The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erhard Chrobák (* 1928  †︎ 2024)

• narozen 17. února 1928 ve Služovicích na Hlučínsku

• rodiče hospodařili na třech a půl hektaru polí

• v roce 1944 musel jako šestnáctiletý narukovat do wehrmachtu

• na jaře 1945 ho v Německu zajali Američané

• domů se vrátil v polovině října 1945

• jeho otce odvedli rudoarmějci spolu s dobytkem do Ruska

• z ruského zajetí se otec vrátil v roce 1948

• Erhard se vyučil kamnářem a jako kamnář pracoval celý život

• komunisté přiměli rodinu vstoupit do jednotného zemědělského družstva

• v roce 2022 žil ve Služovicích, umřel v srpnu 2024

Erhardu Chrobákovi ještě nebylo sedmnáct let, když musel narukovat do wehrmachtu. Narodil se ve Služovicích na Hlučínsku, které nacistické Německo v říjnu 1938 připojilo ke své říši. Obyvatelé získali německé občanství a muži měli brannou povinnost. Ke konci války německá armáda povolávala i nedospělé chlapce, protože stále další vojáky už neměla kde brát. Miliony jich už padly.

„Když mi bylo šestnáct let, předvolali mě před německou odvodovou komisi do Kravař. Tam jsme se museli svléknout, dělali nám zdravotní prohlídku, vážili nás a měřili, ptali se, jestli umíme střílet, jestli umíme plavat. Pak mi dali papír, kterému jsem nerozuměl, až táta to doma vyluštil. Bylo tam napsáno, že jsem přidělen k SS Panzer Division Hitlerjugend,“ vypráví Erhard Chrobák, který se narodil 17. února 1928.

Německy tenkrát ještě moc dobře neuměl. Doma mluvili nářečím „po našemu“ a do roku 1938 chodil do české školy. Někdy na podzim 1944, přesné datum si už nepamatuje, dostal Erhard od německé správy předvolání do Opavy, kde mu řekli, že za pár dnů musí nastoupit do služby a má mít s sebou jídlo na tři dny. „Máma mi nabalila chleba a všechno a jel jsem tam. Nechtěl jsem, ale musel jsem,“ zdůrazňuje.

Měl kopat zákopy, pak ho poslali bojovat 

Z Opavy je němečtí vojáci odvezli do Ratiboře, kde shromáždili několik stovek chlapců z Hlučínska. „Přišel německý velitel, žádal, abychom měli pochopení, že je vojna a že pojedeme kopat zákopy do Polska. Pak to ale změnili a odvezli nás do Německa,“ říká. Bylo to blízko města Heilbronn v dnešní spolkové zemi Bádensko-Württembersko, kde pak prošel výcvikem. „Učili nás, jak se chovat, jak zdravit a jak střílet z pušky a samopalu. Dali nám uniformy,“ vypráví. Dostal se k pěchotě. O přidělení k tankové divizi SS Hitlerjugend, jak mu to napsali u odvodu, nebyla řeč. „V Hitlerjugend jsem nikdy nebyl. Když jsem rukoval, válka už byla v podstatě prohraná a všechno bylo jinak,“ říká.

U pěchoty ho přidělili ke kulometu. „Byl tam kulometný střelec, já jsem mu musel nosit pásy s náboji,“ vysvětluje. Jednou byl poplach a odvezli je dál za město k lesu, kde se formovala obranná pozice proti americké armádě. „Američané už měli půl Německa. Pamatuji, jak se začaly ozývat výbuchy, to Američané shazovali bomby. Pak přiletěla letadla. Začali po nás pálit z kulometů. Třásl jsem se strachy. Bylo slyšet volání o pomoc, kolem byli mrtví. Potom jsem viděl, jak si starší němečtí důstojníci strhávají vojenské hodnosti a házejí to na zem. Čekalo se, až Američané přijdou. A najednou jich tam bylo plno. Důstojníci se vzdávali, tak jsem také zvedl ruce nahoru. Kontrolovali, jestli nemáme tetování SS,“ říká.

Američané je po několika dnech odvezli do velkého zajateckého tábora v Heilbronnu. „Byl to největší zajatecký tábor v Německu,“ říká Erhard. Američané jim dávali najevo převahu vítěze. „Při pohovoru se ptali, kolik jsem zabil Američanů, a dostal jsem taky pár kopanců,“ vypráví. Říká, že nikoho nezabil: „Když na nás stříleli, byl jsem k smrti vystrašený, nebyl jsem ničeho schopen.“

Američané v opilosti stříleli na zajatce

Tvrdí, že zažil, jak Američané stříleli na zajatce. „Dvakrát třikrát se stalo, že přišli ožralí a stříleli do zajatců. Nevím, kolik lidí zastřelili, ale vím, že nějaké mrtvoly pak zakopávali do díry v zemi,“ říká. V zajetí propadal zoufalství. „Byl jsem tam měsíce. Nevěděl jsem, co se mnou bude. Říkal jsem si už, že se odtamtud snad nikdy nedostanu. Myslel jsem na rodiče, kteří nevěděli, kde jsem. Kolikrát jsem plakal.“

V táboře spali ve stanech po šesti lidech. Velitel stanu chodil pro jídlo, kterého bylo málo. „Také vody byl nedostatek. Dováželi ji ve velkých kanystrech. Osprchovat jsme se mohli asi dvakrát za celou dobu,“ popisuje. Vzpomíná, jak poprvé dostali na přilepšenou každý jednu kostku cukru a jednu cigaretu. S jedním zajatcem vyměňoval cigarety za kousek chleba. Jednou měl bolesti břicha a skončil ve vojenské nemocnici. „Tam jsem se měl chvilku dobře,“ říká.

