The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Silvestra Chnápková (* 1954)

• narodila se 30. dubna 1954 v Českých Budějovicích

• vyrůstala v severočeském Litvínově

• v letech 1978–1980 pravidelně navštěvovala „barák“ undergroundu v Nové Vísce u Chomutova

• v roce 1978 podepsala Chartu 77

• podílela se na distribuci samizdatového časopisu Vokno

• po likvidaci Nové Vísky koupila se svým budoucím mužem Jaroslavem „Šímou“ Chnápkem mlýn v Osvračíně na Domažlicku

• Osvračín byl podobně otevřenou undergroundovou komunitou jako předtím Nová Víska

• i zde zažívali šikanu a perzekuci ze strany StB

• komunistické úřady jim pozemky a budovy v Osvračíně postupně vyvlastňovaly

• v roce 1989 soud definitivně rozhodl o vyvlastnění jejich majetku

• jejich vystěhování zabránila sametová revoluce

• v Osvračíně žijí dodnes, provozují zde penzion a Galerii Vokno

O víkendech jezdívala do Nové Vísky, jednoho z pověstných „baráků undergroundu“. Podepsala Chartu 77, podílela se na distribuci samizdatového časopisu Vokno. Když komunistické úřady komunitu v roce 1981 rozprášily, koupila se svým mužem bývalý mlýn v Osvračíně. Snažili se pokračovat ve stejném duchu, hospodařili, pořádali koncerty a setkání undergroundu. A čelili neustálé šikaně orgánů, které jim i tento dům postupně vyvlastňovaly. Závěrečný rozsudek soudu přišel měsíc před listopadem 1989. Mlýn v Osvračíně se stal poslední usedlostí v Československu vyvlastněnou ve prospěch jednotného zemědělského družstva podle zákonů z padesátých let. Jejich vystěhování zabránila až sametová revoluce. V Osvračíně nakonec zůstali, vyrábějí keramiku a provozují penzion s galerií, z níž se stalo oblíbené kulturní centrum.

Chemičce jsem říkala fabrika na mrtvoly

Silvestra „Silva“ Chnápková se narodila 30. dubna 1954 v Českých Budějovicích. Vyrůstala ale v Litvínově, kam jejího otce Stanislava Luperta, chemika a vědeckého pracovníka, přidělili do chemičky. Chemické závody československo-sovětského přátelství, zaměstnávající tisíce lidí z Litvínova i Mostu, představovaly středobod zdejšího života. Obrovská chemička měla ulice i vlastní hromadnou dopravu. Ta dělníky rozvážela mezi plechovými bloky továrních hal, v nichž se chvěly a duněly vysokotlaké přístroje. Hluk, kapající a vytékající tekutiny nejasného původu, unikající „čmoudy“ – tak Silvestra Chnápková vzpomíná na brigádu, kterou později, už jako studentka, v chemičce absolvovala. „Všechno to bylo zašlé, rezavé, prapodivné. Měla jsem z toho strach.“

V chemičce nezřídka docházelo k otravám a haváriím, v roce 1974 tu výbuch etylenu připravil o život sedmnáct lidí. Vyrábělo se jen s malými ohledy na lidské zdraví i životní prostředí. Řeka Bělá, do které chemička vypouštěla odpad, bývala podle jejích vzpomínek „tu fialová, tu zelená“, husté mlhy, čpící pokaždé jinak, dosahovaly obzvlášť ve smogových obdobích na podzim takové intenzity, že v podstatě nebylo vidět na krok. „Mlha byla opravdu tak hustá, že lidé tápali – a chodili pomalu, po paměti! Pamatuji si, že i do školy jsme se kolikrát drželi za ruce, abychom se neztratili,“ popsala Silvestra Chnápková. „Všude to smrdělo fenolem. Já jsem jí říkala fabrika na mrtvoly, protože i lidi, co jezdili těmi tramvajemi, byli nasáklí fenolem.“

