The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albert Antonín Černý (* 1937)

• narozen 4. února 1937 v Bratislavě v sokolské rodině

• otec Augustin v roce 1943 odsouzen na pět let za podporu odboje potravinami, účastník Pražského povstání

• vzpomínky na období protektorátu, Pražské povstání v Jeronýmově ulici v Praze

• poválečný Krnov, znárodnění rodinné autodopravy a taxi služby 1948

• maturita 1955, 1957 přerušení studií na AMU, 1959 nepřijetí zpět na studium herectví z politických důvodů - politické angažmá otce

• 1957–1959 základní vojenská služba Mariánské Lázně-Klimentov, vojenský divadelní soubor Palcát

• inspicientem a hercem v Opavě, Českém Těšíně a Státním divadle v Brně

• vypracování stanov a programu Klubu angažovaných nestraníků

• okupace 1968

• 1970 státní prověrky, vyhození z brněnského divadla

• podpis Charty 77, činnost ve VONS

• samizdat, brněnská pobočka edice Petlice

• nepodmíněný trest na 3,5 roku 1979–1982, věznice Bory

• převrat v roce 1989, spoluzakladatel OF ve Zlíně a Otrokovicích, ČSSD, poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, branně bezpečnostní výbor +politická angažovanost a vyznamenání

Malý Albert sedí dědovi Antonínovi na kolenou a pozorně naslouchá vypravování příběhů z první světové války. Vyčítavě se ptá: „A jak to, že jsi nebyl legionář!?“ Děda zdvihá hlas a s hrdostí říká: „Já jsem přísahal císaři pánu a chlap přísahu neporuší, i když už se mi politika Habsburků nelíbila.“ Podobné výchovné lekce, rodinná sokolská výchova k odpovědnosti bez ohledu na vlastní pohodlí a bezpečí, formovaly Alberta Černého a staly se základem pro to, aby pod tlakem totalitního režimu neustupoval ze svého přesvědčení a názorů.

Válečná Praha 

Albert Antonín Černý se narodil 4. února 1937 v Bratislavě. Tatínek Augustin pracoval ve velké pekárně, hrál ochotnické divadlo a byl nadšeným členem Sokola. V něm se seznámil s budoucím tchánem Antonínem Segmüllerem. Ten pocházel z Vídně a ještě před první světovou válkou odešel do Čech. Pracoval v Bratislavě na poště a za zranění při obraně poštovního vlaku obdržel vysoké státní vyznamenání. Tatínek Augustin se oženil s Věrou Marií Segmüllerovou a i s její rodinou se po vzniku Slovenského státu v roce 1938 přestěhovali do Prahy. Začal podnikat a otevřel si vlastní pekárnu v Cerhovicích u Zbiroha. Tam podporoval potravinami partyzány a v roce 1943 byl zatčen a odsouzen k pěti letům vězení. Maminka Věra s babičkou Marií a s dědečkem Antonínem se starali o Alberta a jeho mladšího bratra Petra. „My jsme bydleli v Jeronýmově ulici na Žižkově, když jsme se koukli z okna doleva, tak jsme viděli prázdný sokl Žižkova pomníku, a při pohledu doprava bylo malé náměstíčko a ve vikýři tam měli za květnového povstání naši lidé kulomet a tam u toho soklu měli Němci kulomet a stříleli po sobě přes naši ulici. Pak nás odlifrovali do nějakého sklepa, protože to v bytech začalo být nebezpečné. Tam jsem poprvé viděl umírat lidi, krvavé rozervané hrudníky, prostřelené hlavy, naříkání, to byl pro mě jako pro kluka silný zážitek.“  Tatínek Augustin na konci války utekl z vězeňského transportu a bojoval v Pražském povstání. Albert spolu s kamarády nadšeně běhal po Praze mezi vojáky Rudé armády. Přivedl domů kapitána Kartavlenka: „Nebyl to žádný bolševik, pocházel z Ukrajiny a jen bránil svou zem. Stále nemohl pochopit, že není v nepřátelské zemi, tátovi s dědečkem dalo velkou práci mu to vysvětlit…“  

