The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Chrástek (* 1929)

• narodil se 7. března 1929 v Brně, rodina však žila ve vesnici Poštorná u Břeclavi

• od čtvrté třídy chodil do německé školy

• jako občanovi protektorátu mu nebylo umožněno vyučit se, roky 1943–1945 proto strávil doma

• zažil bombardování Břeclavi v listopadu 1944

• nakonec vystudoval obchodní akademii v Břeclavi, kde maturoval v roce 1949

• vojnu sloužil v Nýrsku v jižních Čechách v letech 1951–1953

• kvůli bytu se s manželkou přestěhoval do Kaplice v jižních Čechách

• po srpnové invazi v roce 1968 vystoupil z KSČ, byl mu znemožněn pracovní postup a rodina se z Kaplice vrátila zpět do Mikulova

• kvůli pamětníkovu kádrovému posudku nemohla jeho dcera studovat pedagogickou školu

• v roce 2025 žil Jaromír Chrástek v Mikulově

Jaromír Chrástek se narodil 7. března 1929 manželům Anně a Bedřichovi Chrástkovým. Matka se starala o domácnost a otec pracoval jako účetní. O tři roky později přibyla k Jaromírovi do rodiny sestra Irena. Jaromír Chrástek se sice narodil v Brně, rodina však žila v Poštorné, kde přečkala bez větší újmy válečné roky. „Měli jsme zahrádku, slepice a králíky, takže jsme si k přídělům přilepšili,“ popisuje pamětník, který si nevzpomíná, že by býval měl hlad. 

Poštorná tehdy byla vesnicí v blízkosti Břeclavi. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 byla společně s Břeclaví připojena k německé říši, a kdokoli se chtěl dostat za krajany do protektorátu, musel se prokázat občanským průkazem a přejít přes hranici. „Na hranici hlídali čeští vojáci a možná i němečtí, to už si nevzpomínám,“ popisuje pamětník. „Přecházení hranice pro nás bylo nepřirozené,“ vzpomíná na situaci, kdy bylo Břeclavsko odděleno od zbytku republiky. 

Nutnost přechodu přes hranice však nebyla jediná změna, kterou německá nadvláda zavedla. „Do čtvrté třídy jsem musel nastoupit do německé školy,“ vypráví pamětník. „Neuměli jsme německy a paní učitelka neuměla ani slovo česky, ale nějak se to zvládlo, byla moc milá,“ vysvětluje Jaromír Chrástek, který se na změnu adaptoval rychle. „Mladý člověk se naučí jazyky snadno.“

V roce 1941 byla na Břeclavsku tuhá zima a při jarní oblevě došlo v Břeclavi na povodeň. „Měli jsme zaplavenou akorát zahradu a trošku sklep, nic hrozného. Ale městská část Dubič v Břeclavi byla celá pod vodou,“ vypráví nad fotkami. 

Po skončení základního vzdělání chtěl Jaromír Chrástek nastoupit do učení, ale nemohl. „Moji rodiče se oba narodili v tehdejším protektorátu, a proto mi Němci nedovolili jít dál studovat,“ vysvětluje pamětník. Ten proto měl v letech 1943–1945 dva roky prázdnin, během kterých hodně četl, a dohnal tak učivo českého jazyka. „Čtením jsem se naučil i pravopis, takže když jsem potom skládal zkoušky z češtiny na střední školu, neměl jsem problém,“ vzpomíná.

Rodina se do odboje nezapojovala. „Z Němců jsme měli strach,“ popisuje Jaromír Chrástek a vzpomíná na tajné poslouchání zahraničního rozhlasu. „Byla to, tuším, Anglie, nikomu jsme to nesměli říct.“ V paměti mu uvízlo i bombardování Břeclavi v listopadu 1944: „Bylo to strašné. Odehrálo se to v poledne – plošné bombardování. Chtěli bombardovat nádraží, ale spletli se,“ vzpomíná Jaromír Chrástek. Ten se i s rodinou schovával ve sklepě. „Když to skončilo, šli jsme se podívat na náměstí, kde byl zničený kostel a rozbořené domy,“ líčí obraz zkázy, který po bombardování viděl. 

