The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bořivoj Černý (* 1947)

• narodil se 14. prosince 1947 v Liberci

• rodiče tam přišli za bydlením a prací v době, kdy museli odejít sudetští Němci

• v 15 letech se přestěhoval do Prahy

• v polovině 60. let začal fotit pro Zemědělské noviny

• v roce 1966 šel na vojnu, kde zažil 21. srpna 1968 okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy

• aby podpořil generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka v odporu proti okupaci, vstoupil v roce 1968 do komunistické strany

• v dubnu 1969 z KSČ odešel na protest proti odstranění Alexandra Dubčeka z funkce generálního tajemníka

• v roce 1969 nastoupil jako fotograf do vojenského deníku Obrana lidu

• kvůli jeho postojům v roce 1969 ho v lednu 1973 z redakce propustili

• živil se focením za honoráře i jako uklízeč

• v roce 1978 se vrátil do Liberce, šel do okresních novin Vpřed

• komunističtí funkcionáři ho z nich propustili ze stejného důvodu jako šéfredaktor Obrany lidu

• pracoval jako reklamní fotograf

• po roce 1989 se vrátil do novin, v roce 1998 vyhrál jako fotoreportér MF DNES Czech Press Photo v kategorii Sportovní fotografie

• v roce 2021 žil ve Žďárku u Turnova

Ve dvaceti letech vstoupil do KSČ, za půl roku s legitimací praštil o stůl. Bořivoje Černého stál v dalších letech rozchod s komunistickou stranou místo fotoreportéra ve dvou novinách. Pozdější vítěz soutěže Czech Press Photo v kategorii Sportovní fotografie se po vyhazovu z Obrany lidu živil jako uklízeč. Po propuštění z libereckých okresních novin Vpřed, kde se nakrátko uchytil na konci 70. let, pracoval jako reklamní fotograf Obchodního domu Ještěd a Lidového spotřebního družstva Jednota.

21. srpna 1968, kdy do Československa vpadly armády Varšavské smlouvy, sloužil Bořivoj Černý na vojně u spojařů ve Stříbře. „Tenkrát vznikla taková akce, že lidi vstupovali do komunistické strany, aby podpořili Alexandra Dubčeka a československou vládu v odporu proti okupaci. Přihlásil jsem se taky, šlo to rychle a asi za měsíc jsem byl v KSČ,“ vzpomíná. „Na podzim jsem šel z vojny a nastoupil v Praze jako zámečník do Stavoservisu. Přišlo dubnové plénum KSČ. K moci se dostal Gustáv Husák, Dubčeka z funkce odstranili a už jsem neměl koho podporovat. Tak jsem jim rudou knížku hodil ve Stavoservisu na stůl.“

Už před vojnou se znal v Praze se spFortovními novináři. Když odešel ze Stavoservisu, legendární rozhlasový sportovní reportér Václav Svoboda mu dohodil místo fotografa v Obraně lidu. Bořivoj Černý tam vydržel jen do konce roku 1972. Neprošel prověrkami, během nichž KSČ v tehdejších médiích kádrovala žurnalisty. „V pětadvaceti jsem byl asi nejmladším novinářem vyhozeným po roce 1968,“ říká.

 

Rodina šla do Liberce za prací a bydlením

Bořivoj Černý se narodil 14. prosince 1947, kam jeho rodiče přišli z Mladoboleslavska po druhé světové válce. Po odsunu Němců je do města přilákal volný byt nad přehradou a práce. Pamětníkův tatínek dělal úředníka v pekárnách, maminka se živila krejčovinou.

„V Liberci jsme měli vynikající partu a fantastické dětství. Vůbec jsme nevěděli, co se v padesátých letech děje. Žili jsme na hřišti, na volejbalovém kurtu, na tenisových kurtech jsme sbírali míčky a pak i hráli,“ prozrazuje Bořivoj Černý. „Přímo ve městě jsme skákali na lyžích na sněhovém můstku, vedli jsme drnové války. Doma nás viděli až večer. K jídlu nám stačil chleba namazaný hořčicí.“

Otec Černý však nebyl jen úředník, ale také kynolog a myslivec. Na mysliveckém svazu v Praze dostal místo a rodina šla za ním.

