The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Červená (* 1931)

• narozena v Poličce 13. září 1931

• skautkou se stala po válce, vstoupila do 1. oddílu, do družiny Leknínů

• po rozpuštění Junáka přestal skauting v Poličce existovat

• dodnes se účastní skautských akcí

Ke skautingu se Marie Holasová i Milada Červená dostaly až po květnu 1945, skautské příručky za války jako děvčata nečetly, a tak „to dobrodružství“ znaly pouze z vyprávění starších. Hned v roce osvobození vstoupily do poličských oddílů – Milada do 1. oddílu, do družiny Leknínů; Marie do oddílu 2. oddílu, do družiny Vlaštovek. V té době byl Junák velmi prestižní organizací, konaly se slavnostní pochody, dochovaly se fotografie, ze kterých nadšení skautů sálá.

Být skautem v té době podle pamětnic bylo ve společnosti velmi moderní, všichni prý byli rádi, že Junák může existovat. 1. a 2. oddíl mezi sebou přátelsky soupeřily. Marie: „Ten první oddíl byl lepší, začal fungovat dřív a měl to lépe zaběhnuté. A my jsme se snažily to dohnat.“

Milada se narodila v rodině s hospodářstvím, a protože cítila povinnost pomáhat v létě, o prázdninách, s prací na poli, „bystrského“ tábora v roce 1945 se ještě neúčastnila. Ani Marie na něj nevzpomíná jako účastnice.

Kroj, vlajka a slib

Kroje se nosily s tmavomodrými žmolkovými šátky, a protože v té době bylo těžké sehnat košile, maminky obarvily prostěradla na pískově žlutou (takovou barvu totiž kroje tehdy měly mít) a z té látky pak ušily košile. Každý oddíl pak měl ještě na rukávu u domovenky našitou stužku v oddílové barvě. Marie měla na kroji dokonce malovanou vlaštovku, jako znak družiny, Milada měla vyšitý leknín. Kroj se nosíval na táboře pouze ráno – když se slavnostně vytahovala vlajka, dále při výjimečných příležitostech.

Družiny pak vlastnily ručně šité (svými členkami!) vlajky se znakem, oddílové vlajky také existovaly. 1. oddíl měl vlajku zobrazující lekníny a rosničky (ty dva znaky podle družin) a 2. pak vlaštovky a vlčí máky.

Přezdívky v té době dívky nemívaly, maximálně to byly zkomoleniny jmen, pamětnice vzpomínají spíše na přezdívky klučičí, uvádějí třeba „Panenka“, „Selin“…

Sliby se tenkrát odehrávaly u Poličky, na romantickém místě se skalkou. Dodnes to místo, ač pozměněno trampy, existuje, vzpomíná na něj mimo jiné i pamětník Ing. Adolf Klein – Randolph. „Přivedli nás tenkrát z tmavého lesa k ohni a slibovali jsme na Bibli,“  vzpomíná Marie.

Na výpravy…

… se jezdívalo společně s chlapeckým oddílem, zajímavý zážitek, na který vzpomínají obě pamětnice, si odvezli skauti a skautky z jedné noci pod hradem Svojanov. „Byli jsme na hradě Svojanově, mám dojem, že jsme tam jezdívali často, to jsme jezdívali s kluky, spali jsme pod stany, samozřejmě jsme neměli podsady, spalo se tam většinou jednu dvě noci, sami jsme si vařili. Měli jsme to pod hradbou, jmenovalo se to tam Dívčí skok…“ vypráví Marie. „Panenský skok!“ oponuje Milada. „Vidíte, že máme rozdílné vzpomínky.“ říká Marie. „To je to důležité, ona byla panna,“ doplňuje Milada,  „ona z nešťastné lásky skočila, stala se tam tragédie. Tenkrát jsme měli normální ,čuďásek‘ – rozlišovali jsme ohně – oheň na hlídky, a když je slavnostní oheň, neopékají se na něm buřty. Dodnes mě to rozčiluje, když někdo udělá pagodu a nakonec skončí s buřtama, to nejsou skauti.“

„A tak jsme měli malý ohýnek. A to víte, nad námi hrad, tmavá noc. A představte si, že, ona je tam taková věž a ještě jedna hradba nad tím a začalo něco houkat. Hrozně houkat. Možná, že to bylo už o půlnoci a že už jsme u toho ohně nebyli a byli jsme zalezlí ve stanech. Představte si, že jsme byli zalezlí ve stanech, a teď to houkání, vylezli jsme z těch stanů… Najednou jsme viděli bílou postavu a ta skákala nad jednotlivýma hradbama. Skučelo to, nebyla to žádná legrace. Říkali jsme si: ,Duch to snad není!‘ Ještě ta pověst o té dívence, duch to není, na tohle zase nevěříme, že by nějaké strašidlo. Skákalo to skutečně nádherně přes ty skály. Řeknu vám, jak to bylo. Náš vedoucí střediska, takový vtipálek, se domluvil s kastelánem, dali na nějaké dlouhé bidlo prostěradlo, protože na tu dálku uvěříte všemu, že je to duch, když je to o půlnoci a skučí to…“ vypráví Marie.

