The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Chrástková (* 1939)

• narozena 8. srpna 1939 v Moravské Nové Vsi

• bombardování obce během druhé světové války prožila schovaná v sousedově sklepě na brambory

• při osvobozování obce Rudou armádou pamatuje, jak se všechny ženy musely schovat

• po válce se i s rodiči přestěhovala do Břeclavi, kde vychodila základní i vyšší hospodářskou školu

• po svatbě se s manželem přestěhovali do Mikulova, kde v té době žila početná židovská i německá menšina

• za vlastním bydlením se přestěhovali do Kaplice v jižních Čechách, kde se jim narodila dcera

• manžel Heleny Chrástkové po srpnové okupaci roku 1968 vystoupil z KSČ a musel opustit pozici náměstka na státním statku

• rodina se v roce 1972 přestěhovala zpět do Mikulova

• v roce 2025 žila Helena Chrástková s manželem v Mikulově

Jako předškolní dítko zažila Helena Chrástková bombardování své rodné obce. „Jeden člověk z Moravské Nové Vsi měl sklep na brambory, tam jsme k němu s maminkou šly a schovaly se. Ženy a děti, které tam byly, se modlily Otčenáš,“ vzpomíná pamětnice na okamžiky plné strachu. „Bylo nás tam asi padesát, možná i víc. Leželi jsme na bramborách a já u maminky, protože maminka byla moje všecko,“ směje se pamětnice. Po skončení náletu skupina vyšla ze sklepa ven. „Tam, kde jsme bydleli, byl pobouraný plotek a na tatínkově lůžku ležela vybuchlá bombička,“ popisuje pamětnice své rané vzpomínky spojené s válečnými roky. 

Když vesnicí v roce 1945 procházela osvobozenecká Rudá armáda, musely se všechny ženy schovat. „A my děti jsme nesměly volat na maminku,“ vzpomíná pamětnice na osvoboditele a dodává, „jednou už jsem s maminkou večer ležela v ložnici a přišel tatínek a říká, že vede ruského kapitána. Obě jsme se s maminkou lekly. Byl to ale velice pěkný člověk a mamince říkal, ať se nebojí, že se zdrží jen chvilku. Ani tam nespal,“ vybavuje si pamětnice útržky z dětských vzpomínek. 

Bleskové stěhování během školních let

Helena Chrástková se narodila 8. srpna 1939 v Moravské Nové Vsi. Její maminka Terezie byla v domácnosti a otec Jan pracoval jako celník a dojížděl každý den do Hodonína. „Maminka mu po strojvedoucím posílala oběd v jídlonosiči,“ směje se pamětnice. 

Krátce po skončení druhé světové války se však rodina, která v Moravské Nové Vsi byla v nájmu u učitelů Šteflovičových, přestěhovala do Břeclavi. Nový domov našli také v podnájmu ve vilce v Denisově ulici. Helena Chrástková vzpomíná, že chovali husy, a jelikož byl dům u vody, v případě povodní hlídali, jak postupuje hladina. Později se ve vile ubytovali i dva studenti, kteří studovali místní průmyslovou školu. 

Helena Chrástková nastoupila na základní školu do tzv. Žluté školy, která se nachází na dnešní ulici Dukelských hrdinů. „Tehdy byly dva vchody. Půlka pro chlapce a půlka pro děvčata. Nebyli jsme dohromady, to až pak na střední škole,“ popisuje pamětnice a vzpomíná, že nového bydlení si dlouho neužili. „Dům tatínek opravil, nebyla tam nikde ani stopa po bombardování. A pak se vrátili majitelé a my jsme se museli do 48 hodin vystěhovat.“ Bydlení našla rodina v činžovním domě v Bratislavské ulici. I tam se pamětnici líbilo a popisuje, jak si maminka přivydělávala: „Maminka byla úžasná švadlena a začala pomalu šít. To se ale v té době nesmělo. Kolikrát za ní přišel esenbák, ale byl to hodný pán, tak jí vždycky jenom pohrozil a řekl, ať je opatrná,“ vzpomíná. Když jí bylo deset let, do rodiny se narodila ještě mladší sestra Jana. 

Štangle salámu za dva a půl tisíce 

Měnová reforma se do paměti Heleny Chrástkové otiskla. Vzpomíná, že maminka přišla o vklad, který měla v bance, a namísto toho dostala 50 Kčs. Barvitější zážitek však přinesl nákup salámu, pro který ji poslala paní profesorka. „Byla mladá a vdaná a šetřila si na vybavení bytu. Poslala mě, ať jí jdu koupit kousek salámu ke svačině, a dala mi dva a půl tisíce. Já si říkala, tolik peněz, ale v řeznictví jsem to všechno nechala. Plakala, když jsem jí to řekla. To bylo šílené,“ líčí pamětnice vymknuté ceny související s měnovou reformou. 

