The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivo Chocholáč (* 1961)

• narozen 28. října 1961 ve Frýdlantu

• dětství prožil v Liberci

• v letech 1981 - 1987 studoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• během studií organizoval kulturní akce na vysokoškolských kolejích

• stal se objektem zájmu příslušníků Státní bezpečnosti

• od roku 1986 členem Jazzové sekce

• působil jako učitel v Liberci a Nové Pace

• v listopadu roku 1989 se angažoval v učitelské odnoži Občanského fóra

• po roce 1989 vystudoval muzeologii

• v roce 2019 vyučoval na gymnáziu a zároveň byl odborným pracovníkem muzea v Nové Pace

Ivo Chocholáč se narodil 28. října 1961 ve Frýdlantu v Čechách, mládí však strávil především v Liberci, kde také vychodil základní školu. Maturitu složil na střední ekonomické škole v Jablonci nad Nisou. Vzpomíná, jak utíkal s maminkou libereckou Pražskou ulicí, viděl kolem projíždět tanky a slyšel střelbu - psal se 21. srpen roku 1968. Z prvních let následné normalizace si Ivo pamatuje především zmizení některých svých sousedů: „Tenkrát jsem si uvědomil, že spoustu kamarádů v našem paneláku tam nebydlí, tak mi rodiče vysvětlili, že odjeli do ciziny. Tehdy jsem ještě nechápal, co to je emigrace, ale samozřejmě mně to bylo divné.“

První setkání s StB

Vysokou školu, konkrétně Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, začal Ivo studovat v roce 1981. V této době se také živě zajímal o kulturu. Na vysokoškolských kolejích Vaňov organizoval kulturní dění a právě tehdy se poprvé dostal do konfliktu se státní mocí, když pořádal koncert dívčí punkové hudební skupiny Plyn, dnes hrající pod názvem Zuby nehty. Jak Ivo popisuje, před koncem koncertu na místo přijely dvě volhy, ze kterých vyskákali muži v civilu, odvedli ho na pokoj a ptali se, jestli je poznává. Odpověděl, že ne, a dle svých slov si myslel, že jde o nějakou velice podivnou návštěvu. Začali s ním cosi sepisovat a chtěli, aby koncert ukončil. Ivo jim odpověděl, že koncert už mezitím sám skončil, na to mu začali vyhrožovat. Teprve po jejich odjezdu mu trochu rozklepaný domovník řekl, že šlo o příslušníky Státní bezpečnosti. V hledáčku obávaných estébáků pak už zůstal až do nástupu na povinnou vojnu v roce 1988. Zájem o umění, literaturu a kulturu ho na druhé straně vedl mezi zajímavé, ale pro tehdejší režim nevyhovující lidi.

Jazzová sekce a samizdat

V roce 1986 vstoupil do Jazzové sekce, organizace, která se tehdy již pohybovala na hranici legality. Zde se dostal k různým zakázaným knihám a časopisům o hudbě, ale také o umění, filozofii apod. Navštěvoval koncerty a festivaly rockové hudby. Příslušníky StB tehdy prý nejvíc zajímal jeho plánovaný výjezd na rockový koncert do Polska. Některé akce sám organizoval. Vedle veřejných společensko-kulturních aktivit Ivo přispíval také do samizdatového časopisu LPS vycházejícího v Liberci. Jeho obsah prý vznikal během setkání v hospodě.

„U mě to začalo celé tak, že jsem se zabýval uměním, rád jsem četl, rád jsem měl určitý druh hudby. A vedle toho jsme se vlastně jako určití lidé spolčovali, a to mne dovedlo až k tomu samizdatu, že se ke mně dostávaly přes kamarády určité věci - samizdat jako Vokno a potom některý hermetický věci od D. Ž. Bora. Takhle jsem se k tomu dostával nepřímo. A měl jsem třeba rád Seiferta, básníka, tak jsem mu šel na pohřeb, což bylo taky špatně. Když jsme se objevili v Markétě, fotili tam ty lidi, který se toho účastňej. Takže vlastně ze mě tu opozici postupně tvořili. Protože díky tomu, o co jsem se zajímal, tak to bylo špatně,“ vypráví Ivo Chocholáč, jak se dostal k nezávislým aktivitám.

