The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čežíková (* 1932)

• narozena 12. září 1932 v Malíně u Kutné hory

• otec byl četníkem a československým legionářem

• vystudovala pedagogické gymnázium v Příbrami

• celý život učila na základních školách

• členkou Sokola

• cvičila na všech spartakiádách

Marie Čežíková pochází z malé obce Malín u Kutné Hory, kde s rodiči a bratrem vyrůstala v krásné rodinné vile. Otec, pan Hadrava, za první světové války sloužil v československých legiích a posléze se stal strážmistrem u četnictva. Maminka pečovala o domácnost.

Jako dívka vedená k sokolství se později v letech komunistického režimu zapojila do cvičení na spartakiádách. Vzpomíná na tehdejší pocit radosti ze sportovních výkonů i navázaných přátelství. Politicky se nikdy neangažovala, i když si uvědomovala výhody, které členství v KSČ s sebou přinášelo.

Dětství měla Marie veselé a radostné. Ráda vzpomíná na pravidelnou účast rodiny na folklorních akcích ve vsi, slavení Velikonoc, poutí, Májů a Vánoc. S o pět let starším bratrem Bohouškem si rozuměli. Často rodiče zlobila tím, že za ním utíkala, když s velkými kluky hrál fotbal.  Bratr bohužel zemřel poměrně mladý. Pamětnice se velmi ráda účastnila tanečních a různých společenských i sportovních událostí. Volejbal a míčové hry ji bavily nejvíce.

Odkud máš hodinky?

Ve svých vzpomínkách zmiňuje pamětnice období války a protektorátu. Vybavuje si represe po atentátů na zastupujícího říšského protektora Heydricha, na zákazy poslechu zahraničních stanic, na štítky na rozhlasových přijímačích. Pamatuje si i komunistický převrat z roku 1948 a proměnu nálady mezi lidmi. Nejednou se jí stalo, že ji někdo oslovil na ulici a ptal se jí, odkud vzala hodinky, tašku a podobně.

„V té době se všechno proměňovalo, probíhala socializace. Lidem odebírali majetek a sedláci byli vystěhovaní do úplně jiných vesnic… Měli třeba nějaký samovaz nebo obyčejný traktor, pro ně to bylo skutečně hrozné.“ Určité represe se nevyhnuly ani její rodině. Bratr Bohouš například nemohl studovat na vysoké škole. Soudruhům vadila účast jejich otce v československých legiích a kádrově tedy syn socialistickému zřízení nevyhovoval. Marie se naopak svým směrem vydat mohla. Jako šikovná žačka studovala místní měšťanskou školu a později sociálně-zdravotní střední školu. Díky dobrému prospěchu odtud ve druhém ročníku přešla na Pedagogické gymnázium v Příbrami. Tehdy na povolání učitele stačilo i splnit srovnávací zkoušky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Marie Čežíková se po jejich úspěšném složení tedy mohla stát učitelkou prvního stupně základní školy.

Tomuto povolání a poslání se s přestávkami na mateřských dovolených věnovala celý svůj dlouhý profesní život. Učitelství se pro ni stalo vším. Dodnes vzpomíná, jak ji k profesi inspiroval ještě jako žačku výborný pan řídící z měšťanky. Podporu měla i od manžela Josefa. Pomáhal třeba s přípravou letních táborů v Sedlišti, které pamětnice organizovala.

S manželem se poznali na letních poutích. Josef později pracoval jako vedoucí pracovník ve Strojní traktorové stanici v Uhlířských Janovicích. Traktorka, jak podniku lidově říkali, byl závod zapojený do kolektivizace zemědělství. Činnost Traktorky v 50. letech obnášela odkupování soukromých strojů a zabírání stodol. Po roce 1989 majetky lidem opět vraceli: „Zmatky, zmatky, zmatky, ale kdo uměl vyjednávat, tak dostal od státu majetek zpátky,“ vzpomíná pamětnice.  

Jako zaměstnanec podniku měl manžel Josef nárok na přidělení podnikového bytu. Marie se tedy v roce 1953 přestěhovala do Uhlířských Janovic a začala učit v místní základní škole. V této škole zůstala až do důchodu. Dnes zde učí i její dospělá vnučka. S manželem Josefem spolu v Janovicích vychovali dva syny – Zdeňka a Jiřího. Synové po otci zdědili lásku k autům a pracují v oborech blízkých dopravě a automobilismu.

Kolektivizací zemědělství si na vlastní kůži ale prošla i rodina manžela Josefa. Nikdy nemohl studovat na vysoké škole, dle komunistických měřítek pocházel z buržoazní rodiny. Tchán pamětnice totiž za první republiky provozoval truhlářskou živnost. Podařilo se mu dokonce vycestovat do Ameriky a přivézt si odtud několik strojů. Všechen tento majetek rodině v 50. letech komunisté zabavili. Ani po letech se rodina nedomohla spravedlnosti. I když své stroje rodina poznala, odpovědní úředníci jim nárok na vrácení upřeli. 

Od Sokola ke spartakiádám

Marie Čežíková byla vychována rodiči v sokolské tradici. Sokol doma milovali, byl pro ně ztělesněním vlastenectví a češství. V roce 1948 se jako rodina účastnili XI. všesokolského sletu. Na tradici organizovaných cvičení v letech komunistického režimu navázaly spartakiády. Jak pamětnice vzpomíná, vytratilo se z nich vlastenectví, ale láska ke sportu a spolupráce lidí zůstala.

Léta se věnovala přípravě žáků, ale i vlastní průpravě v ženských skupinách. Účastnila se všech spartakiád až do roku 1985. „Sama jsem cvičila po válce v roce 1948, na všesokolském sletě. Potom ho komunisti zavrhli, že to je buržoazní cvičení, a nahradilo se to spartakiádou. My Sokolové jsme chodili cvičit dobrovolně. Potom, když byly spartakiády, většina Sokolů cvičila dál.“ Marie zmiňuje, že řada lidí se spartakiád účastnila z donucení, ale „když se to naučili a prošli Strahovem, tak byli spokojení s tím, co dokázali“.

Marie ani manžel nikdy nevstoupili do komunistické strany. Vzpomíná na jeden svůj negativní posudek, když na hospitaci inspektoři zjistili, že během učení slov na L nezařadila žákům do seznamu slovo Lenin.„Lidé ve straně měli výhody,“ zmiňuje. Dobře si tehdy uvědomovala, že politicky aktivní učitelky mají až o 1000 korun vyšší plat než ona. Spíše než na politické rozdíly ale vzpomíná na přátelství, které ji pojilo s kolegyněmi ze školy, které se podobně jako ona účastnily spartakiád a příprav žáků na ně. Zažily spolu mnoho pěkných chvil sounáležitosti a aktivně stráveného času.

Co by ve svých 89 letech Marie Čežíková vzkázala mladým lidem? „Aby se mladí učili jazyky a cestovali – to za nás nebylo možné. A také, aby byli tolerantní.“