The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Přemysl Červenka (* 1922)

• 29. prosince 1922 narozen v Hodoníně

• v letech 1943 až 1945 po maturitě na gymnáziu totálně nasazen na různých místech v Brně

• v letech 1947 až 1948 vychovatelem učňovského domova v podniku Tylex, n. p. Letovice

• v letech 1948 až 1950 vychovatelem v učňovském učilišti podniku SVIT, n. p. Gottwaldov

• v letech 1953 až 1959 dálkově vystudoval pedagogiku-psychologii

• v letech 1954 až 1958 pracoval na ministerstvech pracovních sil, školství a zahraničního obchodu

• v letech 1958 až 1972 byl referentem Strojimportu pro spolupráci zemí RVHP v obráběcích strojích

• v roce 1970 byl vyškrtnut, jeho žena Zdenka vyloučena z KSČ

• v letech 1972 až 1983 pracoval v různých funkcích v podniku Technoplyn, n. p. Praha

• v letech 1983 až 2010 jako důchodce pracoval u Vodních staveb a v Metrostavu v různých funkcích

• od roku 2016 žije v domově pro seniory v Praze

Co všechno se vejde do jednoho života: narodit se čtyři roky po vzniku Československé republiky, během protektorátu odmaturovat, být totálně nasazen a zažít nálety na Brno, volit při prvních poválečných volbách, přijmout únorový převrat, být svědkem 50. let a politických monstrprocesů, cestovat do zahraničí na konci 60. let, za normalizace přijít o získanou svobodu, v listopadu 1989 volat nadšeně na náměstích a prožívat dnešní život. To vše a mnohem víc se vešlo do 99 let Přemysla Červenky.

Hodonín, Moravské Slovácko

Před dvěma lety se Přemyslu Červenkovi, narozenému 29. prosince 1922, splnilo přání: rodina ho vzala na dvoudenní cestu do krajiny jeho dětství, do Hodonína. Viděl místa pro něj důležitá: Mrkotálky, kde jako dítě sáňkoval, řeku Moravu, tehdy regulovanou jezem, a místo, kde stával jejich dům. Při vyprávění pro Paměť národa vzpomínal na Hodonín jako na živé středisko moravsko-slováckého Dolňácka, na každoroční vojenské odvody, kdy se odvedenci ve vyšívaných krojích s kokardami procházeli městem a zpívali V Hodoníně za vojáčka, na 7. března a rozhlasovou kasaci přenášenou po telefonních linkách na počest prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který se v Hodoníně narodil. Cimbálovka hrála a malý Přemysl zpíval svému „pánu prezidentovi“ sólo. Tehdy se v Hodoníně většinou mluvilo slováckým nářečím, životem běžně prorůstal moravský folklór. Hodonín jeho dětství byl kraj chudý, na dnešních vinohradech se pěstovala kukuřice a obilí, topilo se levným lignitem. „Na Prvního máje bylo čtvercové náměstí zaplněné stánky politických stran, řečnilo se, komunisti vždy měli, nevím proč, k dispozici balkón na radnici. Byly to velmi živé Prvního máje,“ vypráví.  

Červenkovi byli rodina s vlasteneckým cítěním, však své děti pojmenovali Kamil (po otci úředníkovi), Libuše a Přemysl. Otec Kamil zemřel po operaci žaludečního vředu, když byl Přemysl pětiletý, na tatínka si tedy souvisle nevzpomíná. Pamatuje si však, jak se na něj díval dovnitř okénkem v rakvi: „Kde má tu ránu na krku, co mu smrt kosou uštědřila.“ Po smrti tatínka se dětí ujal milovaný strýček Josef Ondráček, bratr maminky, obchodník s ovocem a zeleninou. „Byli jsme chudí, nejčastější večeří byl suchý chleba a hrnek mléka, neměl jsem ani sáňky, ani brusle, ale nebyli jsme chudina. Matka udržovala etický kodex chování střední třídy,“ vzpomíná pamětník a připomíná, že se na Moravském Slovácku rodičům vykalo. Maminka Anna, za svobodna učitelka ručních prací, měla krásný soprán, zpívala v hodonínském Hlaholu. (Po ní zdědil Přemysl lásku k muzice.) Při bohoslužbách Církve československé byl sbor doprovázen na varhany Albínem Vinklerem, místním učitelem, který se stal „mým druhým, opravdovým otcem,“ říká pamětník.