Rozum pamětnice nabírala v šedesátých letech, bavil ji zpěv, divadlo a už před okupací začala poslouchat hudbu z nahrávek, které její otec vozil z Prahy. Chodila na „čaje“ a koncerty – občas bylo i v Litvínově možné slyšet zahraniční kapelu, mladí lidé měli rádi „bigbít“. Subkultura svobodomyslných, vlasatých „mániček“, která se kolem bigbítových kapel formovala a v severních Čechách byla obzvlášť silná, už tehdy provokovala režim k odmítavé reakci. „V Litvínově bylo jedno z prvních nařízení, že máničky nesmí do veřejných dopravních prostředků. Pamatuju si kluka, který měl vlasy k zadku a chodil do fabriky pěšky, protože nesměl nastoupit do autobusu. Byl to tak šestašedesátý rok,“ vzpomínala Silvestra na diskriminační vyhlášku národního výboru.

Chtěla jsem utéct někam za svobodou

Srpen 1968 trávila se sestrou u babičky ve Slavošovicích u Třeboně. O vpádu vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděly, když se 21. srpna kolem poledne vrátily z lesa. „Nic horšího jsem v životě asi nezažila. Nikdo vůbec nechápal, co se děje – že je válka?! A proč? Ale ještě horší zážitek jsem pak měla, když jsem se na konci prázdnin vrátila do Litvínova. Myslela jsem, že se tam něco bude dít, že lidi budou nějak protestovat. Ale tam už nikdo neměl trikoloru, už s tím lidé byli smíření.“

Ona sama se prý s okupací nesmířila nikdy, označuje ji za formativní zážitek. Zapůsobil na ni pevný postoj některých lidí: třeba ruštinářky, která jim namísto ruštiny začala v deváté třídě vykládat filozofii a debatovala se studenty o mezinárodní politice – s rozjíždějící se normalizací pak musela ve škole skončit. Jiní naopak ohýbali páteř. To, že se společnost rozdělila, bylo znát i v dětském kolektivu. Mnoho lidí jí zmizelo ze života, někteří spolužáci se odstěhovali do Prahy, kde jejich režimu loajální rodiče dostali lepší práci, vůči jiným se dostala do opozice, když vstoupili do Socialistického svazu mládeže. Silvestra do SSM nechtěla, za svou považovala obrodnou Unii středoškoláků a učňů, která však kvůli normalizačnímu SSM zanikla.

„Najednou jsem ztratila veškeré představy o tom, co bych chtěla nebo měla dělat. Chtěla jsem odsud utéct někam za svobodou. Nebo skončit úplně,“ popsala těžkou dobu deziluze a depresí, kdy jako studentka gymnázia vážně uvažovala o emigraci, ale nedokázala ji realizovat. V roce 1972 pamětnice utekla alespoň z domova – se svým tehdejším „klukem“, který psal básně a hrál v kapele. „Přemluvila jsem ho. On byl z lepší rodiny, asi by ho to samotného nenapadlo. Bylo po nás vyhlášené celostátní pátrání. Pak jsme se objevili u někoho, kdo nás znal, tak nám řekl, že bychom se měli vrátit domů, že je velký průšvih.“ Po návratu museli oba k výslechu, podstoupili psychiatrické vyšetření. Jejího chlapce vyloučili ze školy, ji přeřadili z litvínovského gymnázia na mostecké, takže poslední dva předmaturitní ročníky dochodila tam.

Brzy po maturitě se jí v roce 1975 narodila dcera Jana, kterou pak vychovávala jako samoživitelka. Chtěla studovat psychologii, ale na školu ji (zřejmě i kvůli záznamu z psychiatrie) nepřijali. Pracovala na porodním sále v Praze na Bulovce, v Mostě ve výpočetním středisku, pak v Peci pod Sněžkou uklízela a vařila v rekreační chatě Koh-i-nooru. Tou dobou už od vidění znala „Čuňase“, „Skaláka“, „Alpína“ a další lidi z formujícího se undergroundu. V lednu 1977 se v krkonošské chatě ze Svobodné Evropy dozvěděla o vzniku Charty 77 a perzekuci chartistů.