„Bylo mi patnáct. Do Prahy jsem nechtěl, ale musel. Ze začátku jsme tam bydleli v Musílkově ulici v barabizně bez vody a plynu. Asi dvě stě metrů od ní byly tenisové kurty Na Cibulkách. Hrál jsem na nich a chodili tam známí lidi a taky novináři,“ tvrdí pamětník. „Šel jsem za panem Faladou z vydavatelství Mladá fronta a poprosil ho, jestli bych se nemohl dostat jako spolupracovník do novin. Nakonec mě vzali jako foťáka za honoráře v Zemědělských novinách, což byla neuvěřitelná redakce, taková jakoby prvorepubliková. Vrzaly tam podlahy, voněly doutníky a lulky. Když dole zapnuli rotačku, barák se vám pod nohama chvěl. Dneska je místo něj na rohu Opletalky a Václaváku obří skleněné monstrum.“

 

Na vojnu narukoval v uvolněné době

Do ‚Zemědělek‘ nastoupil ještě před vojnou. Fotil všechny sporty svou vlastní Flexaretou a Kijevem na kinofilm za směšný honorář. „Ale byl jsem šťastný, chodil jsem mezi sportovce, mohli jsme mezi ně vlézt i do šatny, což dneska vůbec nejde,“ prozrazuje. Zkušení kolegové mu pomáhali, třeba Stanislav Tereba z Večerní Prahy mu poradil, aby při automobilových závodech na Strahově nestál na nebezpečném místě u jednoho stromu. Poslechl ho a za pár minut do kmene vrazil jeden z vozů.

„Na podzim 1966 jsem šel na vojnu, byla taková uvolněná doba, nikdo z lampasáků nás moc nebuzeroval. Mazáci nás netyranizovali, spíš si z nás dělali legraci,“ prohlašuje Bořivoj Černý.

Ve Stříbře, kam pamětníka odveleli, se spojovací prapor dělil o budovu se základní školou. „V půlce baráku jsme byli my, v druhé děti. Oddělovala nás jen mříž,“ uvádí. „Z kasáren jsme někdy utíkali, na silnici od Rozvadova jsme stopovali západní Němce a jezdili s nimi do Prahy.“

Flexaretu si vzal i na vojnu, pro Duklu Stříbro fotil fotbaly. Občas za ním přišel do fotokomory kontrarozvědčík, aby zkontroloval, jestli nepořizuje snímky vyzrazující vojenské tajemství. Jeden praporčík si dělal jako modelář vojenské figurky a techniku a chtěl, aby mu je Bořivoj Černý nafotil. V době, kdy snímky vyvolával, za něj voják z povolání vzal službu na bráně.

„Někdy jsme dělali pitomosti. Když jsme jeli na jednodenní cvičení, závodili jsme dvě auta mezi sebou. Vjeli jsme vedle sebe na mostek tak nalepení na sebe, že jsme o sebe škrtli a kolům uletěly po stranách matky,“ přiznává pamětník, jaké nebezpečné vylomeniny dvacetiletí kluci prováděli.

 

Takoví jako vy se v Rusku věší

Jednadvacátého srpna 1968 však skončila na vojně ve Stříbře veškerá legrace. Vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem vtrhla do Československa, aby zlikvidovala snahy pokrokového křídla KSČ o nastolení větší demokracie a občanských svobod.