Do Brna

Sestra Libuše začala studovat na Učitelském ústavu v Brně, a protože internát byl drahý, rodina se přestěhovala do Brna. Otec rozhodl, že Přemysl nebude pokračovat na měšťance, ale půjde jako jeho bratr také studovat. Byl manuálně zručný a původně se předpokládalo, že z něj bude zámečník. Přijímací zkoušky hravě zvládl, byl přijat do tercie prestižního reálného gymnázia na Kounicově třídě, kde studovaly děti brněnské smetánky. „Nezapadl jsem. Měl jsem záplatované kalhoty, a když přišli pánové z Katolické charity a dali mi oblek s dlouhými kalhotami, netěšil jsme se z toho dárku. Stál jsem na stupínku, chudý student. Styděl jsem se. To byl začátek mého sociálního cítění,“ vypráví Přemysl Červenka. Na gymnáziu měl problémy s němčinou. V Hodoníně ji vyučovali legionáři a nebyla považována za důležitý předmět. V Brně, kde třetina obyvatel byli Němci, byla situace úplně jiná. Přemysl, který v septimě z němčiny propadal, uprosil maminku, aby dovolila ročník opakovat a němčinu se doučit. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí, dál už měl jen vyznamenání a jak říká: „Změnilo mě to, začal jsem se poctivě učit, získal jsem větší sebevědomí.“

Babička byla bigotní katolička, Červenkovy děti byly pokřtěny, ovšem po vzniku republiky, jako mnozí jiní vlastenci, rodina přestoupila do Církve československé. Rodiče byli lidé pokrokoví, odebírali antiklerikální časopis Nový lid, Přemysl se v něm dočítal o neslučitelnosti dogmat katolické církve s pokrokem vědeckého poznání, postupně se stal ateistou a v 17 letech z Církve vystoupil. Maminka, ač nesouhlasila, jeho rozhodnutí respektovala.

Kabaret za podpory Národního souručenství

Za protektorátu bydleli Červenkovi na Obilním trhu v Brně jako jediná česká rodina mezi Němci. Zpočátku žili všichni v harmonických sousedských vztazích, později tlak proti Čechům zesílil. Červenkovi byli silně protiněmecky zaměření, otec denně na mapě sledoval pohyb vojsk, poslouchal zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy, ale aktivně se v odboji neangažoval ani on, ani nikdo z rodiny. Přemysl patřil do party mladých lidí, kteří se scházeli na „Obilňáku“, říkali tomu „náš klub“. Patřili mezi ně například Ladislav Kozderka a Richard Kubernát z orchestru Gustava Broma a básníci Josef Kainar a Ivan Blatný, kteří docházeli sporadicky. Podnikali často výlety do brněnského okolí, a aby si mohli pořídit stan, domluvili se Přemysl a Ester Krumbachová, také členka klubu, že uspořádají pro veřejnost kabaret a stan si z výtěžku koupí. Pod hlavičkou Národního souručenství, jediné za protektorátu povolené české organizace, z počátku zdánlivě umožňující český kulturní život, ovšem kolaborující s Němci, vystupovali Ester a Přemysl na předscéně. Po vzoru Voskovce a Wericha předvedli improvizovaný dialog a pozvali si svoje kamarády muzikanty. Hrál se swing. „Západní hity byly zakázané. Ale ono se to vždycky uvádělo, že tento song se nazývá Otevřela okno cihlou a složil to trombonista, který povstal, uklonil se, představil se a potom oni hráli Gershwina. Publikum to chápalo a mělo to obrovský úspěch,“ vypráví Přemysl Červenka, který začal mezi kamarády hrát do jisté míry vůdčí roli. Jako ochotník hrál i v dalších divadelních kusech. Zde je možné vidět počátky jeho celoživotního zájmu o kulturu a práci s mládeží.