V Nové Vísce se každý cítil jako doma

V únoru 1978 se z Krkonoš vrátila do Mostu a záhy nato poprvé zavítala do „baráku“ v Nové Vísce u Chomutova. Polorozpadlou samotu krátce předtím zakoupilo dvanáct „mániček“ a signatářů Charty 77, kteří tu chtěli žít společně, po svém a pokud možno stranou pozornosti Státní bezpečnosti. „Nová Víska byla spousta veselých lidí, kteří rádi poslouchali blues, muziku, tančili a psali zajímavé texty. Bylo to otevřené společenství – kdokoliv tam přijel a měl podobné smýšlení, tak se tam hned cítil jako doma. Každého přijali s otevřenou náručí,“ říká pamětnice o komunitě, která o víkendových akcích hostila dvacet až dvě stě lidí. Hráli tam Plastici, Classic RockʼnʼRoll Band, Sváťa Karásek a mnozí další, konaly se punkové festivaly i olympiády v mariáši nebo badmintonu.

Silvestra začala i s dcerou přijíždět každý víkend. Našla tu přátele na celý život a zamilovala se do jednoho ze stálých obyvatel – Jaroslava „Šímy“ Chnápka – za kterého se později, v roce 1984, provdala. Bavilo ji, jak říká, unikat tajné policii, která společenství vlasatých chartistů pochopitelně sledovala. „Málokdy nad námi vyhrávali. Jednou jsme třeba slavili Silvestra někde na horách, ale dělali jsme, že jsme na Vísce. Všichni jsme tajně odjeli, když se měnily ty hlídky – takže oni tam pak tři dny v mrazech hlídali a my jsme zatím juchali na horách.“ Z podobných vítězství mívala radost a nebála se, v roce 1978 podepsala Chartu 77.

Postupně však začalo přituhovat, obzvlášť poté, co se pamětnice zapojila do distribuce samizdatového časopisu Vokno. Nejvýznamnější kulturní periodikum undergroundu vydával od roku 1979 František „Čuňas“ Stárek, další z obyvatel Nové Vísky. Pamětnice se „Šímou“ pomáhali „Čuňasovi“ s distribucí a první číslo časopisu společně rozváželi po známých po celé republice.

Nevěděli jsme, koho zavřou

Byť tajnou místnost, kde se na cyklostylu Vokno rozmnožovalo, Státní bezpečnost při domovní prohlídce neodhalila, Nová Víska přesto bývala v obležení policie. Příslušníci dům sledovali, při víkendových akcích kontrolovali návštěvníky a někdy je do Nové Vísky nepouštěli. Zároveň se komunistické orgány snažily „undergroundový barák“ zničit úřední cestou a dům mladým lidem vyvlastnit. Na přelomu let 1980–1981 svou snahu dotáhly do konce – počátkem roku 1981 obyvatelé Nové Vísky museli odevzdat klíče od svého bývalého domova.

Následovalo zatýkání lidí, kteří měli co do činění s Voknem. Tvrdé tresty nakonec vyfasovali čtyři z nich. „Nevěděli jsme, jestli zavřou ‚Šímu‘, mě nebo koho jiného. Kdokoliv z naší party napsal třeba jenom článek, mohl jít sedět. Zavřeli ‚Magora‘, který tam měl článek, Martina Hýbka, který na Voknu spolupracoval, ‚Čuňase‘...“ Kromě zmíněné trojice byl odsouzen ještě Milan Frič.