Za podnikáním do poválečného pohraničí

Maminka Věra onemocněla tuberkulózou a pamětník měl také nemocné plíce. Ještě v roce 1945 odjel na ozdravný pobyt organizovaný Červeným křížem do Švýcarska. Přestože se mu v alpském Beatenbergu líbilo, stýskalo se mu a byl rád, že se v létě 1946 se vrátil do Prahy. Rodiče se mezitím rozhodli přestěhovat do pohraničí. Předpokládali tam více možností k podnikání a zvolili město Krnov. Augustin se stal podílníkem ve velké pekárně a cukrárně, provozoval autodopravu a taxi službu. „Tatínek byl naprosto otevřený člověk, říkal: ‚Nakonspiroval jsem se dost za války, teď už konspirovat nehodlám, jsem svobodný člověk, ať jsou tu komunisté, nebo ne. Netajil se svou křesťanskou vírou… Jednou po volbách v roce 1946, kdy byli komunisté nejsilnější stranou, šli rodiče na mítink a nějaký komunista tam hřímal proti Masarykovi-nelidovi, který nechal střílet do dělníků… rodiče se zvedli, táta na něj zavolal: ‚Lžeš!‘ a odešli.“ Komunistický převrat znamenal konec pro rodinnou firmu a následovaly i domovní prohlídky. Augustin nastoupil na místo skladníka do národního podniku Karnola.

V divadle režimu navzdory

Po několika reformách středního školství, z nichž nejhorší byla ta, která humanitně orientovanému Albertovi přikázala učit se deskriptivní geometrii a matematiku, odmaturoval na jedenáctiletce v roce 1955 a nastoupil na studium herectví na pražské AMU. „Talentové i odborné zkoušky jsem splnil a oni zřejmě nezkoumali kádrové posudky. Viděli napsáno ‚otec – dělník‘ a přijali mě. Můj studijní okruh vedla paní Vlasta Fabiánová. Spousta výuky se odehrávala v jejím bytě nedaleko Národního divadla… “Velice mnoho jsem se tam naučil: paní profesorka ve mně viděla Romea. Ale strašlivě se zmýlila. Já jsem potom byl u divadla figurkář a komik. Na Romea ani na hrdinné role jsem neměl, nebyl jsem ten typ.“ Po čtyřech semestrech musel Albert Černý pro neutuchající bolesti hlavy studium přerušit. Lékaři nakonec přišli na to, že má posunutý krční obratel. Masážemi se bolestí brzy zbavil, a aby neztrácel čas, rozhodl se pro absolvování základní vojenské služby. Zařadili ho jako radistu k dělostřelecké baterii v Mariánských lázních - Klimentově. Ihned se zapojil do vojenského divadelního souboru Palcát, kam záhy přibyl i jeho kolega ze studií, režisér Juraj Herz. Když se v roce 1959 chtěl vrátit na studia, bylo mu řečeno, že musí znovu k talentovým zkouškám. „Juraj Herz mě uklidňoval: ‚Vystřihneš jim tam jeden monolog z Čapajeva – to bylo něco kádrového – a ještě něco dáme dohromady… ” Tak jsem tedy šel na talentovky a tam mě všichni ti pedagogové znali a i ten pan Nedbal, který se vždy tvářil tak nepřístupně, tak i ten se po mém výstupu usmíval a říkal mi: ‚Tak, Alberte, fajn, v říjnu na shledanou.‘ A pak mi přišel dopis, že z nedostatku talentu jsem nebyl přijat. Rozjel jsem se hned do Prahy za děkanem Bezdíčkem a zeptal jsem se ho: ‚Pane děkane, na rovinu, abych věděl, jak se mám v životě zařídit. Opravdu jsem takové nemehlo, nebo je v tom ještě něco jiného?‘ Pan děkan se tak charakteristicky a opatrně rozhlédl a potichu řekl: ‚My jsme tě nesměli přijmout, přišel příkaz.‘ A potom hlasitě: ‚No, nedá se nic dělat, Alberte, nebylo to ono, byli tam talentovanější, tak jsme tě zpátky nevzali.‘“ Divadla se však Albert Černý nevzdal a postupně v průběhu šedesátých let působil jako inspicient a herec v Opavě, Českém Těšíně a Státním divadle v Brně.