Okupační Sovětská armáda projížděla podle Bořivoje Černého i Stříbrem, ale pak se utábořila v lesích. „Rusové měli svoje rozhlasové vysílání. Rušili jsme ho naší technikou a to se jim nelíbilo. Jednou jsem byl jako služba na vchodu do kasáren. Po okupaci jsme měli nabité samopaly, předtím jsme sloužili beze zbraně,“ popisuje. „Přijeli Rusové na motorce s lodičkou s kulometem a za ní gazík s jejich papaláši. Chtěli mluvit s velitelem. Šel jsem za dévéťákem a říkal jsem, co se děje. Dévéťák je dovedl k veliteli praporu. Pak bylo slyšet, jak dotyčný Rusák řval na naše důstojníky, že takové lidi jako oni u nich v Rusku věší.“

Dvacetiletý Bořivoj Černý si po invazi vojsk Varšavské smlouvy vyřídil u nadřízených, aby ho pustili fotit do Prahy. Čtyřiadvacátého srpna si stopnul praporčíka na motorce a dojel s ním do Prahy. „U Rokycan jsme se dostali do kolony mezi ruské tanky, nebylo to příjemné,“ poznamenává. „V Praze jsem fotil tanky a transportéry a lidi mezi nimi. Fotil jsem i v noci, kdy lidi strhávali názvy ulic a čísla na domech, kdyby Rusáci někoho hledali podle adresy, tak aby ho nenašli.“

 

Politruk psal a rozvážel protiokupační letáky

Bořivoj Černý se později při své práci pro Obranu lidu dozvěděl, že politruk praporu po 21. srpnu vyráběl protiokupační plakáty a vylepoval je po Stříbře. „Při prověrkách po roce 1968 vyházeli všechny naše velitele až na jednoho. Vím, že někdo z nich skončil na benzínce,“ upozorňuje. „Z vojny jsme kvůli okupaci nešli v září, ale až v říjnu. Měli jsme ještě jedno přátelské cvičení s Rusáky, nešlo jim nadávat, nechovali se agresivně. Věděli kulovku, proč tady jsou, netušili vůbec, jaká bije. Mluvil jsem s jedním Gruzíncem, měl už jít do civilu, jet domů, a místo toho ho poslali k nám. V Sovětské armádě bych sloužit nechtěl. Jejich lampasákům bylo jedno, jestli někdo umře. Vojáka brali jen jako kus.“

Na vojně vstoupil pamětník do KSČ, ale po ztrátě iluzí ji v dubnu 1969 opustil. Ve Stavoservisu skončil vzápětí, ale kamarádi z novin mu obstarali místo fotografa v Obraně lidu. „Dostal jsem se tam i se svým škraloupem, na jaře 1969 ještě nebylo tak zle,“ dodává. „V Obraně lidu jsme měli silnou partu, patřil do ní bývalý sprinter Vilda Mandlík nebo brácha spisovatele Oty Pavla Jirka. Nějakou dobu po roce 1968 tam vydržel solidní šéfredaktor Ambrož i jeho zástupce Nesrsta.“

 

Fotil Svobodu, Castra, Dzúra i Husáka

Bořivoj Černý fotil v Obraně nejen sport, ale také generály, nejvyšší funkcionáře KSČ nebo prezidenty. Včetně kubánského diktátora Fidela Castra. „S ministrem obrany Dzúrem jsem vycházel dobře, ale jednou jsem byl na tribuně s Husákem, a jak jsem ho nesnášel, tak jsem se na ně zle díval,“ tvrdí. „Pak mi říkala sekretářka, že se na mě Husák v Obraně lidu informoval, což mi pak při prověrkách moc nepřidalo. Naštval jsem i prezidenta Ludvíka Svobodu, kterého jsem měl rád. Všiml si, jak jsem dlouhý, a tak se mě zeptal, kolik měřím. Odpověděl jsem, že mi vojna zastavila růst. Neřekl nic, jen se otočil a odešel.“

Mladý fotograf Obrany lidu doprovázel československé a zahraniční vojenské delegace na pobytech ve Vysokých Tatrách. Maďarskému ministrovi obrany tam vyfotil loveckou trofej, skoleného kamzíka. „Maďar byl proti jiným ministrům spíš takový dobrák. Když odlétal, fotil jsem ho po rozloučení s našimi papaláši na schůdcích k letadlu. Najednou sešel dolů, podal mi ruku a poděkoval mi za pěknou fotku kamzíka,“ poznamenává Bořivoj Černý. „Porušil tak všechny protokoly a všichni papaláši na mě hodně ošklivě zahlíželi.“

