„Začalo svítat. Přistál sportovní letoun, říkalo se mu Čáp. Vznesl se, zamával křídly. Přistál a: tam ho máte. Přijela sanita a velitel roty řekl: ‚Čtyři muže.‘ Byl jsem mezi nimi, že pro něho půjdeme. Poprvé jsem viděl mrtvého kamaráda. Chlap, který má nějakých 179, 180 centimetrů a váží 75 kilogramů, je v celtě jen drobeček. To nás samozřejmě citově zasáhlo. Mě svým způsobem dodneška. Ale přidružil se další pocit: strach ze seskoku. Naše velení samozřejmě rozhodlo tak, v té době velel pluku major Miroslav Šedina, že strach se překoná jedině tím, že všichni, než půjdou do civilu, znovu skočí. Ještě předesílám, že jsme se se Zidorem loučili na nádvoří a na všech tvářích stovek výsadkářů byly slzy. On si i výsadkář ponechává cit i po tak tvrdém výcviku.“
„Část lidí, která v útvaru sloužila, vojáků z povolání, zejména politická skupina, začala svoje postoje z roku 1968 ze srpna přehodnocovat. A začala je přehodnocovat ve smyslu, že to byla chyba, že jsme se tak chovat neměli. A když začaly po roce sedmdesát prověrky, které znamenaly, že část lidí byla politicky perzekvována – ať už Šedina, Košan, Dufek, další – tak já už v té době v armádě nebyl. A to proto, že mi logicky došlo, že jestliže jsem odpor proti okupaci nijak netajil, tak že to v armádě neustojím a stejně nás vyhází ven.“
„Košan skoro nemluvil nebo nemluvil vůbec. A ve chvíli, kdy Šedina řekl, že ne, že do kasáren ne, tak ten velitel se rozčílil a sedl do gáza a jako by odcouvali. Šedina se vracel s Košanem. Se Sovětem byl pořád samopalník. My žádné zbraně mimo nože neměli. [Se Sovětem] byl vyšší nadporučík, který velel obrněnci, který tam byl jako hrozba. Seskočil dolů. Měl vyčištěné holínky. Chovali jsme se k sobě jako vojáci. Civilové to možná nechápou. Ten voják přišel, pozdravili jsme se, měl jsem nižší hodnost. Podívali jsme se do očí a on mi podával ruku. A to byl ten okamžik té zrady. Já mu tu ruku nepodal. Řekl jsem mu: ‚Nět, něvozmožno.‘“
„Přijeli Sověti a před kasárnami nastalo dramatické hemžení. To se prolínalo do 22. srpna, to nebylo všechno jedenadvacátého. A tam jsem právě byl přítomen tomu, a to si nechám na závěr, proč byl u pluku inženýr pplk. Miroslav Šedina, který asi rok předtím předal velení pluku pplk. Vladimíru Košanovi. Proč on vedl jednání s vojenským velitelem? Tykali si, byl jsem od nich velice blízko, protože to se dělo před branou. Náš pplk. Šedina mluvil velice rozvážnou ruštinou. Sovět se vztekal, dorážel na něj, ať ho pustí do kasáren. A tam vznikla epizoda, o které hovoří i vaše paměti, že jsme nechtěli dát Sovětům vodu. Ono to bylo o něčem jiném. Dostali ji z jiných zdrojů, ale Šedina jako voják věděl, že nemůže Sověty pustit do kasáren, protože už se tam budovala určitá forma obrany. Sověti nepotřebovali vodu, potřebovali se dostat dovnitř.“
Pavel Chmelík se narodil 24. dubna 1942 ve Dvoře Králové nad Labem. Jeho otec byl Rakušan z Vídně, který do Československa přišel roku 1933 a později získal i státní občanství. Pavlova matka pocházela z částečně židovské rodiny a pracovala jako dělnice v textilní továrně. Pavel vyrůstal ve vesnici Huntířov na Trutnovsku, kde jeho otec provozoval truhlářskou dílnu. Roku 1951 odmítl převést svou živnost do tzv. Komunálu. Poté byl zařazen na práci v ostravských dolech. Po vážném zranění během závalu se otec vrátil domů a pracoval pak jako školník a údržbář. Po absolvování základní školy se Pavel přihlásil do jezdecké školy ve Fořtu nedaleko Vrchlabí. Před nástupem základní vojenské služby absolvoval roční výcvik branců ve Svazarmu. V září 1961 narukoval do Holešova k elitní armádní jednotce – 7. výsadkovému pluku zvláštního určení. Po absolvování výcviku vstoupil do Československé lidové armády a s hodností rotného na pozici staršiny a velitele skupiny hloubkového průzkumu setrval až do roku 1969. Po skončení závazku odešel do civilu. Srpnovou okupaci roku 1968 však prožil v Holešově. V době prvního setkání velitelů československé a sovětské jednotky byl přítomen jako stráž velitele hlídky na stráži brány do kasáren. Po odchodu z armády pracoval krátce jako dělník národního podniku Rudý říjen v tehdejším Gottwaldově. Roku 1970 započal dálkové studium práv na Karlově univerzitě a později se stal okresním vojenským civilním prokurátorem. Tuto funkci zastával až do roku 1993. Poté odešel z justice a věnoval se podnikání a především personalistice. V současnosti se jako veterán 7. výsadkového pluku zvláštního určení věnuje výcviku střelby ve Sportovně střeleckém klubu Zlín na Vršavě. Dlouhá léta byl předsedou a členem Klubu výsadkových veteránů Holešov a Zlín. V roce 2019 žil ve Zlíně.