Silvestru, která již dříve absolvovala kvůli Voknu výslechy, teď čekal jeden zvláště dlouhý, doprovázený domovní prohlídkou jejího bytu v Mostě, kde s ní už tehdy bydlel Jaroslav Chnápko. „Asi v pět ráno zazvonil zvonek a řekli, že musíme na výslech. Že tam mají pracovnici z národního výboru, která ohlídá, co tam zatím budou dělat. Kvůli dceři že mám ihned zavolat své matce, aby ji odvedla do školky. A odvezli nás na výslech. Já jsem tam byla asi dvanáct hodin a vůbec jsem nevěděla, co je, jestli máma je s Janou, nebo není.“

Parta přátel vystěhovaných z Nové Vísky se však stále nechtěla vzdát svého způsobu života. Našli bývalý mlýn ve Vodolence, chtěli ho koupit a znovu v něm žít společně, teď již jako rodiny s malými dětmi. StB jim však koupi zhatila, majitelé se jim zřejmě po nátlaku policie báli mlýn prodat. Tajná policie zároveň v té době tvrdě šla i po dalších podobných centrech undergroundu. V témže roce, 1981, vypálila po koncertě Plastiků „barák“ v Kerharticích a mraky se zvolna stahovaly i nad komunitou v Řepčicích (komunistické orgány dům zbouraly v roce 1983).

Nejtěžší podle pamětnice bylo snášet pohled na kamarády poznamenané kriminály. „To nebyl jenom ‚Magor‘, ale třeba i ‚Kečup‘, který se vrátil absolutně demoralizovaný. Pak už se s ním ani nedalo být. Vlastně čím dál víc lidí bylo najednou zavřených, na chvíli zmizeli, pak se třeba vrátili, ale už se nevrátili do té komunity. Myslím, že i pro okolí bylo tohle asi nejhorší, mnoho lidí kvůli tomu emigrovalo.“

Druhý pokus o svobodný život

Dotlačit signatáře Charty 77 k emigraci bylo záměrem estébácké „akce Asanace“. Nevybíravými metodami StB často dosáhla úspěchu. „Většina kluků z Nové Vísky emigrovala. Zůstal tu ‚Čuňas‘, který seděl za Vokno – a my,“ vyprávěla pamětnice. Se „Šímou“ objevili přes inzerát bývalý mlýn v Osvračíně na Domažlicku a ještě v roce 1981 se jim ho podařilo koupit – z krycích důvodů raději na jméno maminky pamětnice Terezie. Co nejrychleji vyřídili katastrální zápisy a pojistili dům na milion korun. „Protože nám při výslechu řekli, že tam ‚může přistát rudý kohout‘. Tak my jsme říkali: ‚Když nám ho zapálíte, tak my si koupíme dva.‘“

V Osvračíně nebylo jediné okno celé, dům byl plný myší a brouků. Zimu 1981–1982 museli přežít bez nároku na uhlí, topili suchými kopřivami. Pustili se do oprav, museli zavést vodu a elektřinu. Silvestra dělala mzdovou účetní v čističce na osiva, Jaroslav Chnápko pracoval v JZD jako strojník. K tomu se snažili o částečnou soběstačnost, pořídili si domácí zvířata. Práce na vlastním jim dávala smysl.

„Lidi tu byli ustrašení, říkala jsem si, že pořád žijí v padesátých letech. Překvapilo mě, že nikdo nic nepěstoval ani nechoval, kromě pár králíků. My jsme přišli z města, neuměli jsme držet ani hrábě, a hned jsme měli kozu. Pak krávu, prasata a husy, slepice...“

Udělali z Osvračína otevřené místo pro lidi stejného smýšlení – podobně jako předtím z Nové Vísky. Konaly se tu koncerty a hudební produkce, při kterých se v mlýnici tancovalo, slavily se svatby, poslouchaly se novinky z undergroundu i zakázané vysílání Hlasu Amerika a Svobodné Evropy. Do Osvračína se sjížděly „máničky“, později se přidali „pankáči“ – i proto zřejmě budili nedůvěru sousedů.

