JUDr. PhDr. Oldřich Choděra

"Už v roce 1967 po maturitě jsem mohl jet do Německa do Frankfurtu nad Mohanem a byl jsem tam asi šest neděl a následující rok a následující taky. Byl jsem u jídelních vozů, takže první rok jsem myl nádobí, druhý jsem běhal s košíkem po vlaku a prodával pivo a párky a třetí, to už jsem obsluhoval v jídelním voze. A to mělo i tu výhodu, že jsem sice bydlel ve Frankfurtu, ale ten vlak měl konečnou někde… takže v Emerichu, to bylo na holandských hranicích, nebo na ostrově Sil, nebo naopak v Rakousku, v Basileji, dokonce i v Ženevě. Bylo zajímavé to, že já jsem neměl vízum. Já měl vízum pouze do Německa. A na hranicích s Rakouskem přišli ti jejich pasováci, koukli na můj pas a uviděli, že nemám vízum, tak se zasmáli a říkali: 'No vidíte, kdybyste nerozbíjeli Rakousko, tak jste vízum nepotřeboval.' A nechali mě projet. A když se jelo do Ženevy přes Švýcarsko, tak to mě na hranicích zavřeli do skříně. Protože jinak by mě Švýcaři asi nepustili. Takže já jsem si navštívil řadu německých měst.“

„Protože když mě vzali na ta práva, tak jsem si říkal: 'Ano, asi se tím budu živit.' Protože tou filozofií se člověk velice těžko živí. Ostatně já jsem chtěl jít na archeologii. A pravděpodobně bych se tam dostal, protože o prázdninách jsem kopal s archeology na Závisti, to je u Zbraslavi ten kopec, a měl bych od nich doporučení. Ale asi bych tady s tím neuživil rodinu. Profesor Patočka byl fenomenolog a byl žákem Husserla, takže to byly [přednášky] z oboru fenomenologie. Až do Descarta filozofové hledali, co je to pravda. Pak se udělal ten, říká se tomu kopernikánský obrat, a už se nezjišťovalo nebo nehledalo, co je pravda, ale jak se ta pravda pozná. A jedním z těch směrů, který se to snažil objasnit, byla fenomenologie. Tenkrát půjčovali v univerzitní knihovně knihy, které byly starší třiceti let, jen do studovny. Takže já tím, že jsem měl relativně dost času, tak jsem chodil do té knihovny a půjčoval jsem si tam knihy, které se domů nepůjčovaly. Proč? Protože jsem chtěl vědět, co v nich je.“