The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Červenka (* 1929  †︎ 2013)

• narozen 13. července 1929 v Hlinsku

• v mládí byl skautem, sokolem i hokejovým brankářem

• odmaturoval na gymnáziu v Chotěboři

• pracoval jako úředník ve firmě Elektro-Praga

• při prověrkách po vpádu vojsk Varšavské smlouvy sesazen o tři platové třídy

• zakladatel a bývalý dlouholetý předseda hlineckého fotoklubu (později čestný člen)

• v roce 2009 oceněn titulem Osobnost města Hlinska

• zemřel v roce 2013

Vladimír ČERVENKA

Vyhrožovali, že mě nepustěj k maturitě

Pan Vladimír Červenka se narodil 13. července 1929 v Hlinsku. V mládí se angažoval v Junáku a v Sokolu. Po maturitě na gymnáziu v Chotěboři zahájil studium medicíny, které nedokončil. Před narukováním na vojnu pracoval jako pomocný rehabilitační pracovník v ústavu pro léčbu prací, který byl odloučeným pracovištěm psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Po ukončení základní vojenské služby se vrátil do Hlinska, kde nastoupil do firmy Elektro-Praga. Tam se jeho činorodost projevila režírováním divadelních představení a založením fotoklubu, který vedl úctyhodných padesát let.

Dětství s lilií na hrudi

Skautem se stal ještě před válkou – přibližně roku 1937. Jeho otec, zapálený funkcionář Sokola, z toho nebyl dvakrát nadšený, vzpomíná Vladimír Červenka. V oddíle hlineckých vlčat měl však kamarády, kteří ho tam přivedli. Oddíl vedl učitel Stanislav Zedníček, který dokázal nadchnout nejen tehdy ještě školou povinného Vladimíra. Na charizmatického vůdce rádi vzpomínají i další pamětníci. V roce 1938 se pod jeho vedením uskutečnil tábor vlčat u Zahrádky na řece Želivce nedaleko Ledče. V tomto tábořišti se v průběhu léta vystřídaly všechny hlinecké oddíly. Spalo se v podsadových stanech, za táborem byla jednoduchá polní kuchyně. Jeden chlapec si prý během tábora zlomil klíční kost, odjel k doktorovi, který mu zraněné místo zafixoval do sádry. Poté se hoch mohl na tábor vrátit a zůstat tam až do konce. „Takhle se ošetřovalo!“ uzavírá historku bratr Červenka, který s oním nešťastníkem bydlel ve stanu.

Po obnovení Junáka se šestnáctiletý Vladimír Červenka hned v roce 1945 zúčastnil dvou letních táborů. První byl určen pro starší skauty, konal se u Černovíru nedaleko Ústí nad Orlicí a jeho cílem bylo pomoci místním lidem při prvních poválečných žních. Druhý z táborů se uskutečnil v bývalé škole v obci Babáky a účastnila se ho hlinecká vlčata. Hlavním vedoucím byl bratr Červenka, jeho zástupcem o rok mladší Milan Hájek. Táborníci chodili na procházky, k nimž je přímo vybízely krásné okolní lesy, samozřejmě nemohly chybět nástupy se státní vlajkou.

Po roce 1945 už panu Červenkovi nezbývalo na skautování mnoho času. Hrával totiž jako brankář s prvním týmem hlineckých hokejistů, činný byl i v Sokolu. V roce 1948 nechyběl na XI. všesokolském sletu. Do obnovy Junáka v roce 1968 se již sám nezapojil, ale členem obnoveného střediska se stal jeho syn. Dnes by si pan Červenka přál, aby čeští skauti pokračovali ve stejném duchu jako jejich předchůdci, kteří navazovali přímo na odkaz A. B. Svojsíka.

Životní osudy po roce 1948

V únoru 1948 vyvěsil Vladimír Červenka coby předseda studentské rady na gymnáziu v Chotěboři prohlášení, vyzývající studenty k tomu, aby zůstali věrní odkazu prezidentů (Masaryka a Beneše). Prohlášení bylo brzy strženo a panu Červenkovi hrozilo, že nebude připuštěn k blížící se maturitě. Nakonec byl potrestán jen tím, že se musel povinně přihlásit na tzv. stavbu mládeže.

Byl na měsíc poslán do Loučovic na Šumavě, kde se budovaly bytovky a papírny pro Rudé právo. Práce byla špatně zorganizovaná. Stravování bylo mizerné – každý den polévka a brambory s nějakou omáčkou. „Nařídili nám, že máme domů napsat, aby okamžitě poslali potravinový lístky. Samozřejmě, my jsme domů napsali, aby je neposílali,“ poznamenává Vladimír Červenka.

Svoji nespokojenost s politickými poměry v komunistickém Československu neskrýval ani v pozdější době. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se svými přáteli narychlo secvičil představení Voskovce a Wericha Těžká Barbora, které jim kupodivu nikdo nezakázal. Při následných prověrkách však byl ve firmě Elektro-Praga sesazen o tři platové třídy.

Rozhovor nahrál a zpracoval: Vojtěch Homolka