Na gymnáziu odmaturoval dva roky před koncem války. Co teď? Vysoké školy byly zavřené, plány na studium medicíny byly v nedohlednu. „Měl jsem dost peněz, ani já, ani otec jsme nekouřili, a tak příděl na tabačenku, 110 cigaret měsíčně, jsem mohl prodat. Jedna cigareta stála 10 Kč. Ve starožitnostech jsem pak nakupoval sérii hrníčků. Taky ruskou ikonu – asi to bylo od židovských rodin. Je to základ našeho rodinného stříbra. Věděli jsme, že Židi odjíždějí do Terezína, ale o hrůzách holokaustu se běžná populace nedozvěděla,“ odpovídá pamětník na otázku po židovských kamarádech. Krátce po maturitě byl úřadem práce povolán – totálně nasazen – na nucenou práci v tehdy silně bombardovaném Hamburku. Byl zaškolen jako soustružník a frézař, ale transportu do Německa se uchránil tím, že se otrávil dávkou kyseliny pikrové, která vyvolala zdání prudkého zánětu žlučníku. Do konce války pak pracoval v různých brněnských továrnách, byl povolán i na kopání protitankových zábran. Blížila se fronta. „Češi se přestěhovali do sklepů, domy byly sklepy propojené, bojovalo se dům od domu jako u Stalingradu. 27. dubna se ve sklepě u nás v domě v Černém Poli objevili sovětští vojáci,“ říká Přemysl Červenka. Šílenství šlo Brnem po tři dny, vojáci plenili opuštěné byty, ženy se před nimi musely schovávat, na ulicích leželi mrtví vojáci, i na zahradě za domem rodičů pamětníka byl svým velitelem zastřelen sovětský voják – byl beze zbraně a opilý. Přemysl cítil lítost, ale i vděčnost vůči Rudé armádě za osvobození.

Po válce vychovatelem v Letovicích a v Gottwaldově

Červenkovi byli jednotní v názoru, že hegemonem odporu proti německé okupaci byli sokolové a komunisti. Nebyli předem domluveni, ale když se sešli po volbách doma a vyměňovali si názory, zjistili, že všichni volili KSČ a všichni se potom přihlásili do strany. V prvních poválečných volbách získala KSČ přes 40 % hlasů a stala se nejsilnější stranou v zemi.

V létě Přemysl Červenka pracoval jako družinový vedoucí, ředitel prázdninové osady (ve 23 letech), instruktor Zemské péče o mládež a zjistil, že „práce s mládeží by mě těšila ze všeho nejvíc.“ Nechal se inspirovat skautingem, který znal od svého bratra Kamila, a měl úspěch. Únor 1948 prožil v podniku TYLEX v Letovicích jako vychovatel učňovské mládeže. Továrnu ovládala KSČ, s žádným jiným názorem se tam pamětník nesetkal. Odebíralo se Rudé právo a koncem předchozího roku došlo přímo na závodě k několika podivným diverzním akcím. Dělníci – komunisti přebírali moc. Už tehdy se Přemysl nesouhlasně vyjádřil k propuštění generálního ředitele podniku a byl vedením napomenut. V září téhož roku dostal úkol: K úmrtí Edvarda Beneše měl s učni připravit místnost ke smuteční slavnosti a přednést projev – i přečetl nekrolog z Rudého práva. V závěru, jelikož byl příznivcem prezidentů Masaryka a Beneše, přidal spontánně: „Vašemu odkazu věrni zůstaneme“, což mu vyneslo do budoucna kádrovou skvrnu. Až po roce 1989 se ve svých odtajněných materiálech dočetl, že byl označen za nespolehlivého, kolísavého intelektuála. „Souhlasil jsem s Košickým vládním programem výstavby i s vyhlášením dvouletky. Ale nikdy jsem neměl v KSČ funkci, byl jsem řadovým členem,“ zdůrazňuje.

