The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Choděra (* 1947)

• narozen 24. října 1947 v Jeseníku v rodině evangelického faráře

• v roce 1948 otec zatčen a v zinscenovaném procesu odsouzen na čtyři roky žaláře

• v letech 1961 až 1965 studium střední průmyslové školy stavební

• v březnu 1969 zadržen po oslavách vítězství hokejistů nad týmem SSSR

• v roce 1969 podmínečně odsouzen za poškození pomníku ruských partyzánů

• v letech 1969 až 1971 základní vojenská služba

• v roce 1973 vstup do manželství s Evou Borovou

• v roce 1986 promoce na Právnické fakultě UK v Praze

• v listopadu 1989 vstup do ČSSD

• v roce 1990 zvolen členem akademického senátu ČVUT

• po roce 1990 působil v zastupitelských orgánech hlavního města Prahy

Krátce po narození mu zatkli a odsoudili tátu, koncentrákem a komunistickým žalářem byl zlomen jeho dobrý strýc, peklo holokaustu prožili oba rodiče jeho ženy a pohřbení mnohých nadějí prožil také jako student v roce 1968. Navzdory tomu je příběh Jana Choděry příběhem energického pozitivního muže, jenž se aktivně účastní společenského dění a nezříká se ani zodpovědnosti veřejných funkcí.

Rodinné kořeny

Jan Choděra se narodil 24. října 1947 v Jeseníku jako druhé dítě Jaroslava a Danici Choděrových. Otec pocházel z malé valašské obce Liptál, v níž dědeček zastával místo učitele. Rodina se brzy přestěhovala do Prostějova, kde otec dokončil základní vzdělání a úspěšně absolvoval gymnázium. Po maturitě pokračoval ve studiích na bohoslovecké fakultě v Praze a v roce 1938 nastoupil své první kazatelské místo ve sboru v Kralovicích u Plzně. Že si jako duchovní počínal dobře, potvrzují slova faráře Korandova sboru v Plzni Karla Machotky: „Také v Kralovicích i jiných stanicích si jeho kazatelské schopnosti pochvalovali... Pokud vím, byl již za svého studia dosti veřejně činný, a to ve straně národně sociální, takže asi odtud pochází jeho dobrá řečnická routina. (...) o mládež se nikdo nestaral, až bratr Choděra byl prvý, který ji svolal. V jednání s lidmi jest klidný a rozvážný, což přičítám také jeho činnosti v politické straně z dřívější doby.“

Roku 1942 byl Jaroslav Choděra jmenován vikářem evangelického sboru ve Velimi, v němž službu faráře zastával jeho budoucí tchán Jaroslav Řepa. S jeho dcerou Danicou byl sezdán v roce 1943 a rok po svatbě se jim narodila dcera Monika. 

Když je pastýř seznán vlkem

V roce 1946 byl Jaroslav Choděra pověřen správou nově ustaveného sboru Československé církve evangelické v pohraničním Jeseníku. Počátek působení v lázeňském městečku začal radostně, na podzim roku 1948 se mu narodil syn Jan – náš pamětník. Otec měl rád společnost, vedle plnění svých pastoračních povinností se rád účastnil veřejného dění a také se angažoval v sociálně demokratické straně, v níž se s velkou pravděpodobností vyjadřoval proti myšlence na sloučení s komunisty.

Dne 26. října 1948 byl zatčen, uvězněn a obviněn jako iniciátor „... tajné protistátní organisace, jejímž cílem byla násilná změna lidově demokratického zřízení“. Následující měsíce po zatčení byl od komunistických vyšetřovatelů podroben sadistickým výslechům. „Ten můj táta dopadl nejhůř. Zmlátili ho tak, že mu z přirození tekla krev, přivázali ho na židli, mlátili mu železnou tyčí do chodidel… To muselo být šílený, a to ani nevím všechno.“

Hlavní soudní přelíčení se konalo po osmi měsících vazby, v červnu 1949. Pamětníkova otce obvinili, že ve svém bytě na faře založil tajnou protistátní organizaci složenou z členů a funkcionářů své strany, a z přípravy převratu, pro nějž měl své skupině rozdělovat pistole a kulomety atp. Soud Jaroslava Choděru odsoudil ke čtyřem letům těžkého žaláře, zostřeného a doplněného jedním tvrdým ložem čtvrtletně a k peněžitému trestu 10 000 korun.

