Mgr. Igor Chaun

„Účastnil jsem se jednání, často i s Václavem Havlem, který se choval neuvěřitelně slušně, naslouchal. Byl jsem na balkonu Melantrichu, za studenty jsem četl prohlášení k tomu davu, plnému Václaváku, když tam přišli dělníci z ČKD. To byl nezapomenutelný pocit, protože do té doby to byla revoluce studentů a revoluce intelektuálů, disidentů. A najednou se přidali ti dělníci, v tu chvilku byli ti komančové v prdeli, to nejde jinak říct. Když vypískali Štěpána: ,My nejsme děti,’ nahoře v ČKD. On jim z balkonu řekl: ,Žádná vláda na světě nenechá rozhodovat o své politice a moci svoje děti.‘ Teď se ozvalo takové mrazivé ticho a nejednou se zezadu ozvalo, ti dělníci ČKD začali skandovat: ,My nejsme děti, my…‘ a teď je záběr na Štěpána, městského tajemníka ÚV KSČ v Praze, jak takhle znejistí. To se jim třicet let neozvalo. Oni měli třicet let jako na povel: ,Ať žije KSČ!‘ Úžasný moment, úžasné momenty. Ta společnost byla nesmírně sešněrovaná, zdegenerovaná, a najednou se probouzela. Tam se probudilo to nejlepší ve společnosti v té době. Včetně víry, včetně ideálů. Ideály v morálku, ideály v lepší možnosti řízení společnosti. A já jsem měl tu čest s těmi klíči cinkat, tuším, že minimálně dvakrát jsem mluvil na Letné k tomu téměř milionu lidí. Z energetického hlediska - to je boží mluvit k milionu lidí, to je síla. To se také povede jen pár lidem na světě.“

„Třetí věc z toho samotného natáčení… když nás přijal [Václav Havel] na Hrádečku, na té svojí legendární destinaci, kde se scházeli i chartisté. Čekal nás tam a štábu udělal vlastnoručně chlebíčky a říkal: ,Tak pojď, Igore, udělal jsem vám bramborový salát a šunku,‘ a než si postavili techniku, tak jsme si povídali. Říkal jsem mu: ,A Václave, jak se to vlastně stalo, že jste se stal tím hrdinou?‘ A on říkal: ,Igore, hrdinou se nikdy člověk nestane, nebo málokdy stane, plánovitě. To vznikne tak, že máš nějaký morální princip a nechceš uhnout. A ty se ho jenom držíš. A najednou zjistíš, že tě okolnosti a lidé postavili do situace, kdy ty jsi před lidmi jenom proto, že jsi něčemu věřil a že ta pravda pro tebe byla to nejdůležitější.‘“

„A najednou se stala ta známá věc, že se zezadu objevily obrněné pásy s velkými drátěnými štíty a začaly nás stlačovat. A já, protože jsem dělal ty bojové sporty, jsem ucítil, že fakt tohle je špatně. Že se najednou úplně i energeticky začala měnit situace a z té oslavy, mám z toho husí kůži, z té oslavy se to začalo měnit ve velmi nepříjemnou situaci zavánějící nepříjemností. A najednou jsem uviděl, že z toho místa, které je teď již zastavěné, tam byla taková proluka a na ní byly nějaké garáže nebo provizorní budovy, a já jsem najednou uviděl, že jako v japonském či hongkongském kung-fu filmu po nějakých lanech tam slaňují rudé barety. A já jsem okamžitě poznal, že to je jiná bojová kategorie než ti při vší úctě cucáčci v těch přilbách. A oni se do nás pustili. A pustili se do nás hlava nehlava. Začal křik, začal strašný zmatek, začalo to stlačovat a do toho se vytvořila ta ulička hrůzy, kde tedy byli také ti bareti, a kdy oni vlastně extrémně řezali a byli ty procházející.“