Po Letovicích následoval Gottwaldov. Byla tu zvláštní atmosféra: Všichni si tykali, i číšníci v restauracích oslovovali hosty: „Soudruhu, co si dáš?“ Přemysl, vychovatel v učilišti SVIT n. p., se cítil jako v zavřené bublině, pohyboval se pouze mezi lidmi oddanými novému režimu. Kritický postoj k chybám strany nebyl vítán. V Gottwaldově poznal Přemysl svoji životní lásku, Zdenku, svou budoucí ženu. Profesí akademická architektka byla v Gottwaldově pracovně, navrhovala přírodní hlediště pro Filmový festival pracujících. Díky ní si uvědomil, že dvě maturity nestačí, a začal dálkově studovat pedagogiku a psychologii, specializaci výchova mládeže, na vysoké škole. Svatba se konala 2. dubna 1951. Zdenčina sestra Milada byla významná česká fotografka, manželka Ericha Einhorna, též předního českého fotografa, kterého Přemysl Červenka, člen strany, zaštítil při vydání publikace 555 chyb ve fotografii v roce 1962.

Pamětník sám poznal, jak těžká je práce v zemědělství. „Fandil jsem zemědělské reformě, ale taky jsem chápal, když se ženy v Malenovicích vrhaly před traktor do ještě nerozoraných brázd, že se těžko loučí se svým rodovým majetkem. Byl jsem ovlivněn Steinbeckovými Hrozny hněvu, ale taky jsem chápal výhodu v zavedení mechanizace, která odstraní ruční práci na větších celcích,“ vzpomíná Přemysl Červenka a dodává: „Neměl jsem informaci o kulacích, o drastickém vysídlování a vystěhování. To nebylo publikováno.“

Práce na ministerstvech, Praha

50. léta byla doba politických procesů, excesů, které pamětník kriticky komentoval pouze doma, v rozhovorech s manželkou. „V Rudém právu jsem četl doslovné výpovědi z procesů, nezdálo se mi to možné, že se obžalovaní nesnaží vysvětlit a ospravedlnit. Ten strojený jazyk, kterým se přiznávali ke své vině, a Slánský si navrhoval ten nejtěžší trest,“ reflektuje Přemysl Červenka kruté období stalinských procesů.

V 50. letech v průběhu čtyř let pracoval na třech ministerstvech: nejprve jako metodik, posléze ředitel Ústřední školy ministerstva pracovních sil. „Byl jsem aktivní a chtěl školu pozvednout na solidní úroveň. Získal jsem kvalitní pedagogy z pedagogické fakulty, učilo se 14 dní interaktivně a měsíc dálkového studia. Věnoval jsem se tomu na úkor rodiny,“ dodává. Po zrušení ministerstva byl převeden jako inspektor odborných a učňovských škol pro Jihomoravský kraj na ministerstvo školství a rok nato přešel na ministerstvo zahraničního obchodu. Stále se, podle svých slov, pohyboval v jakési bublině, jen mezi lidmi s konformními názory. V té době probíhala na ministerstvu rozsáhlá reorganizace, byly to vlastně čistky: všichni pracovníci, kteří měli rodinný nebo pouze přátelský kontakt s někým v zahraničí, museli odejít. Kvalifikovaní lidé byli propuštěni a noví, politicky spolehliví z dělnických řad, ovšem bez odborných předpokladů, se dostali na jejich místa. Přemysl Červenka jako jediný vysokoškolák na kádrovém oddělení dostal zvláštní úkol vypracovat projekt jejich vzdělávání. „Nelíbilo se mi to, ale aktivně jsem neprotestoval,“ říká. Jeho projekt vycházel z osnov přednášek odborných předmětů na Vysoké škole ekonomické (VŠE). Po třech letech studia mohli studující dokončit své vzdělání dvouletým pokračováním na VŠE a získat titul ing. Projekt byl zařazen do školské soustavy jako Institut zahraničního obchodu, byl však publikován nikoli pod jménem autora, ale ředitele kádrového odboru ministerstva, který si autorství neoprávněně přisvojil. Pamětník dal na protest z ministerstva výpověď.

