The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiřina Chaloupková (* 1954)

• narozena 20. března 1954 v Modleticích

• v padesátých letech zabaveny statky obou prarodičů

• pracovala celý život jako účetní

• po sametové revoluci rodina získala v restituci zestátněné pozemky zpět

• v roce 2024 žila v Praze

Na práci mu dali koně jinýho sedláka

Jiřina Chaloupková se narodila 20. března 1954 ve vsi Modletice. Její prarodiče tam měli hospodářství. „Před znárodněním si koupili mlátičku, stroje a používali to rok a všechno museli odevzdat.“ Poté, co se jejich statek stal součástí místního JZD, tak jezdil dědeček v družstvu s koňmi. „Byli tam takový zlý lidi, že aby neměl svoje koně, tak mu pak na práci dali koně jinýho sedláka.“

Jiřina Chaloupková vzpomíná, jak těžký každodenní život měla její maminka. Vstávala ve tři ráno, aby šla nakrmit krávy do družstva. „To byla těžká práce. Já jsem tam chodila někdy mamince pomáhat. Ručně nakládali takový těžký vozíky vidlema. Hrůza.“ Pak se maminka vrátila domů a odvedla do školy Jiřinu a jejího bratra. Pak běžela na družstevní pole, kde jednotila řepu nebo sušila seno. Doma musela uvařit a zastat práci na vlastní zahradě a zase zpět do kravína.

Hrnečkama jsme nabíraly čerstvě nadojenou smetanu

Babička chodila do JZD uklízet a Jiřina Chaloupková mamince i babičce v práci často pomáhala. Práce pro ni byla těžká, ale vzpomíná na to ráda, protože mohla být s rodinou, která by na ni jinak neměla moc času. „Jako děti jsme chodily a nabíraly jsme hrnečkama tu smetanu z čerstvě nadojeného mléka.“

Rodina měla velkou zahradu, kde mimo jiné rostlo 60 keřů rybízu, které Jiřina Chaloupková obírala a rybíz prodávala. Tatínkovi také pomáhala při orání brambor na zahradě. „Sklízeli jsme brambory a já jsem vždycky vedla koně a oni mu furt šlapaly na nohy. Ty řádky ale musely být rovný, takže já jsem nemohla odbočit.“

Kolektivizace se tvrdě dotkla i jejích prarodičů z otcovy strany, kteří měli velký statek na Moravě v Tovačově. V 50. letech jim komunisté zabavili úplně všechno a vystěhovali je do Nebřenic v Čechách, kde oba krmili prasata. Nesli to velmi těžce a nikdy o tom nechtěli mluvit. Jejich dva synové, otec a strýc pamětnice, museli pracovat na státním statku u Velkých Popovic. Strýc byl na vojně u Pomocných technických praporů.

Chtěla jsem dokázat, že i já to dokážu

Komunistickou propagandu si Jiřina Chaloupková ve škole neuvědomovala a ráda se zúčastnila i spartakiády v roce 1956. Po základní škole nastoupila na dvouletou obchodní střední školu a pokračovala v roce 1972 na střední ekonomické škole. Později od roku 1987 studovala ještě na Vysoké škole ekonomické. Tam šla tak trochu ze vzdoru, protože na vysoké škole studoval i její bratr. „Můj tatínek byl z Moravy a neuznával, abych i já šla na školu. Chtěla jsem tatínkovi dokázat, že i já to dokážu.“

Už v průběhu studia začala pracovat jako účetní. Na škole se seznámila i se svým budoucím manželem. „Chodila jsem od šesti do práce a v půl třetí jsem třikrát týdně chodila do školy ještě do devíti.“ Během tohoto období jí taky bylo navrženo, aby vstoupila do KSČ. „Potřebovala jsem studijní volno, a tak mi řekli, abych vstoupila do strany, ale mám muže, který mi řekl, že jestli vstoupím do KSČ, tak se se mnou rozvede.“ Jiřina Chaloupková řekla jako důvod přesně to, co jí řekl manžel, a nikdo ji dále nekontaktoval. Pro rodinu bylo složité si například obstarat výjezdní doložku na cestu do zahraničí. Na dovolenou šetřili několik let a pak často ani nemohli odjet. Nedostatek cestování si pak Jiřina Chaloupková vynahradila po roce 1989.

Lidé nemají k půdě vztah

 Po sametové revoluci byla rodině Jiřiny Chaloupkové v rámci restitucí vrácena pole. Dnes sleduje, jak se kolektivizací přetrhal vztah k půdě. Lidé, co pole dostali zpět po roce 1989 se je snažili prodat a málokdo dnes obdělává pole, která zdědil po předcích. „Je to vidět, že už k tomu nemají lidé vztah, chtějí z toho jenom vydělat, ale nestarají se o to.“ Jiřina Chaloupková má dva syny a jeden dnes chová zvířata na jejím rodném statku.

Současné generaci by Jiřina Chaloupková vzkázala toto: „Dejte si cíl a běžte si za ním. A dejte si ho hodně vysokej, protože vždycky klesnete o něco níž.“