Gustav Černý

„A byla tam na rohu pošta a u té pošty stála fronta lidí a právě už čekali na tu výměnu peněz, které si mohli vyměnit jedna ku pěti. Takže na ně volali: ‚Pojďte s námi, nestůjte tady!‘ Jenže ti lidé, když už tam stáli dvě hodiny, tak už nechtěli o to místo přijít. Tak já jsem dal babi kolo do baráku a hnal jsem za tím průvodem a šel jsem s nimi až na náměstí. Tam se to srotilo před radnicí, protesty... A začali tam chodit i jiní lidé, kteří byli postiženi, protože se to rychle rozkřiklo. Pamatuji si, jak takový starší chlap ukazoval těmahle rukama... Takhle zvedl ruce – a to prostě vidíte udřeného člověka, ty strašně rozpraskané, začernalé ruce od práce. Ne od počítání peněz, od práce. Takže jsem vlastně pochopil, že ti lidé mají pravdu. Tu věc jsem ještě nechápal z toho celkového hlediska. No, a najednou bylo řečeno: ‚Pročpak nepřišli také škodováci z hlavní Škodovky?‘ A někdo zase říkal: ‚Oni jsou tam zamčení. Oni je nechtějí pustit ven.‘ – ‚Tak tam jdeme!‘ To už nás tam byly stovky, možná tisíce... Tak jdeme na bránu. Tak jsme šli na čtvrtou bránu. A teď jsem vlastně viděl, jak je hrozná ta davová psychóza. Jak stačí ukázat prstem a zařvat, a ty lidi jsou ochotni udělat všechno, třeba i zabít. Protože jsme šli zrovna [těmi] sady u Slovanu a někdo tam na někoho kousek dál ukázal: ‚To je ta svině, co udávala!‘ Teď lidé: ‚Který? Támhleten?‘ – ‚Jo, tak [jdeme] na něj!‘ Tak se hnali. Jestli mu něco udělali nebo on se nějak obhájil, to nevím, protože my jsme hnali k té Škodovce nahoru. Takže jsme přišli před tu čtvrtou bránu. Jak jsme jako mužští zkoušeli otevřít, tak to nešlo. No, a z vrátek ven vešla paní, závodní stráž, že nám vzkazují, abychom se rozešli. Tak to se lidé začali řehtat. A aby zapadla, aby toho nechala. A hučelo se: ‚Otevřete, otevřete!‘ A pak vyšel chlápek, to byl zřejmě šéf té závodní stráže. Také říkal: ‚Rozejděte se, tady nemáte [co dělat], je to nezákonné.‘ Potom vyndal pistolku a vystřelil do vzduchu. Ten dav zahučel. To prostě asi neměl dělat. A ten dav se rozběhl a těmi těly těch prvních – a tam jsem zrovna byl taky já – s námi praštil o ta velikánská vrata. Ta vrata tam ještě asi jsou. Když jedete okolo, tak je vidíte. Takže my jsme dostali hroznou ránu do čenichu, do prsou, ale to jsme vůbec nevnímali. A jak jsme s tím lomcovali, tak někdo zevnitř ta vrata najednou otevřel, odhákl asi nějakou tu západku, ta vrata se rozletěla a my jsme mohli dovnitř. A skutečně ty první dílny po pravé straně, tam byla okna od záchodů, tak ta byla těmi silnými síty zavřena, aby tam nemohli zloději. A za těmi síty byli mužští, na těch záchodech. Měli otevřené okno a řvali: ‚Otevřete nám! Oni nás zamkli, nemůžeme ven!‘“

„Když jsem potom ráno na osmou hodinu jel na kole do práce, tak jsem přejížděl Klatovskou třídu a na Klatovské třídě vidím naše československé policisty, kteří vyfasovali fungl nové škorpiony. To bylo vidět na tom, že mají úplně fungl nová pouzdra. Ta svítila novotou. Bylo mi divné, co se děje. A na ulici byl takový zvláštní ruch neruch, tak jsem jel až do té úschovny kol u páté brány. Tam zajedu. A když jsem tam postavil kolo a šel si pro známku, tak portýrka, co tam měla to hlídání, brečela. Hodně brečela. Tak jsem se zeptal: ‚Kristepane, paní, copak se vám stalo?‘ [A] ona říkala: ‚Vy nic nevíte?‘ Já jsem říkal: ‚Co mám vědět?‘ – ‚No, že nás obsadili Rusáci.‘ Tak to jsem opravdu nevěděl, netušil, takže jsem se několika slovy podivil [a] pak už jsem mazal do fabriky. Přišel jsem do kanceláře, tenkrát v technologii, a tam už to samozřejmě bylo divoké.“

„My jsme udělali s kluky z tamté čtvrti velikánskou partu. A jednou se to tak semlelo – už nevím, jestli jsme hráli fotbal nebo co, protože nás tam byla hromada – a šla ta skupina těch Hitlerjugend a [měli] na nás nějaké pokřiky, tak se ta naše skupina kolem nich zakroužila a oni byli v prostředku. A teď samozřejmě, že jsme neměli honem odvahu [je] nějak mlátit nebo tak, to ještě ten čas nenazrál, ale oni se také nedali, byli vycvičení. Stoupli si zády k sobě. Nevím, jestli čtyři nebo pět nebo kolik jich bylo. A jeden z nich vyndal z kapsy nebo z pouzdra, nevím, vzduchovou pistoli, kterou natáhl, a začal na nás mířit. Teď co my máme dělat… A jak ten čas šel, tak jeden z těch Hitlerjugend kluků se vytrhl, prorazil ten kordon, který jsme [udělali], a běžel do kasáren – to jsou ta osmnáctá kasárna, tam byli němečtí vojáci – a běžel jim to říct, té stráži, že tam parta Čechů obtěžuje kluky Hitlerjugend. Tak tam dostali povel a byla pohotovost a bylo vidět, jak najednou vybíhají z těch kasárenských vrat dva oddíly s flintami, s helmami, prostě pohotovost. Že budou obkličovat celý ten plac. Tak jsme se rozprchli. My jsme byli zvyklí, že když jsme udělali nějaký průšvih, tak jsme se rozprchli na všechny strany, [tak] že nikdo nemohl vlastně nikoho chytit, protože nevěděl, koho má chytat. A to nás zachránilo, protože jsme se vraceli třeba z Bor nebo z Doudlevec a nikdo nemohl ukázat [na to], že ti tady byli.“