Po skončení základní docházky šla pamětnice na tzv. gymnázko, kde studovala tři roky. Ráda by pokračovala na pedagogické škole, ale nedostala se, neboť zrovna její ročník byl první, který končil vzdělávání po třech letech, a přednost měli ti, kdo v ten rok ukončili vzdělávání čtyřleté. Helena Chrástková tedy nastoupila na vyšší hospodářskou školu (dnešní obchodní akademie), kde studovala čtyři roky. Po maturitě získala zaměstnání v Okresním ústavu národního zdraví v účtárně, odkud přešla do okresního průmyslového podniku. 

Stěhování z Mikulova do jižních Čech

S manželem Jaromírem Chrástkem se potkala na zábavě. Svatbu měli 8. února 1958 a hned v následujícím roce se mladí manželé přestěhovali z Břeclavi do Mikulova, kde získal Jaromír Chrástek zaměstnání v místní bance a Helena Chrástková ve vinařském závodě. Vzpomíná, že v Mikulově tehdy bylo hodně Němců a Židů. „Bylo slyšet jen němčinu, byla jsem z toho nešťastná,“ popisuje poválečnou podobu města pamětnice. „V jedné domovní správě byl doktor Fišer a to byl Žid. Manžel mu v něčem pomohl a on měl půlku bytu prázdnou. Na ulici Brněnská to bylo, tak jsme se tam nastěhovali. Natřeli jsme si okna a podlahy, ale ten byt byl tak studený, že se to nedalo.“ 

Manželé toužili po vlastním bydlení, až manžel pamětnice našel inzerát v jižních Čechách. V roce 1962 se tak manželé přestěhovali do Kaplice, kde byl Jaromír Chrástek – už coby náměstek – zaměstnán na státním statku, kde chvíli pracovala i samotná pamětnice. Ta však brzy otěhotněla a v roce 1963 se manželům narodila dcera Hana. Dcera měla zdravotní komplikace a pamětnice s ní byla doma až do předškolního věku. Jakmile dcera nastoupila do školky, Hana Chrástková začala pracovat v porodnici v Kaplici jako administrativní pracovnice. Na této pozici ji také zastihly události srpna 1968. „Ve čtyři hodiny ráno někdo zvonil. Nad náma bydleli Mikušovi a povídají, že nás obsadili Rusi. V Kaplici byl klid, projel jeden tank a primář mi řekl, ať jdu vyzvednout Haničku a jdu domů,“ popisuje pamětnice a dodává, „vrchní sestra řekla, že pokud přijdou vojáci pro vodu, tak jim nesmíme nic dát. To se mi moc nelíbilo.“

Manželovo vystoupení ze strany ukončilo pobyt rodiny v jižních Čechách

Invaze vojsk Varšavské smlouvy vedla Jaromíra Chrástka k vystoupení z KSČ, což se následně promítlo i do jeho pracovního postupu. „Měl se stát ředitelem státního statku, ale protože vystoupil ze strany a někdo na něho naházel špínu, tak to nakonec dali někomu jinému,“ kroutí hlavou pamětnice. Rodina se tedy rozhodla pro návrat zpět do Mikulova, kde skrze kontakty dostal manžel zaměstnání, ačkoli nebyl straníkem. Nepříznivý kádrový posudek se promítl i do vzdělání dcery Hany, které nebylo umožněno studium na pedagogické škole a namísto toho nastoupila na zemědělskou střední školu s příslibem, že půjde studovat vysokou školu – ale ani tam ji nepřijali.

Helena Chrástková říká, že Mikulov v roce 1972, když se tam rodina vrátila z jižních Čech, byl už úplně jiné město. Zmizeli Němci i Židé. Pan Fišer, který manželům pronajímal byt, se odstěhoval do Německa. Helena Chrástková pak pracovala opět ve vinařském závodě, chvíli i na hraničním přechodu na celnici a nakonec v prodejně obuvi, kde zůstala až do důchodu. 

Listopadové dny sametové revoluce sledovali s manželem v televizi. Helena Chrástková má jednu dceru, tři vnuky a pět pravnoučat a od roku 1972 žije s manželem v Mikulově ve stejném bytě, do kterého se s rodinou tehdy nastěhovala.