Beznadějný konec jara

Pražské jaro prožíval Albert Černý ve Slezském divadle v Opavě. Jakmile se dozvěděl o založení Klubu angažovaných nestraníků, zapojil se do jeho činnosti. Na žádost Rudolfa Battěka sepsal stanovy a přepracoval program klubu. Jeho práci ostatní členové bez výhrad přijali, vybudoval si tak respekt a pro sebe objevil nový předmět zájmu. Začal se samostudiem práva a politologie. 21. srpna 1968 Alberta v jeho bytě v Porubě dlouho před zazvoněním budíku probudil hluk motorů a skřípění pásů. Již několik dní předtím si všiml neobvyklého shromažďování a pohybu vojenských jednotek za státní hranicí a zmínil to s obavou i při diskusi na schůzce KAN v Praze, ale nikdo nevěřil, že se jedná o hrozbu – kdo by si troufl vést vojenskou intervenci? Z okna sledoval jedoucí polské tanky: „Říkal jsem si: Je to možné? Budí takhle brzo ráno lidi a jedou vagonovat do Svinova na nádraží. Každou chvilku bylo nějaké cvičení. Pak jsem si uvědomil, že hlavně jsou dopředu v bojové poloze. Hned jsem běžel k telefonu a volal na krajskou vojenskou zprávu. Představil jsem se, uvedl hodnost a odbornost a ptal se, kdy, kde a s čím se mám hlásit. Chvilku bylo ticho a pak se ten důstojník ozval: ‚Soudruhu, co otravuješ? Strana dobře ví, co dělá.‘ A bylo vymalováno. Já naiva jsem byl přesvědčený, že bude mobilizace.“ Na zoufalství nezbyl Albertovi Černému čas. V opavském divadle přesvědčoval diváky žádající zrušení představení, že Ženitba od Gogola připravená k uvedení toho večera a okupace jsou dvě zcela odlišné věci. Začalo shánění papíru a ormigů na tisk plakátů a organizování krycích bytů pro eventuálně pronásledované osoby. Státně politické prověrky v roce 1970 zastihly Alberta Černého ve Státním divadle v Brně. „Komise to měla jednoduché: ‚Soudruhu Černý, my o vás víme prakticky všechno, ale přece jen tady nějakou naději vidíme. Jak se díváte na vstup spojeneckých vojsk do Československa?‘ Já jsem řekl: ‚Nedívám, to není vstup, to je okupace, brutální násilí, porušení základní lidské morálky a mezinárodního práva, to je válečný zločin.‘ Ti se  na sebe podívali a řekli: ‚Tak, soudruzi, to je jasné.‘“ Čekal na verdikt soudruhů a správně odhadl, že koncem sezony skončí v divadle i on. Chodili za ním kolegové a omlouvali se mu, že se za něj nepostavili. Jediný, kdo vystoupil proti pamětníkovu vyhazovu, byli členové operního sboru, kteří dokonce uspořádali petici proti jeho nucenému odchodu.

Řidič se samizdatovým vedlejšákem

„Kromě divadla jsem uměl jen řídit auto, tak jsem sháněl nějakou takovou práci. Narazil jsem, můj kádrový profil byla překážka. Až mi někdo řekl, že dopravní podnik v Brně přijímá řidiče tramvají a zajímá je pouze pracovní hodnocení. Řidičů bylo málo a práce to byla, jak jsem se přesvědčil, za trest, velice psychicky náročná. Soudružka vedoucí kádrového oddělení v divadle se celá vyděsila, když jsem tam přišel pro to pracovní hodnocení. Řekla mi: ‚Prosím, nezlobte se, ale s tím nechci nic mít. Obraťte se na referenta pro zvláštní záležitosti.‘ To bývali obvykle estébáci. Tak jsem za ním přišel, řekl, oč mi jde, a on na to: ‚To bude problém, soudruhu Černý, to bude problém.‘ Vstal a šel k registrační skříni. Otevřel ji, zabodl oči do nekonečna a řekl: ‚To bude průser. Soudruhu Černý, vy to na mě snad neřeknete, ale já ty vaše kádrové materiály nemůžu najít. Nezlobte se, ale já vám můžu dát jen pracovní hodnocení.‘ Velice vážně jsem mu poděkoval s tím, že pracovní hodnocení je přesně to, co potřebuji. Ty kádrové materiály tam určitě měl, ale dal mi tak najevo, že proti mně nic nemá. Jezdil jsem potom tři roky s tramvají.“ Pak jsem byl řidičem u Služeb města Brna a poté u Českého červeného kříže až do svého zatčení v roce 1979. Celá sedmdesátá léta se podílel na organizaci samizdatu, brněnské pobočky samizdatového vydavatelství Petlice. Albert Černý měl na starost komunikaci mezi jednotlivými kroky tvorby samizdatu. Obstarával papír. Na základě inzerátu v novinách přijímal písařky, koordinoval práci s lidmi, kteří knihy vázali, a spoludistribuoval výtisky v třetí lékárničce, „od které v případě policejní kontroly ztratil klíče“, kterou měl ve své dodávce, se kterou jezdil pro Červený kříž. Dalším článkem distribučního řetězce byl obvykle v Praze  Ing. Pavel Roubal. „Sehnat psací stroje, to šlo, ale sehnat písařky, někoho, kdo umí psát všemi deseti a bezchybně, to bylo těžké. Dali jsme inzerát do novin a kamuflovali jsme to disertační prací a podobně. Ty psaly za honorář a peníze jsme vybírali mezi sebou. Ony tím, že za opisování braly peníze, byly v podstatě podle zákona kryté, protože nebyly povinné posuzovat obsah té práce, samozřejmě to nebylo tak jednoduché a úplně bezpečné. Většina jich po prvním opisování zjistila, o co jde, ale asi jen tři couvly a měli jsme skupinu asi deseti stálých písařek.“

