The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Černý (* 1942)

• narozen 21. února 1942 v Darové u Rokycan

• otec za války totálně nasazený ve Škodovce

• krátce po válce žili ve Stříbře, kde otec pracoval u americké posádky

• od roku 1949 dodnes žije v Jablonci nad Nisou

• vyučil se pasířem – zaměření na kovovou bižuterii

• vojnu sloužil v době kubánské a berlínské krize

• do roku 1992 pracoval v Severočeských papírenských závodech

• byl členem KSČ a tajemníkem okresního národního výboru

• po revoluci založil vlastní kartonážní firmu

Adolf Černý se narodil 21. února 1942 v Darové na Rokycansku. Jeho matka se sice narodila v Praze, ale dětství strávila v Dolní Smržovce u pěstouna Františka Junka, v kraji hojně obývaném Němci, takže chodila i do německé školy a uměla perfektně německy. Babička žila v Praze, byla modistkou. V Praze se ale matka nakonec seznámila s Adolfovým otcem – ona tam byla u vojenského zpravodajství Francie, on jako voják z povolání. Seznámili se při kontrole výstavby pevnůstek podle francouzského vzoru. Brali se těsně před válkou, v roce 1938. Otec byl demobilizován, a tak se rodiče Adolfa Černého přestěhovali do Darové, odkud pocházel Adolfův tatínek. Žili v malém domku, společně s rodinou strýce a dědečkem.

Za války byl Adolfův otec totálně nasazený ve Škodovce. Tam i dříve pracoval, byl vyučený lakýrník, ale po vojně zůstal u armády. Tedy až do roku 1938 a Mnichovské dohody. „Škodovka začala vyrábět válečný materiál, tam se vyráběly tanky a děla pro německou armádu. Takže otec se vždycky domů dostal tak jednou za měsíc, dá se říct.“

Na válku má Adolf jen pár vzpomínek, když končila, byly mu teprve tři roky. Vybavuje si letecký souboj dvou amerických a dvou německých stíhaček, po kterém sestřelené německé letadlo spadlo jen kousek od jejich domu. „Na to jsme se byli podívat, a to byl takový hrůzný zážitek.“ Vedle letadla byl tehdy pilot „spálený jako škvarek“. Vzpomínka mu utkvěla i proto, že byl jeden z mála, který sestřelené letadlo viděl, a pořád dokola tak o něm musel někomu vyprávět. Druhou vzpomínkou je skrývání v místní hospodě před nálety: „Na té hospodě byla siréna, ty vždycky vyvolaly ten poplach a běželi jsme do sklepa.“

Kvůli jménu si Adolf v dětství vyslechl mnohé, nahrával tomu i fakt, že maminka uměla perfektně německy. Jméno přitom měl po strýci, tatínkově bratrovi, který se v mládí na vojně zastřelil. „Bylo to takové nepříjemné, po válce si všichni dělali srandu, že jsem dostal jméno po Hitlerovi, ale bylo to po strýci.“ Ještě za války ale právě tato kombinace nejspíš zachránila jejich rodinu před velkým nebezpečím – za heydrichiády probíhaly v Darové domovní prohlídky. Když ale gestapo dorazilo k Černým, matka mluvila perfektní němčinou a na malého syna volala Adolfe. Prohlídka tak dokonce ani neproběhla, policisté vypili čaj a poté hned odešli. „A jak odešli, tak máma říkala, když to vyprávěla, že by se v ní krve nedořezal, protože ve skříni byla tátova prvorepubliková uniforma a v kapse měl pistoli.“ Po kontrole pak otcovu uniformu i s pistolí zakopali ve stráni, kde byla skrytá až do konce války.

 

Američané ve Stříbře a pěvecký sbor v Jablonci

Po válce se rodina Černých přestěhovala do Stříbra, kde dostal tatínek práci u americké posádky, byl u opravárenského útvaru. Dostali také poměrně luxusní byt, ve kterém byla pěkná koupelna. Na to nebyl Adolf Černý z domova zvyklý, rodina se koupala jenom v neckách. „Tam bylo spoustu těch Američanů a narukovalo tam pár českých vojáků, kteří něco uměli – obuvník, krejčí a podobně. A opravovali pro Američany výstroj.“ Velký zážitek pro malého Adolfa představovali černošští vojáci v řadách americké armády, které na posádce vídal. Američtí vojáci také rozdávali dětem čokoládu, která byla vítaným dárkem. Toto období ale netrvalo dlouho, Američané Stříbro po pár měsících opustili.