Další výslechy a předvolání

Pamětník vzpomíná i na první předvolání k výslechu na StB. „Přišli si pro mne na přednášku, ale já jsem tam ten den nebyl. Tak si mne odchytli na ulici a začali mi říkat, že si mne ještě najdou, a pak mne odvlekli do vily v Ústí nad Labem pod letním kinem, kde byl Úřad pasů a víz. A tam jsem pochopil to, co se vždycky říkalo, že tam byl ten dobrej a zlej. A vedli tam se mnou takový nátlakový rozhovor, ten dobrý se choval slušně, ten zlý na mě řval. Tam se mnou vedli výslech, který trval asi tři hodiny, a pochopil jsem, že to byl normální výslech, že šlo o jména. A začali mi vyhrožovat, že za mnou přijedou do Liberce, k mým rodičům. Věděli, že rád lyžuji, tak že prý si může přijít kamarád se mnou zalyžovat. Takže to bylo na psychiku hodně zajímavé.“

V roce 1986 nakonec policie pozatýkala tehdejší vedení Jazzové sekce a Iva předvolali na Státní bezpečnost na obvodní oddělení v Liberci. Dále vzpomíná na příhodu, jak si chtěl štípnout lístek v autobusu, než to ale stihl, kdosi mu ruku odrazil, autobus zastavil a Ivo se ocitl na místním oddělení StB, kde s ním ale nakonec řešili úplně jiné věci.

Pamětník musel zvažovat, zdali dá přednost studiu, či občanskému aktivismu: „Tenkrát za mnou přišel Martin Mejstřík, zaťukal, myslel jsem si, že to je nastrčená osoba. On chtěl hlášení do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, protože se dověděl, že mám problémy. A pak zjistil, že ten rok státnicuji, a že je lepší, když odstátnicuji. Že budu daleko lepší, když budu tím učitelem i v systému, jestli se to podaří, než kdyby mne hlásili večer na Hlasu Ameriky. V podstatě bych tím pádem vlastně nemohl toto povolání vykonávat,“ vysvětluje Ivo, proč se rozhodl studium učitelství geografie a ruského jazyka dokončit.

Pane učiteli, vy souhlasíte s Chartou?

Jeho první učitelskou štací se stala střední ekonomická škola v Liberci, kde vyučoval jen do prázdnin. V červenci 1988 musel narukovat na povinnou vojenskou službu do dalekých Košic. V prosinci stejného roku se mu narodil syn. Vojenské služby byl nakonec ze zdravotních důvodů zproštěn a vrátil se na své původní učitelské místo.

Vzpomíná, jak jednou v hodině zeměpisu diskutoval se studenty o dění v cizině. Dostali se tak také k oblasti Polska, dobového působení hnutí Solidarita a občanské angažovanosti jako takové. V tu chvíli vzešel od jedné studentky dotaz: „Pane učiteli, vy souhlasíte s Chartou 77?“ Ivo vzpomíná, jak jej ta otázka vyděsila: „Viděl jsem, že na mne kouká třicet studentů, nevěděl jsem, kdo je kdo. Tak jsem řekl, že děkuju za dotaz a že si o tom popovídáme po hodině. Že teď budeme probírat látku. Ona pak za mnou přišla po hodině a ptala se mne v kabinetě. Já věděl, že tam to mohu říct, tak jsem řekl: ‚Ano, souhlasím.’ A ona: ‚Promiňte, že jsem se zeptala, bylo to ode mne riskantní.’ Protože tam bylo hodně lidí, kteří byli z komunistických rodin, mohli to donést a já už bych neučil.”

Po nějaké době pamětník přešel na střední gastronomickou školu do Nové Paky. Dění v listopadu 1989 ho přivedlo do Prahy, spolu s dalšími založil učitelskou odnož Občanského fóra a podílel se na převozu letáků z Prahy na venkov.

Splněné sny po roce 89

Po sametové revoluci Ivo Chocholáč načas opustil školství. V postgraduálním studiu si dokončil obor muzeologie se zaměřením na historii a stal se odborným pracovníkem v novopackém muzeu. Po pádu komunistického režimu si konečně může plnit své sny a hodně cestuje. V roce 1996 založil občanské sdružení Open Art Nová Paka. Zajímá se o kořeny spiritismu v Podkrkonoší a o hermetiku, o nichž také publikuje. V roce 2015 vydal knihu esejů nazvanou: Vezměte mne s sebou, Cesty. Krátce vyučoval na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Zajímá se o Waldorfskou pedagogiku a výukový systém Montessori. To vše si mohl vyzkoušet při působení ve funkci ředitele na základní škole v Čisté u Horek v letech 2015 -2016 a později ve Vrchlabí, kde pomohl založit soukromou školu. Od roku 2014 působí na soukromém gymnáziu v Hořicích. Zároveň pracuje jako odborný pracovník muzea v Nové Pace. Kromě výstavní činnosti pořádá pro zájemce přednášky na téma obraz a paměti krajiny a spiritismus v Podkrkonoší.