Chartista se zvláštními úkoly

Pamětníkův podpis pod Chartu 77 byl deponován, podepsal za přítomnosti dvou svědků, kteří listinu zalepili do obálky a uložili. Měl zůstat co nejdéle mimo pozornost Státní policie a pracovat na svěřených úkolech – na studiu literatury, tvorbě projektů a koncepcí – jak by mohla vypadat a fungovat demokratická a socialistická republika. „Václav Havel mi řekl: ‚Když, tak se podívej, jestli by to fungovalo bez politických stran.‘ Po dlouhém studiu jsem došel k tomu, že bez nich by to nefungovalo.“ 

V roce 1979 se Albert Černý zapojil do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Začal být sledován StB, která si dávala záležet na tom, aby o dohledu věděl, což bylo neklamné znamení, že jeho zatčení visí ve vzduchu. „Šel jsem do práce, vyzvednul jsem si klíče a šel na dvůr pro auto. Proti mně z toho průjezdu vyšlo sedm civilistů, zcela evidentně estébáků. Já si okamžitě vzpomněl na film Sedm statečných – oni šli a ruce měli tak od těla, jako měli ti kovbojové, když chtěli sáhnout po revolveru. To mně strašlivě pomohlo, místo toho, abych se lekl, jsem se musel smát.“ Zatčení se pamětníkovi nakonec nevyhnulo a hrozil mu až pětiletý trest odnětí svobody. Díky dobré obhajobě disidenta advokáta Miroslava Machourka odešel od soudu s rozsudkem tři a půl roku žaláře za podvracení republiky, rozšiřování a tvorbu protistátních textů.

Přežívání za mřížemi

V jednom křídle Borské věznice v Plzni se sešel s Jiřím Dienstbierem, provinciálem Dominikánů Dominikem Dukou, Václavem Havlem a s vydavatelem katolické literatury Josefem Vlčkem. Pracoval na šatonech – brusírně umělých drahých kamenů, odkud se dostal až po hospitalizaci s žaludečními vředy. Zprávy o jeho špatném zdravotním stavu uváděné v západním rozhlase pravděpodobně zapříčinily jeho důkladné ošetření a lékařský zákaz dalšího nasazení na tomto oddělení. Po uzdravení pamětníka přesunuli na oddělení Tesla, kde se pro změnu musel potýkat s doslova mravenčí prací. Nejhorší byla šikana od spoluvězňů, počínající zvrháváním talíře s jídlem a končící fyzickými střety. Když situace vyvrcholila, došlo najednou k vysvětlení. „Bachaři jim nakukali, že jsem odsouzený za znásilňování dětí. A takovými i nejhorší kriminálník pohrdal a většinou vězení nepřežili. Naštěstí jsem, jako všichni ostatní vězni, měl u sebe rozsudek. Oni si ho přečetli a omluvili se mi. Najednou jsem měl klid, začal jsem plnit plán a měl jsem veškeré úlevy.“

Albert Černý odmítl ve vězení nabídku ke spolupráci se Státní bezpečností, která obsahovala i propracovaný plán jeho emigrace do Kanady. Po propuštění pokračoval v činnosti ve VONS, účastnil se soudních přelíčení a psal o nich zprávy. Dlouho nemohl najít zaměstnání, až ho nakonec přijali jako zřízence v brněnském krematoriu. Koncem osmdesátých let se oženil a přestěhoval do Otrokovic a pracoval jako řidič dodávky.