Pravděpodobně na konci léta 1945 se z tlampače zajateckého tábora ozvala výzva, aby přišli zajatci, kteří se hlásí k Čechům. „Přihlásilo se nás možná několik set. Jednali s námi Čechoslováci, kteří se dali k Američanům. Zase nás vyslýchali: ‚Tak ty jsi bojoval proti Američanům?‘ A buch, buch, buch! Kopli mě do zadnice a do boku. Ale pak už to bylo dobré.“ Zavedli je na nádraží, naložili do špinavých dobytčích vagonů a odvezli do Čech. „Byl jsem šťastný, když jsem viděl poničenou ceduli s nápisem Plzeň,“ říká.

Musí ještě pykat, řekli sestře, když navštívila bratra v zajetí

Dostal se do Pacova na Pelhřimovsku. „Zavřeli nás do kasáren, které byly po válce ještě celé rozbité. Hlídali nás starší čeští vojáci. Jídlo jsme dostávali, ale moc ne. Říkal jsem si, že musím něco udělat, abych se dostal pryč,“ vypráví. Všiml si muže, který za oploceným prostorem pravidelně venčil psa. Sehnal kousek papíru a tužku, napsal své jméno a kde se nachází a také adresu k rodičům a hodil to přes plot.

„Viděl jsem, jak k mému lístku přiběhl pejsek a že jeho pán mu ho sebral. A po nějaké době se mě strážný zeptal, jestli mám sestru. Róze bylo tenkrát kolem dvaceti let. Byla statečná a přijela za mnou. Přišla na strážnici, chtěla se mnou mluvit, ale strážný nedovolil. Řekl, že si ještě musím odpykat svoje, a vyhodil ji,“ popisuje.

Pamětník odhaduje, že v Pacově strávil necelé dva měsíce. Na propouštěcím osvědčení z vojenské nemocnice pro zajatce v Pacově, které si schoval, je datum 15. října 1945. Když je konečně propustili, byl smutný, že na něj nikdo nečekal. Dostal potvrzení, že má právo cestovat zdarma. Peníze neměl. Jel vlakem do Ostravy, poté autobusem do Opavy, kde měl známé, které vyhledal.

Doma ve Služovicích ho čekalo nepříjemné překvapení: „Všechno bylo zbombardované a ve stodole ještě díra po výbuchu. Maminka plakala radostí, když mě uviděla, ale otec byl pryč, byl v Rusku. Přinutili ho, aby pro ně hnal krávy někam do Čech, kde je shromažďovali, a už ho nepustili, vzali ho s sebou. Byl v zajetí v Dněpropetrovsku. Měl tam hlad, a ještě musel vozit kamení,“ vypráví. Josef Chrobák se ze Sovětského svazu vrátil až v roce 1948.

Komunisty jsem nenáviděl, dělali hrozné věci

Matka Marta mezitím s pomocí dětí hospodařila. Vlastnili tři a půl hektaru polí, chovali zvířata. Pamětník, který měl kromě starší sestry Růženy mladšího bratra, se vrátil do učení. Naučil se stavět kamna a krby. „Během učení jsem musel hodně pracovat, ovšem zadarmo,“ konstatuje. Začínal u soukromníka. Když se dostali k moci komunisté, kteří kromě jiného zlikvidovali soukromé živnosti, přestoupil do okresního stavebního podniku, ale dál dělal kamnáře.

Další ránou byla pro Chrobákovy kolektivizace zemědělství. I ve Služovicích vzniklo v 50. letech jednotné zemědělské družstvo. „Rodiče tam rozhodně nechtěli, ale nakonec je donutili. Sestra pak musela dělat v kravíně,“ říká Erhard, který byl tichým odpůrcem komunistického režimu. „Komunisté dělali hrozné věci. Nenáviděl jsem je,“ říká.

Když mu bylo jednadvacet roků, musel ještě na dva roky na základní vojenskou službu do Československé lidové armády. Oženil se s Annou ze Štěpánkovic, která pracovala jako dělnice u zedníků, později dělala v družstvu na poli. Narodily se jim děti Jiří a Renáta. Pamětník postavil ve Služovicích rodinný dům.

Ještě dlouho po roce 1945 se mu vracely zážitky z války jako noční můra. „Kolikrát jsem nemohl ani spát. Byl to těžký život,“ říká Erhard Chrobák, kterému bylo v době rozhovoru pro Paměť národa devadesát čtyři let.