Strojimport a pražské tání

Začínala 60. léta, Přemysl Červenka přešel do Strojimportu, podniku zahraničního obchodu, na pozici řadového referenta a brzy byl zvolen do výboru odborové organizace. Říká: „Odbory jsem považoval za mluvčí pracujících i nestraníků. Měly být partnerem KSČ.“ Ve Strojimportu po nějaké době dostal úžasnou příležitost. V roce 1966 byl přijat do oddělení obchodní politiky. Uměl jazyky: francouzštinu, němčinu a ruštinu – a právě takové lidi režim potřeboval. Základy francouzštiny získal na gymnáziu, v době pražského tání už měl ve Strojimportu denně individuální hodinu francouzštiny s vlastním učitelem, měl i funkci ve francouzské firmě: „Byl jsem hýčkaný, potřebovali mě při jednání správní rady.“ Zúčastňoval se zasedání zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), byl členem sekce obráběcích strojů. Začaly se vytvářet smíšené zahraniční firmy s českým zastoupením a Přemysl Červenka se zúčastňoval pracovních schůzí ve všech šesti evropských zemích. Účelem těchto porad bylo společně vypracovat předpověď vývoje konjunktury na kapitalistických trzích a vyloučit na nich možnost vzájemné konkurence. „Zpočátku jsem byl velmi konformní, později jsem zjistil, že výsledky našich porad byly zneužívány. Generální ředitel neprováděl žádné změny, ač se účastnil schůzí. To bylo špatné.“ Zcela v intencích oficiálního stanoviska strany vnímal pamětník vznik NATO jako nepřátelské, jako uzavřenou organizaci, kdežto vznik Varšavské smlouvy jako obranný akt a organizaci, kam mohla vstoupit každá země – ale realita byla jiná, připouští pamětník dnes. „Odebíral jsem Rudé právo, možná jsem byl ovlivněn,“ říká.

Po okupaci

Příchod sovětských vojsk a následná 21letá okupace znamenala pro mnohé komunisty otřes, zklamání a rozchod se stranou. V lednu 1969 se pamětník zúčastnil demonstrativního průvodu při Palachově pohřbu. „Jeho oběť si zaslouží uznání celého národa. Šlo o protest proti letargii, ne proti okupaci,“ říká. Manželé Červenkovi komunisty zůstali až do doby výměny stranických legitimací a prověrek v roce 1972, kdy byl Přemysl vyškrtnut a Zdenka vyloučena. „Na otázku, jak se dívám na pomoc bratrských armád, jsem otevřeně odpověděl, že jako na akt násilí, jako na Brežněvův omyl a na konec socialistického hnutí v celém světě,“ vzpomíná Přemysl Červenka.

Ze Strojimportu propuštěn nebyl, ale měl zakázány výjezdy do zahraničí, styk se zákazníky byl omezen jen na telefon a dálnopis, osobní kontakt s nimi byl možný jen za přítomnosti prověřené třetí osoby. Pro neshody s novým generálním ředitelem podal pamětník k 31. prosinci 1972 výpověď a pak se pět měsíců marně ucházel o vhodnou práci.