 

Obsadili generálům jejich pokoj

V Tatrách dokumentoval i mnoho dalších akcí, na nichž se scházela československá i zahraniční generalita. „Jak pili na mejdanech, bych raději nezmiňoval. Jednou nás na jeden vzal takový celkem příjemný generál, ale bydleli jsme o pořádný kus dál a neměli jsme kde spát,“ prozrazuje Bořivoj Černý. „Tak jsme asi ve čtyři ráno zkoušeli hotelové pokoje, jestli není nějaký prázdný. Jeden byl a zalezli jsme do něj. Na věšáku visely generálské uniformy, tak jsme zamkli a zalehli. Nad ránem najednou bušení na dveře a nadávky. Ale neodemkli jsme, generálové šli pryč a ráno jsme utekli.“

Bořivoj Černý vyrážel na Slovensko rovněž na reportáže na místa, kde za druhé světové války bojovali partyzáni nebo vojáci Československého armádního sboru. „Pamětníci nám říkali, že spousta z komunistických papalášů jako třeba Vasil Bilak teď vykřikuje, jak byli u partyzánů, ale nikdy u nich nebyli,“ dodává.

V novinářské branži se potkal s mnoha lidmi, kteří museli z redakcí odejít po okupaci Československa a návratu totality. „Mirka Filípková uveřejnila kolem roku 1968 v Československém vojákovi pravdu o Fučíkovi. Dozvěděla se ji od někoho, kdo měl přístup k tajným materiálům. Nenapsala, že Fučík zradil, ale že nevydržel, když ho mučili,“ říká Bořivoj Černý. „Vdova po Fučíkovi Gusta Fučíková ale potřebovala mít ze svého popraveného muže hrdinu. Mirku dostala po zveřejnění článku do stavu, kdy se kvůli nervům nedokázala ani podepsat.“

 

Fotil první oslavu výhry nad Sověty

V březnu 1969 bydlel Bořivoj Černý v Praze a kromě práce ve Stavoservisu fotil za honoráře pro noviny a časopisy. „Když jsme na Mistrovství světa v hokeji ve Švédsku v roce 1969 poprvé vyhráli nad Rusáky, šel jsem na Václavák. Byla tam perfektní atmosféra a neslavilo tam moc lidí, asi tak maximálně sto. Udělal jsem tam fotky, vyšly ve Stadionu, ve sportovním časopise,“ vzpomíná. „Pak jsme vyhráli nad Rusáky podruhé a na Václaváku bylo sto tisíc lidí. Šel jsem tam taky. Byl tam průšvih s Aeroflotem, vymlátili ho jakoby lidi. Ale později se ukázalo, že to udělali estébáci. Druhá oslava výhry nad Rusáky už nebyla tak pěkná. Ujela do politiky, lidi tam pálili ohně. Nebyla tam nálada, jaká by tam měla být, tak jsem odešel pryč. Rozmlácený Aeroflot jsem šel vyfotit druhý den.“

Po nástupu do Obrany lidu zažil Bořivoj Černý jako sportovní fotoreportér Mistrovství světa v klasickém lyžování 1970 ve Vysokých Tatrách a také Mistrovství světa v hokeji 1972 v Praze. „V Tatrách jsem byl hodně mladý, na ranní běžecké závody žen jsme chodili přímo z baru,“ svěřuje se. „Na Mistrovství světa v hokeji v Praze byla těžce politická atmosféra, u každého vchodu do hlediště stály kordony policajtů v bílých helmách se štíty a obušky. Komunisti se pořád báli protestů proti okupaci. Mistrovství v Praze jsme vyhráli a bylo pěkné na focení. Po výhře nad Rusáky v posledním zápase vtrhli na plochu fotografové i diváci. Radost pramenila samozřejmě nejen ze sportovního výsledku.“

V září 1972 proběhlo v Praze první utkání československých hokejistů s kanadskými profesionály z NHL. Pro pamětníka šlo o poslední velkou sportovní akci, na které fotografoval. „Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Povedla se mi fotka, jak Bobby Clarke napálil hokejkou našeho kapitána Pospíšila po odpískání. Helma letí z Pospíšila pryč a Clarke se šklebí. Skoro stejný záběr udělal Standa Tereba,“ popisuje Bořivoj Černý.