Vyvlastněni měsíc před revolucí

Problémy začaly brzy. Když se pokusili opravit vlastní náhon, dostali pokutu za zasahování do majetku místního jednotného zemědělského družstva. Ve prospěch JZD jim postupně začali vyvlastňovat pozemky a pak i budovy. „Najednou že prý naše stodola je jejich. Postupně se to rozšiřovalo, od soudu k soudu se vždycky nabalilo ještě něco navíc. Bylo to psychicky vyčerpávající,“ zhodnotila Silvestra období soudních tahanic, kdy JZD mohlo z jejich majetku získat cokoliv, na co ukázalo prstem.

„Prokurátor Zenefels, který tam tehdy vládl a který soudil i v padesátých letech sedláky, kterým sebrali všechno, tak v podstatě na stejném principu soudil nás. Takže se u toho soudu ztratily i některé naše spisy. A on vykřikoval: ‚Koukněte se na ně! Zemědělci by tam potřebovali hospodařit, a oni jim to nechtějí dát!‘“

Šikanu neorganizovala jen StB ve spolupráci se soudy, ale podíleli se na ní i místní lidé. JZD schválně rozjezdilo cesty, kolem kterých žali píci pro zvířata, a tak zvířata museli prodat. U vrátek jim stávaly hlídky Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, které se rekrutovaly z jejich sousedů. „To byli kluci, kteří dělali se ‚Šímou‘ v dílně, po práci si navlíkli ty pásky, hlídali kolem našeho baráku a plazili se tam křovím.“ Sám starosta obce, jak prý zjistili po převratu, se zasadil, aby dceru Janu nepřijali na střední školu.

Soudy je stály spoustu peněz, dostávali absurdní pokuty a často neměli za co nakoupit jídlo. Namísto chovu domácích zvířat proto začali vyrábět keramiku, aby se uživili. Pak, měsíc před listopadem 1989, přišel závěrečný rozsudek – kromě malého zbytku obytného prostoru měli do dvou měsíců všechno bez náhrady předat JZD. Tentokrát už byli rozhodnutí emigrovat. Část svého majetku rozdali přátelům, část prodali, zařízení mlýnice odvezli do šrotu.

Před vystěhováním je zachránila až sametová revoluce, která na poslední chvíli všechno změnila. Proces vyvlastnění se zastavil – ale ještě dlouho trvalo, než se jim podařilo vlastnictví mlýna právně vyjasnit.

Začínám to tam znovu milovat

Po revoluci cestovali a uvažovali, že se z Osvračína přece jen odstěhují. Byť část sousedů jim začala projevovat až nepřirozený respekt (podle pamětnice se lidé báli, aby se jim nemstili), některé animozity přetrvávaly. Nakonec v Osvračíně zůstali, opravili dům a vybudovali v něm penzion, z nějž se přirozeně stalo kulturní centrum. „Dneska to funguje skvěle a už bych neměnila. Začínám to tam znovu milovat. Říkáme, že i když je hnusně, nám je tam hezky.“ Bývalou mlýnici přestavěli na galerii, v níž přes léto pořádají výstavy, konají se i koncerty nebo prostě setkání přátel z undergroundu.

Za svou činnost za minulého režimu získali Silvestra a Jaroslav Chnápkovi osvědčení pro třetí odboj. Od těch, kteří je za minulého režimu šikanovali, se ale omluvy nedočkali, naopak, v poslední době se prý tito lidé „znovu nadechují“. Pamětnice to přičítá na vrub současné politické kultuře. „S nástupem Zemana začali být lidé daleko hrubší. Už se nestydí za své hulvátství. A s nástupem Babiše znovu vidí, že by si taky mohli nakrást. Budování morálního standardu, které trvalo dvacet roků, zbořili během pěti let,“ uvedla v roce 2018 Silvestra Chnápková.