Na studium střední školy si však musel počkat až po skončení války. Břeclav a přilehlé obce osvobodila Rudá armáda 17. března 1945. Konec války strávil pamětník opět ve sklepě a vzpomíná na lehké rozčarování, které přineslo setkání s osvobozeneckou armádou. „Byli jsme zvyklí, že čeští i němečtí vojáci chodili vždycky v řadách. Ale ti ruští šli v takové tlupě. A jeden z nich se z té tlupy oddělil a vyrval otci hodinky. Tak jsme poznali, že asi moc přátelští nebudou,“ líčí pamětník. 

V zemědělství se mi nakonec zalíbilo

V září 1945 se Jaromír Chrástek konečně dočkal pokračování svého studia. Nastoupil na obchodní akademii v Břeclavi, kterou v roce 1949 ukončil maturitou. 

Poté nastoupil v Praze v oddělení zahraničního obchodu v podniku Feromet. Onemocněl však zápalem plic, léčil se u rodičů v Poštorné a po vyléčení se už do Prahy nevrátil. Krátce poté nastoupil na vojnu do Nýrska v jižních Čechách, kde strávil léta 1951 až 1953. Z té doby si vzpomíná na měnovou reformu v roce 1953, kdy rodina přišla o našetřené úspory. „Nebylo toho moc, ale i tak byli rodiče zklamaní,“ popisuje pamětník. 

Po skončení vojny dostal Jaromír Chrástek umístěnku do traktorové stanice, kam měl nastoupit jako účetní. „Byl jsem zklamaný, protože do zemědělství jsem nechtěl,“ vzpomíná. Nakonec se mu ale práce v zemědělství zalíbila a naučil se i jezdit s traktorem. 

Touha po vlastním bydlení zavála manžele do jižních Čech, ne však natrvalo

Se svojí budoucí manželkou Helenou Chrástkovou se poznali na zábavě a vzali se 8. února 1958. Někdy v tomto časovém období také Jaromír Chrástek vstoupil do komunistické strany. Zmiňuje, že ho k tomu přemluvil kamarád. 

Manželé se pak přestěhovali do Mikulova, kde Jaromír Chrástek získal práci v bance. V Mikulově však bydleli v nájmu, přičemž toužili po vlastním bydlení. Pamětník našel inzerát na pracovní pozici s bytem v Kaplici v jižních Čechách, a manželé se tedy v roce 1962 přestěhovali tam. Jaromír Chrástek pracoval na státním statku a rok nato se manželům narodila dcera Hana. V Kaplici se rodině velice líbilo, manželé měli dobré zaměstnání i spolupracovníky, okolní příroda byla hezká a Jaromíru Chrástkovi poskytovala vyžití v rybaření a v myslivosti. 

V Kaplici prožili Chrástkovi také pohnuté srpnové dny roku 1968. V reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy vystoupil Jaromír Chrástek z KSČ, což pro rodinu mělo neblahé následky. Pamětník se měl stát ředitelem státního statku, na kterém léta pracoval na pozici náměstka. Z důvodu vystoupení z KSČ a údajným „špinavým hrám“ na pozadí rozhodovacího procesu mu však pracovní postup nebyl umožněn. „Nemohl jsem být zaměstnáván na řídících pozicích,“ popisuje. Proto se i s rodinou v roce 1972 vrátil zpět do Mikulova, kde mu – na přímluvu tchána a po známosti – nabídli zaměstnání opět na státním statku. „Tehdejší ředitel Buchta měl z rodiny s komunisty podobnou zkušenost, byl ke mně tedy vstřícný. Nemohl jsem pracovat jako náměstek, tak přejmenoval pozici na vedoucí národohospodářské evidence, což jsem mohl dělat, protože jsem nebyl funkcionář,“ vysvětluje Jaromír Chrástek. 

Vystoupení z KSČ se podepsalo i na možnosti studia pro jeho dceru Hanu. Ta si přála absolvovat pedagogickou školu, ale kvůli kádrovému posudku rodiny jí to nebylo umožněno. „Doteď mi to zazlívá,“ popisuje pamětník. Dcera nakonec vystudovala střední zemědělskou školu s příslibem studia vysoké školy v Praze, to se však nakonec neuskutečnilo.

Jaromír Chrástek pracoval na státním statku v Mikulově a později ve Valticích, kam se statek přestěhoval, až do svého důchodového věku. V roce 2025 žil s manželkou v Mikulově.