 

Třetí prověrky spolehlivosti už nezvládl

Kariéra talentovaného sportovního fotoreportéra se však již chýlila ke konci. V Obraně lidu dělali komunisté mezi zaměstnanci prověrky spolehlivosti. „Prvními prověrkami jsem prošel. Přišly druhé prověrky, po nich vyhodili šéfredaktora Ambrože, já jsem ještě prošel. Ale třetí prověrky jsem už nezvládl,“ uvádí.

Vzpomíná si, že při prověrkách se ho ptali, jestli souhlasí s bratrskou pomocí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tak označovala KSČ od začátku 70. let invazi vojsk socialistických zemí do Československa.

„Řekl jsem, že okupace mě překvapila, na prvních dvou prověrkách mě opravovali, že to byla bratrská pomoc,“ podotýká pamětník. „V komisi vlastně seděli lidi, kteří mi chtěli spíš pomoci než ublížit. Teprve když přišel nový šéfredaktor, dostaly prověrky jiné grády.“

Po vyhazovu z Obrany lidu zůstal Bořivoj Černý v Praze. Kamarádi mu dohazovali focení za honoráře, dokumentoval například výstavbu pražského metra nebo přehrady v Josefově Dole v Jizerských horách. „Procházet se tunely rozestavěného metra byl neuvěřitelný zážitek. Uklízel jsem taky kanceláře někde u Prašné brány, chodil jsem tam v noci přímo z vinárny. Moc jsem se nenadřel a plat jsem dostával hodně slušný. V létě jsem česal na brigádách třešně,“ tvrdí. 

 

Mám práci, neotravuj, řekl svazákovi a letěl

Občas se chodíval podívat za bývalými kolegy do Obrany lidu, kde před propuštěním vytvořil sehranou dvojici se sportovním novinářem Ladislavem Ježkem.

„Byli jsme správná dvojka, Láďa měl sto šedesát centimetrů, já dva metry. Jezdili jsme na reportáže po Duklách, bylo vždycky velké haló, když nás viděli vedle sebe,“ říká Bořivoj Černý. „Jednou jsem při návštěvě v Obraně lidu zažil, jak Láďa psal reportáž a přišel místní předseda Socialistického svazu mládeže, že vybírá pět korun na pomník pro padlého sovětského bojovníka. Láďa mu odsekl, ať teď neotravuje, že má práci, ať přijde za chvíli. Byly to asi poslední věty, které Láďa Ježek v Obraně lidu pronesl. Na hodinu ho vyhodili. Pak odešel do fotbalového a hokejového týdeníku Gól. Toho svazáckého předsedu jsem po roce 1989 našel v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti.“

 

Škraloup z Prahy ho dohnal v Liberci

V roce 1978 se Bořivoj Černý přestěhoval se svou druhou ženou do rodného Liberce. Díky zkušenostem z Prahy dostal nabídku, aby dělal v okresních novinách Vpřed celou sportovní stranu, články i fotky. Nová práce ho bavila. „Pak mi volala sekretářka z Obrany lidu, že se na mě komunisti z Liberce informovali. Věděl jsem, že mám průšvih, zatajil jsem jim totiž, že mě z Obrany lidu vyhodili. Šel jsem na okresní výbor KSČ v Liberci za funkcionářem pro tisk. Řekl, že už nikoho nezajímá, co bylo před deseti roky. A druhý den mě vyhodili.“

Dalších deset let se živil Bořivoj Černý mimo noviny. Fotil pro Obchodní dům Ještěd a družstvo Jednota. Když přišla v roce 1989 sametová revoluce, zůstal v klidu, vůbec se nezapojoval a ani nefotil velké demonstrace v Liberci. „Kdysi jsem prohlásil, že až zase začne revoluce, tak se seberu a pojedu do Jizerek. Věděl jsem, jak všechno dopadlo v roce 1968 a další revoluce mě nezajímala,“ vysvětluje.