Zákonodárcem

Pád režimu Albert Černý neočekával, v nejlepším případě doufal v podobný obrodný proces jako ten v dobách Pražského jara. K listopadovým událostem dodává: „Docela dobře si dovedu představit, že špičkám StB docházelo, že to, co předvádí Milouš Jakeš a celá ta parta kolem něho, je z jejich výhledu cesta do pekel. Myslím, že tam mohla být i obava, aby se nestalo to, co roku padesát šest v Maďarsku, kdy špičky režimu visely na lucernách. Řekli si, že to neudrží, za dva tři roky to dopadne strašlivě, a raději situaci ještě trochu podšprajcnou. Proto, když by lidé říkali: ‚No tak nám zmlátili děti, co s tím naděláme?‘, se musela ještě roznést zpráva, že na Národní třídě byl ubit nevinný student. Bylo třeba národ vybudit.“ 

V roce 1989 stál u vzniku Občanského fóra ve Zlíně a Otrokovicích a účastnil se jednání s předlistopadovými městskými i krajskými státními orgány. Urychleně se mu podařilo vyjednat přejmenování z Gottwaldova zpět na Zlín. V roce 1990 kooptoval a následně byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Působil v branně bezpečnostním podvýboru jako jeho předseda, neboť nejdůležitějším úkolem, který si vytyčil, bylo po traumatech z let 1938 a 1968 bezpečnostní zajištění státu.

Politické angažmá

Albert Černý se stal členem Asociace sociálních demokratů a v roce 1992 neúspěšně kandidoval na předsedu sociální demokracie. „Sociální demokracie po roce 1989 je pro mě životní trauma a zklamání. Já jsem vychován v duchu spíše pravicovější politiky… ale už v okamžiku, kdy jsem se seznámil v KAN s Rudolfem Battěkem, který byl přesvědčený sociální demokrat, jsem si řekl: ‚Proč ne, to by mohlo fungovat – ano, postarat se o potřebné, ale stát na to nejprve musí vydělat.‘ Předseda sociální demokracie Jiří Horák, emigrant, profesor politologie ve Spojených státech, neměl o tom našem dění a problematice ponětí. Neuvědomil si, jaké nebezpečí hrozí z toho, když přijme jako kolektivního člena do sociální demokracie takzvanou Obrodu – organizaci vzniklou před listopadem, tvořenou komunisty povyhazovanými ze strany. Všechna čest jejich postojům a statečnosti, ale oni se mnou jednali, abych se v parlamentu postavil na jejich stranu, že je nutné ten socialismus obnovit! Sociální demokracie začala působit čím dál tím více takovým tím bolševickým stylem, to pro mě bylo obrovské zklamání.“ 

Ihned po založení Konfederace politických vězňů se stal jejím členem, později byl zvolen členem jejího předsednictva a předsedou legislativní komise. Pracoval na návrhu zákona o 3. odboji. Později se stal také předsedou pobočky KPV Zlín.

„Dalším velkým zklamáním byl nicméně pozdější vývoj KPV. Někdy v průběhu roku 2006 Předsednictvo v rozporu se Stanovami a Listinou základních práv a svobod začalo dělit členy na údajně skutečné politické vězně z 50. let, a na ty, kteří byli vězněni až po roce 1968 – ti měli údajně pouze vést pokojný dialog disidentů s KSČ, a proto nejsou plnohodnotnými politickými vězni. Jsou tedy pro reprezentaci KPV většími nepřáteli než samotní komunisté. Jako bývalému předsedovi branně bezpečnostním podvýboru Sněmovny lidu FS mně bylo hned jasné, že jde o desinformaci řízenou KGB (GRU). Okamžitě jsem z KPV vystoupil. Spolu se mnou vystoupilo i několik vězňů z padesátých let.“

Albert Černý zanechal politického působení a až do odchodu do penze zastával úřednická místa na ministerstvu vnitra a zahraničních věcí.

 

Vyznamenání a ocenění

Albert Černý získal za své působení v odboji proti komunismu a v polistopadovém působení tato ocenění:

„Medaile za zásluhy I. stupně“. Udělena dne 28. října 2002 prezidentem republiky Václavem Havlem jako ocenění boje proti komunizmu v rámci Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, a jako ocenění polistopadové práce v parlamentu, diplomacii a státní správě.

„Pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunizmu“. Udělen dne 16. října 2012 ministrem obrany Alexandrem Vondrou za aktivní protikomunistickou činnost v rámci Charty 77, zejména za aktivní členství ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, podíl na tvorbě, výrobě a rozšiřování protikomunistických materiálů, samizdatové „Edice petlice“, a ukrývání velkého množství protirežimních tiskovin.

„Čestná medaile“ Policie České republiky. Udělena dne 6. prosince 2012 ředitelem krajského ředitelství PČR ve Zlíně plk. Ing. Bedřichem Koutným za statečné občanské postoje a významný osobní podíl při budování základů demokratické společnosti.

„Osobnost města Otrokovice“. Titul udělen Zastupitelstvem města Otrokovice dne 26. října 2016 za celoživotní demokratické postoje a za boj za osvobození od komunismu.