The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník Marie Chudá (* 1920)

• narozena v r. 1920 na Volyni truhláři, který tam zůstal po první světové válce

• vstoupila do Svobodovy Československé armády

• prošla tvrdým měsíčním výcvikem a pak narukovala na frontu

• zúčastnila se tvrdých bojů na Dukle, kde byla i raněna

• po válce emigrovala do Československa

Narodila jsem se na Volyni v České Moldavě, okres Dubno, kraj Rovno. V meziválečném období patřil region Polsku. Měli jsme českou školu, českého učitele, ale museli jsme se učit polsky, češtinu jsme měli dvakrát týdně. Pro bohatší děti tu byla i gymnázia, my jsme však byli chudí. Můj táta byl truhlář a zůstal na Volyni jako zajatec po válce. Postavili jsme si vlastní barák, a protože jsme byly v rodině jenom dvě dcery, nějak jsme se uživili. Nebyl to taky žádnej med.

Měli jsme Němců už dost. Vypálili na Volyni dědiny, například Český Malín, kde bylo asi dvě stě domů. Lidi nahnali do kostelů, do stodol, polili benzínem a zapálili, ti chudáci tam uhořeli za živa.  Já jsem dokonce měla být poslána do koncentračního tábora, ale můj tatínek mě z toho vysekal. A vysekal nás víc takových, byl legionář, uměl německy, a tak když v našem okolí byli zajatci, tak třicet kilometrů kolem nás, a jejich rodiče se to dozvěděli, šli za tatínkem a jemu se podařilo jim pomoct.

V Rusku se tvořila československá armáda. Chlapi to brali tak, proč by měli umírat v Rusku hladem, když můžou být s námi na frontě – buď umřou tam nebo tam.  Bylo zde mnoho těch, co byli v bulavu. Když to šlo, přidali jsme se k nim i my, z Volyně. Nás, volyňských děvčat bylo asi 600 až 700. Dělaly jsme tam spojařky, radistky, ošetřovatelky… Moje sestra byla malá, proto do války nešla, ale pokud děvčata na to měla věk, šla všechna.

Dělaly jsme stejný výcvik, jako dělají chlapi. Měly jsme střelbu, učily jsme se házet granáty, střílely jsme z protitankových pušek… byly tam s námi také zakarpatské Ukrajinky, které už bojovaly v Rusku, u Sokolova, u Bílé Cerkve, tak jsme tam měly jeden ženský oddíl u dělostřeleckých protiletadlových pušek. Sestřelily jsme tolik letadel! Ráno byl v pět hodin budíček, do šesti hodin byla rozcvička, pak byla snídaně, od sedmi se šlo na cvičení dopoledne, dvě hodiny odpočinek a zase až do večera do osmi hodin. Neměly jsme jako ženy žádné úlevy.

Asi po měsíčním výcviku jsme nastoupili na frontu. Bylo to ještě na polském území, ale asi byl špatný průzkum. My jsme sice měli jet dál, ale nějak jsme se tam shromáždili, tankisti, dělostřelectvo, pěšáci, a Němci do nás začali střílet. Víte, co to bylo hned první den za pohřebiště? Tam bylo tolik raněných, mrtvých. Chlapi i děvčata, koně, všichni tam leželi… Chlapci, kteří byli velmi mladí, některým nebylo ještě ani šestnáct let, plakali a volali: „Kdo ještě zůstanete an živu, pozdravujte mé rodiče!“ Nám bylo do pláče.

Jeli jsme dál. Měli jsem jet úplně jiným úsekem na tu frontu, ale bohužel jsme byli v Krosně a Slováci, Banská Bystrica volala do Moskvy o pomoc, protože tam začalo SNP. No a tak jsme šli druhým směrem a šli jsme přes Karpaty, to byla katastrofa, šli jsme na  Duklu. Tam Němci byli opevnění na kopcích, my jsme byli pod kopcem. Tam jsme byli dlouho, tak tři nebo čtyři týdny, protože to nešlo nijak prorazit. Potom taky stříleli na jednu stranu, nevěděli, co se tam děje a tam byl v zajetí ruský oddíl. Ten se prostřílel, my jsme mu ještě pomohli, tak potom jsme ty Němce z té Dukly dostali. Co dělali Němci na Dukle, když padl do zajetí nějaký Čech? Přibili ho na vrata. Zem byl smíchaná s krví a s mrtvolama, tam jsem byla i raněná, na kótě 538. Vykopávaly jsme si s kamarádkou zákop a praštil mezi nás německý granát. Chlapec, který držel službu u telefonu, to dostal do zad. Měl v zádech dvě díry velké jako pěst, ale než jsme dojeli na ošetřovnu, zemřel. Kamarádka byla raněna do krku, myslela si, že se zadusí, nemohla vůbec dýchat. Já jsem to dostala do zad. Byly jsme odsunuty do nemocnice, tam jsme byly čtrnáct dní, a potom šly zpátky na frontu. Přišel za námi jeden podporučík z baterie, takže jsme tam byli tři, což jsme byli rádi, protože bychom nevěděli, kde tu frontu máme hledat.