 

Po revoluci zářil v Czech Press Photo

Pád komunistického režimu mu však umožnil velký návrat do novin. Fotil a psal pro liberecký Region a v roce 1998 nastoupil do Mladé fronty Dnes. V jejím ‚dresu‘ získal několik ocenění v soutěži Czech Press Photo. V roce 1998 získal první místo ve Sportovní kategorii Czech Press Photo se snímkem smečujícího nohejbalisty na malém turnaji v Podkrkonoší. Snímkem amatérského sportovce předčil své kolegy, kteří byli na zimní olympiádě v Naganu a fotili cestu československých hokejistů za zlatými medailemi. V roce 2000 vyhrál Bořivoj Černý v Czech Press Photo kategorii Věda a technika se snímkem Operace výra velkého.

Při soukromé návštěvě Paříže doplnil svou sbírku vyfocených prezidentů na šest. K Ludvíku Svobodovi, Gustávu Husákovi, Fidelu Castrovi, Václavu Havlovi a Václavu Klausovi přidal Francoise Mitterranda. Zachytil ho náhodou a velmi pohotově u Vítězného oblouku při oslavách Velké francouzské revoluce. Později fotil i prezidenta Miloše Zemana.

 

Projel Evropu, nejhorší byla Moskva

„Po roce 1989 jsem se jako sportovní fotograf podíval se Slovanem Liberec po Evropě, od Portugalska až po Moskvu. Byl jsem v Miláně, v Lyonu. A taky mimo Evropu v Izraeli, koupal jsem se v Mrtvém moři, dotýkal jsem se Zdi nářků,“ svěřuje se. „Nejhorší zážitek mám od našich ‚přátel‘ v Rusku. Šli jsme s kluky večer na procházku, podívat se na Rudé náměstí. Vzal jsem si stativ jednonožku, že budu fotit. Hned přiběhl tajný policajt, že ze stativu nesmím fotit. Dělal jsem aspoň fotky z ruky.

Šli jsme k mauzoleu, měli jsme v ruce pivo v plechovkách. Zastavili nás tři policajti, že se na Rudém náměstí nesmí pít. Dali jsme pivo do tašky, že půjdeme dál. Ale policajti odvezli pryč našeho kolegu, co uměl dobře rusky. Vrátili se za dvacet minut, a prý když nezaplatíme každý pět set rublů, budeme mít velký problém. Policajtům jsme je dali, strčili si je do kapsy, žádné potvrzení jsme nedostali. Věděl jsem, že se v Rusku nic nezměnilo, že tam furt vládnou komunisti, tajní a policajti.“

 

Držel se své pravdy a žil jak na karnevalu

Bořivoj Černý si myslí, že má za sebou zážitků na několik životů. „Poznal jsem, že nic není jen černé a bílé. Třeba bývalý major Státní bezpečnosti, šéf Krátkého filmu, pomohl po roce 1968 několika vyhozeným novinářům a zaměstnal je v reklamním oddělení. Po roce 1989 jsem našel v Cibulkových seznamech mezi spolupracovníky Státní bezpečnosti i svého kamaráda. Ale nevěřím, že by mě udával,“ poznamenává.

Bořivoj Černý přiznává, že se často dostával do konfliktů se svými šéfy. „Neuznávám nadřazenost, zastával jsem se i svých kolegů. Držel jsem se vždycky svého názoru, své pravdy. A zjistil jsem, že ozvat se je dobré,“ dodává. „Když se ohlížím zpátky, tak můj život byl takový velice zábavný karneval a jsem s ním spokojený.“