Po odchodu americké jednotky se přestěhovali do Jizerských hor do Dolní Smržovky, kde žil pěstoun Adolfovy maminky, František Junek. Jako malou ji totiž vychovávala teta, která se ale provdala za Němce a žila s ním potom v Jablonci. Této tetě říká Adolf babička a vzpomíná si, jak po konci války nosila na rukávu bílou pásku, označení pro Němce. Nakonec se ale nenaplnil strach rodiny, že babičku i jejího muže odsunou – on byl invalida a nebyl ani ve wehrmachtu, tak se po různých intervencích a i díky tomu, že otec Adolfa Černého byl členem revoluční gardy v Darové, povedlo zařídit, že v Jablonci zůstali. Od roku 1949 v Jablonci žila i rodina Černých, a Adolf tam žije dodnes.

V Jablonci začal Adolf chodit do dětského pěveckého sboru, ve kterém zůstal až do konce základní školy. Nejradši měl dechovku, „což zase mí kamarádi nemuseli, ale mně se líbila nejvíc,“ a písničky Voskovce a Wericha. Učil se také hrát na housle, které ale neměl rád. Vyprosil si proto, že se začne učit hrát na harmoniku. „Nebavila mě pak ani ta harmonika. Ale pak jsem toho litoval.“ Kamarádi totiž mohli chodit hrát po zábavách a něco si přivydělat, na odpoledních čajích, večerních zábavách i tanečních kursech. Adolf chodil dokonce hned do dvou tanečních zároveň, protože v Jablonci bylo málo kluků.

 

Pasířem, výrobcem broží

Po základní škole chtěl Adolf pokračovat na stavební průmyslovku, ale tatínek trval na tom, že v Jablonci je tradice bižuterie, a tak se vyučil v tomto oboru - na bižuterní škole v Lučanech nad Nisou se stal pasířem. „Přestože mě to nebavilo, tak když se dneska půjdete podívat do muzea skla a bižuterie, tak tam jsou výrobky, které jsem já vyráběl.“ Zaučoval dokonce děvčata na praxi. Jeho výrobky byly často kvalitnější než díla mistrů.

Z neoblíbené práce ho nakonec dostala po třech letech vojna, sloužil v Bělé pod Bezdězem, kde byl u automobilového útvaru, a mezi ostatními kluky velmi vynikal – dokonce dostal za odměnu od ministra obrany darem fotoaparát. Na vojně na počátku 60. let Adolf prožil kubánskou i berlínskou krizi. „To jsme vyfasovali ostré náboje a byli jsme stále v pohotovosti. Leželi jsme na posteli v noci oblečení.“ Všichni tehdy měli strach, co se nakonec stane, ale obě krize přečkali.

Po přijímači dostali vojáci ihned nové vybavení a celá jednotka byla přesunuta na Slovensko, na hranice se Sovětským svazem, od kterých až do Michalovců postavili dálkové potrubí. A ze sovětských cisteren čerpali letecký petrolej. “V té době byly velké mrazy, a když nám k těm čerpacím stanicím přivezli stravu, tak už to bylo ledové.” 

 

Od řidiče po obchodního ředitele

Adolf se v roce 1967 oženil, má dceru a syna. Po vojně nastoupil do Sepapu (Severočeské papírenské závody) v Jablonci nad Nisou jako řidič, nakonec to dotáhl až na obchodního ředitele. V podniku pracoval do roku 1992, poté založil vlastní kartonážní firmu. Velkou část života, od počátku 70. let do roku 1991, také působil jako předseda okresní komise dopravy, pod kterou například spadaly všechny autoškoly v okrese.

Adolf i celá jeho rodina byli členy KSČ. „Kdo chtěl něco dokázat nebo kdo to myslel dobře, tak šel.“ S vývojem po sametové revoluci je hodně nespokojený, především s privatizací a omezením vojenského průmyslu. Zároveň ale vnímá i chyby, které podle něj KSČ udělala – zrušení živností, omezování cestování, nedostatkové zboží a podobně, a uznává, že například materiální úroveň života je nyní lepší. V současné době stále podniká a i jako podnikatel a majitel továrny se občas postaví ke stroji a manuálně pracuje.