Tábory

Marie i Milada pamatují až tábory konané od roku 1946. „Za tábory jsme neplatili, všechno jsme si odpracovali – pobyt na místě, vydělali jsme si peníze na jídlo…“ říká Marie.Tábor z podsadových stanů stával v jimramovském parku, u zámku Belcrediových, skautky a světlušky pomáhaly i v zámecké kuchyni – právě k tomu se pojí nepříjemná vzpomínka Miladina.

„Co mě hrozně naštvalo teda, jo? Musela jsem na tom Belcrediho zámku dělat miniaturní kuličky z másla, aby komtesa… Měla jsem tam mýt nádobí, a ten dřez byl tak mastný, že se to dalo vytahovat lžící. Měla jsem proti komtese averzi – jsem si říkala, jsi nějaká jiná než my, my taky nemáme kuličky z másla. Mohli byste se zeptat, proč jsme tam chodili.  Abychom si vydělali na ten náš pobyt tam. Abychom měli co jíst, aby zásobovač měl za co koupit jídlo…“ vypráví Milada.

Půl dne se vždy pracovalo – například se stavěly panáky sena na polích, půl dne se pak mohli věnovat skautským aktivitám. Táboření v parku mělo svoji nevýhodu – protože park není co les, bylo obtížné splnit si v něm dvacetičtyřhodinové samocení do Tří orlích per. Marie a Milada byly na tuto odborku ještě mladé, Marie ale vzpomíná na to, jak málem zkazily pokus jedné vedoucí.

„Ta naše vedoucí, kterou jsme milovali, jmenovala se Miluška, plnila dvacet čtyři hodin o samotě a to bylo v parku obtížné. Když je to někde na kraji lesa, tak to jde, někde se schovat a občas vykouknout, ale v tom parku to bylo obtížné. My jsme to neudělaly schválně, náhodou jsme vlítly do nějakého křoví a ona tam byla. Ale neřekly jsme to na ni.“

Milada ráda vzpomíná na to, jak se skautkami pochodovaly v krojích, když se šlo na oběd. Tábořily poblíž klučičího tábořiště, se skauty „spolupracovaly“, k poledni se společně vydávali přes městečko k jídelně, kde jim ochotné maminky přichystaly obědvání.

„To bylo krásné … Měli jsme tábor přes celé městečko, u lesa, u potůčku na mytí, tam nebyla žádná hygiena. Ale my jsme se seřadili, nejdřív šly holky, potom kluci a přes celé městečko jsme pochodovali a zpívali. Došli jsme ke kuchyni, tam byl zvlášť takový domeček, kde vařily naše kuchařky – ochotné maminky, tam jsme na lavicích poobědvali a zase se pěkně seřadili a mašírovali a zpívali. To nešlo bez zpívání.“ A co zpívali? „Šla má milá na houby. Znáte? (zpívá) ,Šla má milá na houby, ona mně tam zabloudí, zabloudí. Nezabloudí, neboj se, ona houby přinese. Přinese a usmaží, mé srdéčko oblaží, oblaží.‘  A opakuje se. Myslím, že to je konec. Nebo Dva kováři v městě nebo Kolíne, Kolíne – všechny, který šly do pochodu. A pak byly nějaké skautské.“ Děvčat pochodovalo kolem dvaceti.

Roku 1948 se konal tábor v Jimramově, účastnila se ho pouze Milada, Marie se to léto účastnila lesní školy. „V malých městech bylo ilegální skautování velmi nebezpečné, proto to v Poličce nebylo možné,“ vypráví Marie o zákazech Junáka. „Pozdějšímu obnovení pomohl tramping.“ Ani Milada, ani Marie nevstoupily do organizace, která by Junáka zastupovala, musely ale být svazačkami. Po obnovení se konal tábor poličských skautů na Baldě.

Skauting dnes

Pamětnice se shodují, že mezi tehdejším a dnešním skautingem jsou rozdíly, podle nich členové oddílů těsně po válce brali skauting víc vážně, ale mají za to, že ideály zůstávají stejné. 

(Příběh společný s pamětnicí Marií Holasovou)