„Když už byl v base, říkal: ,To bylo výborný. Tam nás v noci už nikdo nebudil ve tři hodiny ráno a nešli jsme k výslechu, kde nás mlátili, protože chtěli, abysme druhý den ráno nastoupili do práce a makali co nejvíc.‘“

Prezidentova milost a nový život v Praze

Propuštěn byl na základě milosti prezidenta republiky 20. prosince 1951 a již počátkem příštího roku sloužil jako vikář evangelického sboru v Modřanech. Manželství pamětníkových rodičů však nevydrželo. Rodiče se rozvedli, otec následně na duchovenskou službu rezignoval a nastoupil práci v Geologickém průzkumu. „On došel k tomu názoru, že když je rozvedený, tak porušuje určitá pravidla, a že tedy nemůže kázat,“ vysvětluje pamětník tatínkovo rozhodnutí. V roce 1965 bylo vyhověno jeho žádosti a se svými přáteli byl plně rehabilitován.

Když otce na podzim roku 1948 zatkli, jeho manželka Danica, maminka pětileté Moniky a ročního Jana, zůstala sama. Za této situace se přestěhovala do Prahy ke své sestře, kde žila s babičkou, tetou a jejím manželem nejprve v bytě na Vinohradech, který později vyměnili za byt v rodinné vile v Libni.  V těžkých, církvi nepřátelských časech si svou víru uchovávali, ale bohoslužby již pravidelně nenavštěvovali. „Komunikace s Bohem probíhala u nich doma a v nich.“

Pamětníkova maminka Danica, rozená Řepová, původně studovala češtinu, po uzavření vysokých škol za okupace však už studia nedokončila. Její starší sestra Eva byla středoškolská učitelka dějepisu a strýc Jeroným asistent na Přírodovědecké fakultě UK. Manžel tety Evy, pamětníkův strýc Jaroslav Peřina, se během okupace zapojil do odbojové činnosti. Po vyzrazení byl zatčen, vězněn v koncentračních táborech Dachau a Dora a v posledních dnech války absolvoval pochod smrti. Po šťastném návratu mu byla nabízena slibná kariéra pod podmínkou, že zradí svou sociální demokracii. Nepřijetí nabídky mělo za následek odsouzení a celkem devět let komunistického žaláře. Pobyt ve vězení strýce Jaroslava psychicky silně poznamenal. Vyšel z něj jako zlomený a nemocný člověk, kterého Státní bezpečnost donutila podepsat spolupráci. „Já ho mám v úctě a nechci to měnit, protože si myslím, že to byl dobrý člověk,“ doplňuje své vzpomínky pamětník.

Školní léta

Léta na základní škole prožíval jako každý jiný kluk. Většinu svého času věnoval jízdě na kole, plavání, sbírání známek a podobným klukovským kratochvílím. S tátou, jenž jezdil za prací po celé republice, se vídával asi jednou měsíčně a moc si s ním rozuměl. „On byl srandista a nezkazil žádnou legraci,“ shrnuje Jan Choděra.

Po ukončení základní školy nastoupil na SPŠ stavební ve Zborovské ulici. Stavařinu si zvolil nejen pro svůj zájem o architekturu, ale ovlivněn byl také maminkou, která stavební průmyslovku vystudovala večerně. Na středoškolská léta vzpomíná rád, v těch letech začal hrát baseball a hlavně mohl kouřit… „A na to se vzpomíná dobře,“ doplňuje pamětník s úsměvem. Po úspěšné maturitní zkoušce byl přijat ke studiu na stavební fakultě.

Invaze vojsk a následný vzdor

Srpnové události roku 1968 Jan Choděra prožil především v pražských ulicích, kde se se svými kamarády pokoušel vojákům vysvětlovat nevysvětlitelné, otáčel směrovky a vylepoval plakáty vyzývající okupanty k cestě domů. „Sounáležitost lidská fungovala bezvadně. Nezapomenu na to, že jsem čekal ve frontě na chleba a přede mnou si ženská kupovala poslední bochník. A teď se na mě otočila a říká: ,Vy chcete taky chleba?‘ Já říkám: ,No chtěl jsem.‘ – ,Tak mi dejte jenom půlku…‘“

Jako vysokoškolák nemohl chybět na pohřbu Jana Palacha. Vzpomíná na špalír, který se studenty vytvářel za jeho rakví, na setkání s Luďkem Pachmanem, šachovým velmistrem, který studenty odrazoval od Palachova následování, a na další související události.

V březnu 1969 se Jan Choděra účastnil oslav vítězství československých hokejistů nad týmem SSSR, které se na Václavském náměstí změnily v otevřené vystoupení proti okupantům. Po zadržení zásahovou jednotkou byl eskortován k výslechu do Bartolomějské ulice, kde byl vyšetřován až do ranních hodin. „Viděl jsem tam kluky, kterým nařezali obuškem. Holku, kterou seřezali obuškem. Na chodbě jsme tam stáli vyrovnaní, nás tam byly stovky. A já jsem měl zase tu kliku, že jsem natrefil na člověka, kterej už z toho byl otrávenej,“ vzpomíná pamětník.