Konečně nastoupil do podniku Technoplyn a deset let pracoval jako energetik a vedoucí odbytu. „Byla to infarktní situace, strašné období, neměl jsem žádnou erudici, neplnil se plán.“ Pamflet KSČ Poučení z krizového vývoje, který v roce 1973 zahájil období tzv. normalizace, byl podle pamětníka „sborníkem polopravd. Nebyla uváděna příčina, čekal jsem, že Ústřední výbor (ÚV) vydá poctivou analýzu té doby, jak bylo slíbeno. Nedošlo k tomu,“ říká.

V roce 1983 šel do důchodu, ale doma, při svém životním nastavení, by zůstat nemohl, proto pracoval dál u Vodních staveb. Až do svých 90 let. Pracoval na různých pozicích: v kotelně (tam si liboval, že se konečně vymanil z konformní bubliny), jako referent zásobování v době, kdy se zásobování převádělo do kódované podoby na počítače, v Metrostavu jako zásobář a vedoucí skladu na stavbách metra, příležitostně překládal stavební dokumentaci do němčiny. „Cítil jsem se na stavbách jako doma. Rozuměl jsem si s dělníky i stavbyvedoucími. Měl jsem u nich přirozenou autoritu a práce mi byla životní náplní.“

Vztah k disentu

Původně, až do listopadu 1989, měl Přemysl Červenka k disentu negativní vztah. Václav Havel byl pro něj synek z velmi bohaté rodiny, který se narodil se stříbrnou lžičkou v ústech, pivař, jak říká, který nedostudoval žádnou školu, na které studovat začal. Po 89. roce svůj názor změnil. „Začal jsem ctít Václava Havla jako brilantního tvůrce svých projevů. Anebo mu pomáhala Kantůrková? Ale ty myšlenky byly jeho, cenil jsem si ho.“ Pamětník je přesvědčen, že disent byl finančně podporován ze zahraničí a ze stejných zdrojů se platil samizdat. Sám se v přepisování textů neangažoval, ani se mu samizdaty nedostaly do rukou.

Dnešní situaci hodnotí s uspokojením: „Vytvořil se sociální stát, kterému jsem vždycky fandil, střední třída je ekonomicky silná, co mi vadí, je vznik velmi bohaté skupiny lidí, a vidím negativa i v konzumní společnosti, kterou se Česko stalo. Morální hodnoty ztrácejí svoji váhu,“ říká a dodává: „V listopadu 1989 jsem na Václaváku manifestoval pro změnu a zvonil klíči, ale měl jsem přitom obavu o další vývoj politické orientace naší republiky.“

Přepadení Ukrajiny ruskou armádou v únoru 2022 považuje pamětník za zcela nepřijatelný akt agrese. „Jsem přesvědčen, že spory mezi kulturními státy, a to i ty nejvážnější, je v tomto věku jaderných zbraní třeba řešit jednáním a nalézáním dohody, v žádném případě však ne válkou. Jsem velice zklamán tím, co se stalo. Jako my všichni jsem byl našimi sdělovacími prostředky informován, že ve vztazích mezi Ruskou federací a Ukrajinou to skřípá, že se zhoršují, ale o příčinách a vážnosti sporů jsme byli informováni nedostatečně a podle mého názoru i jednostranně. Oba národy jsou si etnicky, kulturně, ba i místně velice blízké, podobně jako my se Slováky, a nikdy bych si nepomyslil, že by své spory řešily zbraněmi. Ruského prezidenta Putina jsem považoval za pragmatického politika, který si realisticky uvědomuje následky svých rozhodnutí, ale v tom jsem se teď zklamal. Ruskou agresi odsuzuji, ztotožňuji se se stanoviskem i opatřeními naší vlády, ale přitom se obávám možnosti, že válka by se mohla rozšířit i mimo hranice Ukrajiny a dosáhnout až k nám, mám na paměti srpen 1968 a vidím tu mnoho paralel,“ končí s obavami náš rozhovor Přemysl Červenka už mimo mikrofon.