Ing. Václav Chaloupka

„Musí to být náročné. Kdybychom to zjednodušovali, stále více a více, byli bychom už jen na rovině. Lidi také lezou na Mount Everest, vědí, že tam mohou zahynout, a stejně to dělají. Stejně tak ti koně potřebují náročné disciplíny, aby nezakrněli a zůstali krásní. Naše povinnost je se o ně dobře starat, jako o špičkové sportovce. Dobře je krmit, ošetřovat, trénovat, připravit, a když se něco takového stane, tak je to osud, je to náhoda. Když je kůň dobře připravený, dostih dobře zvládne. A když je samozřejmě i jezdec dobře připravený. S Korokem jsem vyhrál asi dvacet pět velkých dostihů bez zranění. Měl štěstí.“

„V kasárnách byl najednou poplach, že jsou tady Rusové. Mikulovský velitel byl myslím odvážný. Dal postavit tanky do brány. Další dny se sepisovala petice proti vstupu ruských vojsk a všichni vojáci to myslím podepsali. Trvalo asi měsíc, než tanky byly odstraněny. Šlo o to, aby nedošlo k válečnému konfliktu. My jsme kasárny nesměli opustit a Rusy jsme nesměli pustit dovnitř.“

„Ten rok 1968 jsme nesli těžce. Když pak v roce 1968 přijeli na Velkou pardubickou Rusové, silná ekipa, těm klukům soukromě bylo líto, co se stalo v tom roce 1968. Byli z toho nešťastní a báli se skoro komunikovat. Byla to taková blbá doba pro ně jako pro sportovce. Ale při tom závodě popadali a bylo to obrovské nadšení. Bylo to nesportovní, ale hodně pochopitelné, když lidi tleskali, když ten Rus upadl. Tak to prostě bylo. Když jsme tedy vyhráli, stali jsme se s Korokem skoro národními hrdiny. Tehdy tam byl i prezident Svoboda. Přijal mě ve své lóži a řekl: ‚Tak, kluku, ty jsi nám vytrhl trn z paty.‘“

„Bylo těžké dostat se do té velké národní – do Liverpoolu?“ - „Ne, vůbec. Byl velký zájem o starty našich koní v zahraničí. Oni byli tehdy nadšení, že tam přijede kluk z Východu.“ - „Byl jste tam prý první z Čech...“ - „Za totáče jsem tam byl první. Ale startoval tam od nás ještě před válkou kapitán Popler. Cestoval tam tehdy ještě, chudák, vlakem, tedy daleko déle než my autem.“ - „Proč jste se tam dostal jako první až vy?“ - „Ona je to odvaha tam jet. Odhadnout, jestli na to kůň má. Ta velká národní je opravdu těžká v mohutnosti skoků. Chyba tam může stát koně život. Jsou tam ty kůly, a když za to kůň vezme, jde na hlavu. Může tam dojít ke zlomení vazu. Kdežto ty živé ploty u nás jsou přece jen přívětivější. Taxis byl těžký, tehdy za mě možná nejtěžší skok na světě, ale přece jen je to příjemnější, než když skáčete nějakou vycpanou hromadu. Pověst o Liverpoolu šla, že je hrozně náročný. Z filmů to neposoudíte. Musíte vidět skutečnost.“

„Jezdili jsme ven. Předseda posílal lidi ven, aby se učili. Jezdili jsme třeba do Paříže nebo do Lausanne. Každý tam měl úkol. Já jsem třeba v Paříži fotil startovací boxy, poměřil je a pak jsme je ve Slušovicích vyráběli. Takových pracovníků bylo více, kteří ve svém oboru měli získat nové informace o zajímavých strojích, abychom si je ve Slušovicích vyrobili.“ - „Jak je možné, že Slušovice měly takové jméno a prosperovaly?“ - „Myslím, že to bylo osobností předsedy Františka Čuby. Měl motto, že všeho se dá dosáhnout, že se za tím musí jít, nechat se třeba vyhodit. Třikrát, pětkrát, stokrát, ale docílit toho cíle. Navíc nosil brýle a byl podobný Štrougalovi. Někdo řekl, že Štrougal je jeho příbuzný, a tak se to naopak ještě živilo. Někteří měli opravdu obavu, že Čuba má díky němu nějaké známé. Nebyla to pravda, ale vytvořila se kolem něj taková atmosféra. Navíc získával schopné lidi. V podstatě všechny, kteří byli v roce 1968 vyhozeni ze strany. Pracovali pak ve Slušovicích. Dával šanci těm schopným, kteří rozuměli svému povolání. Měli u něj takovou ochranu a mohli se věnovat své profesi a dělat ji dobře.“ - „On vám dal osobně nabídku?“ - „Ano. Dostali jsme tu nabídku dva. Můj brácha a já. Přijel k nám na jednání jeho bratr Josef Čuba a tak jsme se bavili. On ani nevěřil, že já bych šel. A brácha mi pak řekl, abych raději šel já. On že za mě převezme Šinkvice. Tak jsme se dohodli, že jsem pak do těch Slušovic odešel já.“