Stanislav Češka

„Zbraně jsme samozřejmě žádný nedostali, protože jsme spolehlivý nebyli, což jsme se dozvěděli při tom prvním nástupu, kde nám říkali, že zbraně nám svěřit nemůžou, že jsme v táboře, kde se nás pokusí převychovat a udělat z nás pořádný lidi, ne takový lidi nepřátelský režimu a takhle. Takže takhle jsem nastoupil a pak jsme byli rozdělovaný k různým útvarům po republice, takže já jsem za ty tři neděle, který jsme strávili v té Mimoni, tam jsme akorát zdravili: ‚Soudruhu, nazdar, soudruhu, vlevo v bok, vpravo v bok.‘ A odjeli jsme potom rovnou na první štaci.“

„Tak on byl u nás pečenej vařenej, u táty se vyučil truhlářem. Říkám nejlepší kamarád, svědčili jsme si na svatbě, já jemu, on mně. Chatu jsme měli, za děvčatama jsme spolu chodili a nikdy jsem nepředpokládal, že by mohl bejt takovej, že by jako něco. On se jmenoval Miloslav Vicera, ten Milan si chtěl nechat říkat. Ono se mu to líbilo a my jsme mu říkali Mildo a ono se mu to nelíbilo. Všichni mu říkali ve škole Mildo a on chtěl, aby se mu říkalo Milan, tak si dal to Milan alespoň do krycího jména v těch svazích. No, a co vypovídal? Prostě strašný lži, kdybyste to viděli, to jsou protokoly, který… A on vypověděl tolik, že jsme založili jako volejbalisti protistátní skupinu.“