The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Chromcová (* 1936)

• narozena 17. února 1936 v České Vsi (německy Böhmischdorf)

• otec Čech, matka Němka

• zažila bombardování České Vsi 12. prosince 1944

• bratranec Rudolf Borke padl ve wehrmachtu

• strýc Rudolf Pohl strávil několik let v sovětských zajateckých táborech

• bratr Alfréd Chromek v květnu 1948 utekl do Německa

• v roce 2017 žila v Jeseníku

Navzdory svému názvu žilo v roce 1930 v obci Česká Ves (německy Böhmischdorf) na Jesenicku jen třicet tři Čechoslováků z celkového počtu dvou tisíc devadesáti tří obyvatel. Kromě malé skupiny Židů tam bydleli výhradně Němci. Po mnichovské dohodě se obec stala součástí nacistického Německa a většina Čechů odešla do vnitrozemí. Zůstala jen hrstka z nich a mezi nimi i Josef Chromec. Jedna z jeho dcer vypráví tento příběh.

Místo hraček obruč

Věra Chromcová se narodila 17. února 1936 v České Vsi jako nejmladší ze tří dětí rodičům Josefu a Sofii Chromcovým. Zatímco matka patřila mezi německé rodáky, otec byl české národnosti a pocházel od Litovle. Ve dvacátých letech minulého století sloužil základní vojenskou službu v Jeseníku, kde se také seznámil s matkou pamětnice, a v roce 1930 se vzali. Nastěhovali se do podnájmu v České Vsi a oba pak pracovali v místní řetězárně. Věra Chromcová vzpomíná, že žili velmi chudě. Dům obývali společně s další sedmičlennou rodinou Drechslerovou a jednou ženou. Pětičlenná rodina s babičkou Annou Borke měla k dispozici kuchyň, jeden pokoj, tři malé komory a společně s ostatními podnájemníky dřevěný suchý záchod a pro vodu si chodili k pumpě na zahradu, která ale v zimě často zamrzala. „Měli jsme jen stůl, židle, lávku, jednu skříňku a na chodbě almaru,“ vzpomíná a dodává, že v dětství měla jen hadrovou panenku, a tak si často hrávala s tím, co bylo po ruce. Třeba s železnou obručí od kola, kterou po ulici honila s klackem.

A přišla válka

Na konci třicátých let dvacátého století se značně vyostřilo napětí mezi nacistickým Německem a Československem. Nejvíce se projevovalo v pohraničních oblastech Čech a Moravy s většinovým německým obyvatelstvem. Někdy v roce 1938 rodina Českou Ves opustila a přestěhovala se do podnájmu v Olomouci. Věra Chromcová si není jistá, ale myslí si, že důvodem byl otcův nástup do armády během všeobecné mobilizace vyhlášené na obranu státu 23. září 1938. Jenže o týden později zástupci čtyř evropských velmocí podepsali mnichovskou dohodu a následně vojska wehrmachtu bez boje obsadila pohraničí. O další půlrok později, 15. a 16. března 1939, Němci obsadili i zbytek území Čech a Moravy, na němž výnosem zřídili protektorát. Asi po roce pobytu v Olomouci se rodina vrátila do České Vsi.

Otec potom pracoval v cihelně někde na území Německa a domů dojížděl jen sporadicky. Vzhledem ke svému tehdejšímu věku nemá pamětnice příliš vzpomínek na období druhé světové války. Vypráví ale, jak v obci potkávala zajatce z tábora zřízeného v roce 1942 v řetězárně (Eisenindustrie Böhmischdorf). Velmi dobře jí také v paměti utkvěl 12. prosinec 1944, kdy nad obcí proletěl svaz amerických bombardérů a na Českou Ves svrhl čtyři bomby. O život tehdy přišel jeden francouzský zajatec, Reynold Bary, a také Žofie Kapsová ze statku č. p. 24. „Zhroutila se tam půlka baráku a zabilo to i spoustu zvířat,“ dodává pamětnice.