Řeknu vám, že bych nechtěla, aby moje děti prožili to, co jsme zažily my, přestože si lidi o nás otírali nos, ale my jsme musely všecko dělat tak, jak vojáci, i trestané jsme byly jak vojáci, i já jsem byla potrestaná. Měli jsme spojovacího důstojníka, to byl zakarpatský Ukrajinec, toho těžce ranili, tak byl odsunutý do Ruska do nemocnice. Tak jsme dostali nového spojovacího důstojníka, žida Bleifela, dodnes si to pamatuju. On si myslel, že mu budeme prát, obskakovat ho a podobně. My jsme říkaly: „Podívejte se, všichni důstojníci si dávají prát do prádelny, vy nejste nic extra, my vám otroka dělat nebudeme.“ On se nám za to ale pomstil. Jednou v noci jsem měla službu u telefonu a byl trochu klid. Abychom ale neusnuly, když byl klid, tak jsme si z ústředny prvního pluku, třetího minometného oddílu, volali s pěchotou. On jednou přišel a řval: „Vy jste spala!“ „Já že jsem spala? Zavolejte si k pěchotě, teď jsem mluvila s pěchotou, abysme neusnuli.“ „Ráno k raportu!“ Tak dobře, tak jsem šla k raportu. Byla zima, byl mráz, byl sníh a ještě jeden byl u raportu, a to byl Zakarpaťák. Nevím, proč tam byl. A měli jsme vykopat zákop, metr široký a metr dlouhý, zem byla zmrzlá, sníh, myslíte, že jsme to vykopali? Ne. My jsme tam stáli, jenom jsme to trošku porejpali. Říkala jsem si, kdybys mně tak někdy přišel do rány, tak tě odbouchnu jak psa, protože za nic a pro nic. Když nejsem vinná a on si to nechce zjistit, jestli je to pravda, co mu říkám, tak je u mě vrah.

Když jsme byli na Slovensku… Slováci byli neřádi, prozrazovali nás Němcům. My jsme se přesunuli na jiné místo, ještě jsme nebyli zakopaní a už nás Němci bombardovali, pak jsme zjistili a stáli jsme v Nižní Porubě a byli jsme tam ubytovaný v barákách a my jsme tam s jednou sousedkou byly dosti takový známý a ona říká, dejte si pozor na toho vašeho, co vy jste ubytovaný, on prozrazuje Němcům, kde Češi jsou. A tak jich chytili několik. Pak jsme byli u Svatého Mikuláše, tam jsme už ten Mikuláš dobyli, ale taky těžko, protože on je na rovině, a když jsme ho dobyli, tak potom už jsme my šli na odpočinek, že nám musí doplnit oddíly, protože nás už bylo strašně málo a udělali tam na Slovensku mobilizaci a udělali tam jednu tu skupinu Slováků, poslali jich na ten Mikuláš, no a oni ho těm Němcům vrátili zpátky. Němci tam strhli most a potom tam šli naši vojáci na pěší zbraně a na bodáky, tam jich tenkrát taky padlo zbytečně moc.

Byly taky chvíle, že jsme neměli co jíst, nemohli se k nám dostat dodavatelé kvůli frontě, takže jsme neměli co jíst, třeba jsme na poli uviděli brambory, už to bylo v létě, tak jsme k večeru šli, jenomže bohužel snajpři německý po nás stříleli, takže jsme ani těch brambor si nemohli nakopat. Nebo tam byl tuřín, to je pro dobytek, ale my jsme měli hlad, chodili jsme, když už byla tma, ale Němci nás viděli. Stříleli po nás.

Po válce jsme jeli spolu s některými Volyňáky domů, v roce 1946 jsme přijeli zase zpátky do republiky, všichni Volyňáci, byli jsme jako emigranti, tady odsunuli Němce a Čechy vzali sem zpátky. Někteří byli ještě rodáci tady odsud, přijeli jako tříletý děcka na Volyň. Můj tatínek byl v první světové válce a zůstal tam, ono jich tam zůstalo víc, on byl od Čáslavi. Nikdy jsem nebyla ve straně. Oni když přišli k nám, tak se tam založili družstva. Tak jsme byli v družstvu. Ve válce jsme ale koukali od těch Rusů pryč. V Rusku byla hromada našich lidí taky na práci, a tam jich dost poumíralo hlady. Tam byl po válce hroznej hlad, protože Němci tam všechno vydrancovali. Moje nevlastní matka měla sestru až na Urale a ona nám psala, že oni zůstali naživu, ale že jezdili dvacet kilometrů nákladním vlakem do lesů a tam sbírali plané hrušky a jablka a to sušili a březovou kůru a dubovou kůru a tak to mleli dohromady všechno a tak se živili, a díky tomu zůstali naživu.