromadě. Otec pracoval v lese a také ve vinařství. Matka si přivydělávala pletením svetrů, šál, čepic, rukavic a jiného oblečení. Drahomíra využila nabídky práce a studia v obuvnické firmě Tomáše Bati ve Zlíně.

„Šila jsem tam sice boty pro německou armádu, ale zároveň jsem chodila na večerní průmyslovku.“ Půl roku před koncem války zažila bombardování Zlína, po kterém ji zaměstnavatelé poslali domů, protože mnohé provozy fabriky byly silně poškozeny. Vrátila se za rodiči do Bzence, kde se dočkala konce války.

Drahomíra si vzpomíná, jak se před osvobozením schovávali ve vinném sklepě za sudy s vínem. „Jednou jsme slyšeli bouchání na vrata sklepa. Báli jsme se, ale byl to tatínek a oznámil nám, že už můžeme vyjít ven. To byla radost!“ Rodiče se chtěli původně vrátit na Slovensko. Nakonec se však usadili nedaleko otcova rodiště u Nového Jičína. „Tatínkův bratranec tam pracoval na úřadě a poradil mu, ať si vybere některý ze statků po Němcích v okolí.“ Hospodářství v Šenově u Nového Jičína, které se rodičům zalíbilo, bylo prý ještě větší než to na Slovensku. „Část ceny zaplatili hotově, část spláceli.“

V takzvaném výminku pak s nimi ještě nějakou dobu žili původní majitelé statku, kteří čekali na odsun do Německa. „Byli to poctiví lidé a naše nedlouhé soužití bylo dobré.“ Rodiče začali statek zvelebovat. Dařilo se jim dobře, dokud nezačala kolektivizace zemědělství. Komunisté, kteří po únoru 1948 získali moc ve státě, budovali po vzoru Sovětského svazu jednotná zemědělská družstva. Nutili zemědělce, aby do družstev vložili svá pole, zvířata i stroje. „Najednou z nás byli nepřátelé, kulaci,“ říká Drahomíra. V té době už však s rodiči nežila. Rok po válce se vdala za Jindřicha Černotu, kterého poznala ve Zlíně. Žila s ním nejprve v Brně, pak v Ostravě.

Bratři nic neudělali, přesto je zavřeli

Okolnosti zabrání statku si nepamatuje, protože to nezažila. A moc toho neslyšela ani od rodičů či sourozenců. „Mé dva bratry v té době však komunisté zavřeli. Dům zbořili a naše krásná pole pohltil vojenský areál,“ říká Drahomíra. Její synovec Tomáš Beseda, který tetu doprovodil do studia Paměti národa a účastnil se i natáčení, uvedl, že jeho otec Radomír Beseda byl zavřený více než tři roky. Druhý bratr pamětnice prý strávil za mřížemi asi tři měsíce. „Rozhodně šlo o formu nátlaku kvůli kolektivizaci. O otcově uvěznění jsem se dozvěděl teprve nedávno. Táta o tom nemluvil,“ říká Tomáš Beseda.

Také Drahomíra Černotová je přesvědčená, že ani jeden z bratrů neudělal nic špatného. „Nic neukradli, nikoho nepodvedli. Bylo to podobné jako za Německa. Stačilo něco říct anebo na vás někdo řekl něco, co nebyla pravda. Pravda nikoho nezajímala. Taková byla doba.“ Jisté je, že koncem první poloviny padesátých let museli Besedovi hospodářství v Šenově opustit. A podle Drahomíry komunisté zabavili statky a pole i dalším sedlákům v sousedství.

Vzpomíná, že po záboru statku dostali rodiče nejprve byt, který byl v dezolátním stavu a vůbec se nedal obývat. „Asi půl roku žili rodiče u mě v Ostravě. Nakonec se asi někdo smiloval a přidělili jim malý byt i se zahrádkou v Novém Jičíně. Maminka dostala důchod dvě stě korun, pak jí přidali 130 korun na cukrovku.“ Otec si později přivydělával jako školník a matka na zakázku pletla.

Muž by dobrovolně nefáral

Drahomíru čekala další rána. V roce 1963 náhle zemřel její manžel a otec jejího syna. Jindřichu Černotovi bylo dvaačtyřicet let. Dříve pracoval jako inspektor práce a mezd na krajském ředitelství spojů v Ostravě. Rok před smrtí byl podle pamětnice nucen vyměnit úřednické místo za dělnickou práci na šachtě.

„Šlo o nábor, kdy měli vybraní úředníci, kteří nebyli v komunistické straně, poznat lépe dělnickou třídu a více se zasloužit o budování socialismu. Manžel měl pracovat v dole dva roky. Nemohl to odmítnout. Podle lékařské prohlídky byl schopen těžkou práci v dole vykonávat. Nakládal na vozíky vykopané uhlí, které se pak odváželo k výtahu a na povrch. Jednou sfáral dolů, ještě ve výtahu se chytil za srdce a spadl. Zemřel v autě záchranné služby.“ Drahomíře Černotové bylo sedmatřicet let, když ovdověla. Znovu se nevdala. Až do důchodu si vydělávala jako účetní na Vysoké škole báňské v Ostravě.

Její posilou byla víra a druhou rodinu našla ve společenství lidí z Církve adventistů sedmého dne. S teologií adventistů se seznámila už jako školačka během pobytů u babičky a tety v Ostravě. Zaujala ji hlavně důrazem na biblické příběhy. Školní katechismus jí pak už byl proti mysli. Do adventistického sboru v Ostravě-Mariánských Horách začala docházet nedlouho po sňatku i s manželem.

Za komunistického režimu, který zavedl povinné pracovní soboty, to měli adventisté složité, protože v sobotu odmítali pracovat. „Pokud to šlo, napracovala jsem si sobotu během týdne anebo jsem si vzala dovolenou. Byla jsem ráda, když se pracovní soboty zrušily.“ Po pádu totalitního režimu rodina získala v restitucích část majetku zanechaného na Slovensku. „Něco jsme dostali také za pole v Šenově.“