Koncem války obcí procházely davy civilních obyvatel utíkajících před postupující frontou ze Slezska. Několik z nich přespalo v domě, v němž rodina bydlela. Dne 8. května 1945 do České Vsi vstoupili sovětští vojáci.

Ve druhé světové válce také zahynul bratranec pamětnice Rudolf Borke, pocházející také z České Vsi. Ještě velmi mladý se prý dobrovolně přihlásil do wehrmachtu a domů se již nevrátil. Narukovat musel i strýc Rudolf Pohl, který skončil v zajateckém táboře v Sovětském svazu.

Odsun Němců a bratrův útěk do Německa

Po válce do České Vsi přicházeli z různých koutů Čech a Moravy noví osadníci. V průběhu roku 1946 muselo místní německé obyvatelstvo nastoupit k odsunu. Věra Chromcová dodnes vzpomíná, jak sledovali odjezdy vlaků z České Vsi do Mikulovic, kde obyvatele před transportem do Německa shromažďovali ve sběrném táboře v areálu bývalé muniční továrny a zajateckého tábora Muna Mikulovice. „Stáli jsme u kolejí a mávali,“ dodává pamětnice. Díky otcovu českému původu Chromcovy do odsunu Němců nezařadili, i když prý rodiče sami uvažovali o dobrovolném odjezdu do Německa, kde skončili všichni matčini příbuzní. Nejprve v roce 1946 během oficiálního odsunu strýc a teta Josef a Anna Borke s dvěma dcerami Frídou a Helenou, kteří pak žili v bavorském městečku Schongau. V roce 1947 se s četnými omrzlinami ze sovětského zajetí vrátil strýc Rudolf Pohl. S manželkou Annou ještě ten samý rok dodatečně odcestovali do Německa a usadili se ve Wasserburgu v Bavorsku.

Ještě v průběhu roku 1946 se rodina přestěhovala z České Vsi do Frývaldova (od roku 1947 Jeseník), kde otec začal provozovat holičskou živnost. Věra Chromcová nastoupila do školy a vzpomíná, že zpočátku měla velké potíže s češtinou a musela opakovat ročník. Z domu i okolí znala totiž jen němčinu.

Bratr Alfréd v Československu zůstat nechtěl, a tak v květnu 1948 se stejně starým kamarádem z České Vsi Herbertem Dittrichem tajně překročili hranice do Německa. Žil pak se strýcem a tetou ve Wasserburgu a později v Mnichově, kde se také oženil. Kvůli ilegálnímu odchodu ze země nemohl navštívit Československo a rodiče ani sestra zase nesměli přijet za ním. Až po dlouhých šestnácti letech dostala matka s pamětnicí povolení k cestě do Německa. Věra Chromcová vzpomíná, že ji po návratu vyslýchal příslušník StB, s kým se ve Spolkové republice Německo setkala a o čem se bavili.

Zůstala v Jeseníku

Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 otec pod nátlakem ukončil svou holičskou živnost, když mu zabrali část pracovního vybavení. Pracoval pak jako zaměstnanec kadeřnictví. Matka prý v Jeseníku neměla jako Němka po válce potíže, ale nikdy už se nenaučila mluvit česky, a tak komunikaci s úřady obstarával otec.

Věra Chromcová po základní škole nastoupila do učení na elektromechaničku v Dolní Lipové. Vzpomíná, že byla jedinou dívkou v celé třídě a po týdnu z učiliště utekla a už se nevrátila. V patnácti letech tak nastoupila jako dělnice v Moravolenu. Neustále ji provázely zdravotní potíže a často pobývala v sanatoriích. Jak sama říká, i to se stalo důvodem, proč se nevdala. Dlouhá léta se léčila s tuberkulózou a nakonec jí museli vyoperovat ledvinu a močovod. Právě kvůli zdravotním potížím odešla z Moravolenu a několik let až do penze pracovala v Družstvu invalidů. V roce 2017 žila stále v Jeseníku.