K další události, která silně ovlivnila pamětníkův život, došlo v létě roku 1969 na táboře Akademie věd, kde vypomáhal jako vedoucí. Poblíž tábora, v místě zvaném „Na dědku“, stála hájenka, jejíž obyvatelé byli za podporu partyzánů povražděni gestapem. Na tom místě byl v roce 1968 vztyčen památník, na němž byli oslavováni také sovětští partyzáni. Jan Choděra, který příběh hrdinů z hájenky dobře znal, se rozhodl faktickou nepřesnost „opravit“, a za pomoci kamarádů část s textem o sovětských partyzánech zničil. Za tento skutek byl následně v kauze „Choděra a spol.“ odsouzen podmínečným trestem na dva roky. Trest mohl být zahlazen jen bezproblémovým odsloužením dvouleté vojenské služby, kterou pamětník nastoupil ještě v tomtéž roce.   

Založení rodiny

V roce 1973 Jan Choděra vstoupil do manželství s Evou Borovou. Svou budoucí ženou poznal v létě na vodě, kam oba jezdili se softbalovým oddílem. Manželka Eva původně studovala medicínu, pracovala v rehabilitaci a po narození dětí byla zaměstnána na ČVUT.

Manželčini rodiče měli židovské kořeny a oba si prošli peklem koncentračních táborů, v nichž tchán, Josef Bor, přišel o ženu Editu a dvě malé holčičky, Věrušku a Haničku. Tchán byl původně významným právníkem, avšak po válce sloužil v armádě, kde v hodnosti plukovníka zastával pozici šéfa legislativy národní obrany. Zde si musel, na příkaz ministra Čepičky, své původní jméno Bondy změnit na Bor. Jeho služba v armádě však netrvala dlouho, po komunistickém puči tam už pro něj místo nebylo.  

Své vzpomínky na holokaust sepsal Josef Bor v knihách „Opuštěná panenka“ a „Terezínské rekviem“, které bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. V pozdějších letech života se věnoval psaní knih, intenzivnímu studiu Bible a také patřil k průkopníkům židovsko-křesťanské vzájemnosti.

Léta normalizace

Na základě svých životních zkušeností měl pamětník na komunistický režim vždy jasný názor. Relevantní informace o dění ve společnosti a ve světě tak nehledal v Rudém právu, ale posloucháním Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a, jak sám říká, „čtením mezi řádky“ oficiálních médií.

Jako zaměstnanec Pražské stavební obnovy, kde pracoval na pozici stavebního technika, dostal nabídku ke vstupu do komunistické strany. „Já jsem měl to štěstí, že jsem jenom řekl, ať si mě prověří, a hlavně ať se podívají na tátu…“  S další nabídkou už zaměstnavatel nepřišel. Pamětník s úsměvem vypráví, že se stejnou nabídkou přišli také za jeho kolegou a kamarádem Pavlem Uxou, signatářem Charty 77. Samozřejmě, nepochodili ani u něj, ale všechno skončilo bez následků. „Politické tlaky v tomto podniku v podstatě nebyly,“ dodává pamětník.

V osmdesátých letech Jan Choděra absolvoval dálková studia Právnické fakulty UK v Praze. Ke studiu byl doporučen zaměstnavatelem, jenž právní kvalifikaci potřeboval pro svůj investiční útvar.  

Doba posametová

Listopadové události roku 1989 zastihly pamětníka v úzkém kontaktu se studenty, jakožto zaměstnance ČVUT. Vzpomíná, že když studenti vyhlásili stávku, rektor školy tím byl velmi zaskočen a uklidnil se až po prohlášení, že stávka bude akcí organizovanou SSM. „V tu ránu panu rektorovi spadl kámen ze srdce. Říká: ,Jó, kluci, hlavně nic nerozbijte. Můžete tady být přes noc.‘“  Po sametové revoluci byl Jan Choděra zvolen členem prvního akademického senátu.

Společenské změny po roce 1989 přinesly také změny v jeho profesním životě. Pamětník opustil investiční odbor ČVUT, krátce působil ve Správě služeb diplomatického sboru a poté odešel za prací do bankovního sektoru. V listopadu 1989, ještě v průběhu revolučních událostí, vstoupil Jan Choděra do obnovené sociální demokracie, a navázal tak na odkaz svého táty i strýce Jaroslava. V barvách této strany působil ve volených orgánech Městské části Praha 4 a na magistrátu hlavního města Prahy.  

„Zjistil jsem jednu věc, že všichni vyznávají demokracii, pokud je výhodná pro ně. Ale že proti nim stojí někdo, kdo má taky nárok na demokracii, to už je tolik nezajímá,“ uzavírá své vyprávění Jan Choděra.